Před několika dny jsem napsal do Českého rozhlasu Plus komentář, zdánlivě nevinný komentář, který se zabýval osudem volyňských Čechů. Stále si ho snad můžete přečíst - jmenuje se: Koho zajímá osud volyňských Čechů? - doufám, že ho ještě nestáhli, bylo to do rubriky Názorů a komentářů, kam jsem převážně přispíval s tématy o Francii.
Říká mi ale nyní Radko Kubičko, vedoucí rubriky komentářů Názory a argumenty Českého rozhlasu Plus, že jsem citově zaujatý, abych psal komentáře k tomuto tématu. Má pravdu.
Ale já jsem přísahal při památce své matky, že se o to budu snažit. Být korektní: to neznamená být nezaujatý, přece! Je to málo? Je to těžké. Byl můj komentář opravdu zaujatý? Ne, jen si stěžovala po telefonu (ta zbabělá, co mi to nedokázala říct) mluvči zamini...
Je to jako kdysi, že? Někdo telefonuje, ale po mailu vám (kdysi to byly dopisy) nikdo nereaguje?
A redaktor začne mít strach...
Co se to tu, proboha, stalo?
Příběh volyňských Čechů není pouze příběhem cesty tam a zpátky (na Volyň a zpět), je to zároveň ukázkou české civilizační kvality, na kterou jsme již zapomněli. Bohužel to ale v posledních dnech působí ze strany vlády a ministerstev jako velký nevděk, odmítnutí, dokonce snad i zavržení ze strany národa, který si myslí, že patří mezi ty evropské.
Přemýšlím v posledních dnech, co se vlastně stalo. Jsou Velikonoce, a já bych měl být na Volyni. Nejsem. Chtěl jsem tam být, a cítím se trochu vinen. To provinění, jež v sobě nechávám doznít, nesouvisí příliš se svátky, během nichž většina českých občanů již o Velký pátek odjíždí za "hranici všedních dnů", nýbrž s pocitem, že se tu děje nespravedlivost.