Moc se tříští. Co to znamená pro demokracii?

26. 8. 2013

Země jsou nyní vydírány frakcemi s partikulárními zájmy, jako je Tea Party v USA nebo UKIP v Británii

Politická centra ztrácejí svou moc. Složitost vnitrostátních i mezinárodních problémů sílí. Je to charakteristickým rysem naší doby. Politkové, šéfové nadnárodních firem i generálové stále více přicházejí o moc, píše v týdeníku Observer známý ekonom a novinář Will Hutton.

Digitální věk, globalizace a vyšší míra vzdělání znamenají, že daleko větší množství lidí dnes má vybavení podvracet establishment anebo zakládat organizace k prosazení určitých jednotlivých cílů. Je to svět, v němž šance na to, aby se člověk stal Julianem Assange, Beppem Grillo, Usámou bin Ladinem, Georgem Sorosem anebo Nigelem Faragem rostou každým dnem. Existující establishment přichází o moc a nic ho nenahrazuje.

Jak píše Moisés Naim ve své knize The End of Power, oficiální mocenské struktury likviduje trojí provázaná dynamika: revoluce toho, že je všeho více, revoluce mobility a revoluce mentality. Na světě dnes žije daleko více gramotných, vzdělaných lidí, než kdy předtím, a tito lidé odmítají nechat se ovládat, jak tomu bývalo kdysi. Lidé jsou dnes mobilní, cestují ze země do země a dosud bezprecedentním způsobem si vyměňují informace. A lidé se už nespokojují s tím, co je, očekávají, že jejich hlas bude slyšen, ať je to na ulicích v Káhiře, na sociálních sítích v Číně anebo při protestech proti fracking v anglickém Sussexu.

Naim uznává, že roztříštění moci je často silou pro dobro. Je také dobře, že pravděpodobnost masové války, k jakým docházelo ve dvacátém století, se zmenšuje: ve světě slábnoucí moci, se nyní vítězí ve válkách jinak, jak se o tom v těchto dnech poučují američtí generálové. V dnešní době vítězí rychle jednající povstalec, který vyvolá sympatie stoupenců, anebo teroristický hacker internetových sítí. Avšak, jak poznamenává Naim, tříštění moci poznamenává i samotné teroristické organizace. Informuje o tom, že 26 ze 45 teroristických organizací se rozložilo, nikoliv proto, že by je někdo porazil vojensky, ale v důsledku interních rozbrojů. Hlavním problémem Al Kaidy je interní frakcionářství, a totéž je velkým problémem i pro Taliban.

Dnes je možná lehčí než kdy dříve ustavit nevládní organizaci, náboženské hnutí či politickou frakci s cílem dosáhnout určitého jednoho cíle, avšak to neznamená, že důsledky jsou vždycky pozitivní.

V současnosti existuje intenzivní konkurence od nových náboženských skupin, od blogů, lidí na twitteru a od internetových serverů, které se snaží ovlivnit váš názor. Důsledky mohou být zvrácené. Rostoucí síla charismatických náboženství možná nahrazuje tradiční církve jako církev katolickou, která ztratila směr, ale náboženský fundamentalismus má často velmi málo společného s logikou a s racionalitou.

Podobným způsobem miliony blogů přiměly veřejnost, aby se vrátila k důvěryhodným, etablovaným zdrojům. Tím se napomohlo koncentraci médií.

Avšak revoluce, které charakterizuje Naim, vedly k rozkladu politických stran. Všude na světě podléhají nyní politické strany nekompromisním nátlakovým skupinám, prosazujícím jedno téma. Klesá počet stoupenců politických stran, kteří chtějí podporovat všeobecné hodnoty.

Typickým příkladem je americká Republikánská strana, která se nyní stala obětí hnutí Tea Party, které nevidí žádnou hodnotu v kompromisu. Jiným příkladem je vznik Pirátské strany v Německu a ve Švédsku, vzestup skotského a velšského nacionalismu a anglického nacionalismu ve straně UKIP. Tím začíná být nemožné vládnout celé zemi.

V současnosti je v Británii pro vládu obtížné prosadit cokoliv - zavést zdanění nemovitostí podle jejich hodnoty z roku 2013 a nikoliv 1991, přijmout nutnost přistěhovalectví, zavést varovné baličky pro cigarety či dokonce vybudovat vysokorychlostní železnici. Nic z toho není realizovatelné, protože se vždycky vyskytne nátlaková skupina, která to vetuje a vládnoucí strana už není dostatečně silná, aby se proti tomu dokázala postavit.

Je to rozklad moci. Centrum moci se roztříšilo a moc přešla na desítky malých center, které ji často vykonávají obsesivně a prosazují úzkoprsé cíle. Kdo nyní hovoří pro celek? Kdo dokáže udržet makropohled? Kdo dokáže zprostředkovat mezi nejrůznějšími zájmy a konflikty a má odvahu rozhodovat na základě strategického rozhodnutí v zájmu všech, nikoliv pouze několika málo frakcí?

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
8797

Diskuse

Obsah vydání | 28. 8. 2013