K papežovým snahám urovnat jeden z nejtragičtějších a zároveň nejméně známých konfliktů

29. 9. 2015 / Daniel Veselý

Názory stávající hlavy římskokatolické církve a ji samotnou vnímám s jistou „optimistickou skepsí“. Jsou mi velice sympatické některé Františkovy názory, které přednesl v americkém Kongresu, třeba o tom, že by státy měly otevřít dveře uprchlíkům a že by měl být ukončen mezinárodní obchod se zbraněmi ZDE, nebo v OSN, kde odsoudil sobeckou a bezmeznou žízeň po moci a materialismu ZDE.

Na druhou stranu jeho pohled na potraty, homosexuální manželství či patriarchát mi přijdou jak z předminulého století. Poněkud stranou veřejného zájmu, přinejmenším v České republice, však zůstávají papežovy diplomatické snahy urovnat jeden z nejtragičtějších, byť poměrně nejméně známých konfliktů na světě.

V těchto dnech kolumbijská vláda a původně levicová guerilla Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC) oznámily, že v dosavadních bezvýchodných mírových rozhovorech dospěly k přelomovému posunu, který by mohl vést k ukončení 51 let trvajícího konfliktu, během něhož přišly o život stovky tisíc lidí ZDE. Smlouva mezi kabinetem prezidenta Juana Manuela Santose a předáky FARC by za papežova přispění měla být podepsána do šesti měsíců.

S tímto oznámením přišli zástupci obou znesvářených táborů jen několik dnů poté, co na ně během projevu v Havaně na náměstí Revoluce papež František apeloval, aby složili zbraně a uzavřeli trvalý mír. Ono složení zbraní by mělo zahrnovat vytvoření mírového tribunálu a komise umíření. Nejenže se František společně s kubánskou vládou angažuje v kolumbijském mírovém procesu, lze-li jej tak nazvat, jeho diplomatické schopnosti přinesly ovoce i při sbližování Havany a Washingtonu, přesněji řečeno v otupění nesmiřitelného nepřátelství planetární supervelmoci vůči chudému karibskému ostrovu.

Geneze přes půl století trvajícího konfliktu v Kolumbii je u nás téměř neznámá, byť můžeme hovořit o jednom z nejtragičtějších svárů dneška, který vedle statisíců mrtvol vygeneroval více než pět milionů vnitřních uprchlíků.

Konflikt v této jihoamerické zemi vypukl v roce 1964 za situace, kdy se kolumbijská vláda a na ni napojené paramilitární skupiny snažily potlačit levicové milice, které operovaly převážně v rurálních oblastech, ve prospěch movitých vlastníků půdy ZDE. Týž rok vznikla v západních sdělovacích prostředcích démonizovaná levicová guerilla FARC.

Poznamenejme, že FARC byla založena coby logická odpověď na enormní útlak mající zprvu podporu chudých rolníků, nicméně s postupnou brutalizací konfliktu se stala jen další z válčících stran. Navíc podle řady lidskoprávních a vládních organizací stojí za 70 až 80 procenty politických vražd v Kolumbii pravicové guerilly, jejichž vznik na radu amerických vojenských poradců iniciovala kolumbijská armáda ZDE .

Ještě méně známá je negativní úloha Spojených států na eskalaci a militarizaci civilní války v této zemi. Bílý dům se v tomto konfliktu silně angažoval od samého počátku – podle předních amerických představitelů mělo jít o potlačení komunistické hrozby v Kolumbii. Šlo samozřejmě o ideologicky vhodnou záminku, kterak eliminovat populární odpor a kterak udržet status quo – ostatně jako v jiných částech kontinentu, potažmo světa.

Se zahájením takzvaného Plánu Kolumbie, který byl namířen proti obchodníkům s drogami a levicovým povstalcům, došlo k dramatické militarizaci země. Administrativa prezidenta Billa Clintona zahrnula kolumbijskou vládu a s ní kooperující polovojenské bojůvky zbraněmi a vojenským materiálem za miliardy dolarů, proti čemuž se zvedla vlna odporu ZDE. V rámci tohoto plánu byla prostřednictvím smrtících herbicidů prováděna též likvidace polí drobných pěstitelů koky. Uvádí se, že tímto způsobem bylo zasaženo 1,75 milionu hektarů půdy ZDE, což vedle likvidace obživy místních farmářů a jejich plošného vyhánění do městských slumů přineslo i vážné ekologické problémy.

Spojené státy se tedy velice ošklivým způsobem podepsaly na brutalitě civilní války v Kolumbii a nesou neopomenutelný díl viny na utrpení tamních obyvatel. O tom se, na rozdíl od intervencí Bílého domu na Blízkém východě, ovšem příliš nehovoří.

Pokud se charismatickému papeži s pomocí kubánské vlády nakonec podaří diplomatickou misi týkající se tohoto bolestivého konfliktu „dotáhnout“ do úspěšného konce, půjde o počin skutečně dějinného významu. Šlo by také o pozoruhodnou demonstraci diplomatického triumfu, na němž by se nepodílely Spojené státy, s jejichž zhoubnou úlohou v kolumbijské tragédii by měla být obeznámena světová veřejnost.

0
Vytisknout
3381

Diskuse

Obsah vydání | 1. 10. 2015