3. 10. 2017 / Albín Sybera
Zamítnutí obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí na pražském zastupitelstvu nabízí zajímavý pohled na vnímání českých dějin mezi současnými představiteli českých politických stran. Mezi stranami, které zamítly obnovu Mariánského sloupu byl favorit nadcházejících voleb ANO, jeho koaliční partner ČSSD, ale také strany které se snaží proti těmto v současnosti dvěma nejsilnějším stranám profilovat a nabízet alternativu k heslovitému stylu kampaně ČSSD a ANO, tedy Zelení a Piráti. V neposlední řadě je dlužno zmínit KSČM, jejíž autenticky revoluční požadavky na ukončení bezpráví a útlaku zmizely možná už v ponížení a vraždění druhé světové války.
Mohlo by se zdát, že snaha o obnovení Mariánského sloupu je dílem silného konzervativního hnutí, proti kterému musí spojit síly strany usilující o sociální spravedlnost, rozbití klientelisticko-korupční chobotnice zrozené v 90. letech (alespoň tedy dle představitelů ANO, jejichž předseda a jeho vlajková loď Agrofert náleží právě k jedněm z nejvýraznějších produktů 90. let) a o další smysluplné cíle jako prosazování ekologičtějšího přístupu k znečištěné metropoli ČR, či efektivnější digitalizaci země. Mohlo by se zdát, že žijeme v zemi, kde se nám konzervativní strany ve snaze o prosazení jejich světonázoru snaží vnutit monument symbolizující archaické představy o uspořádání světa a vracet nám zpět církví osvědčené metody řízení společnosti.
Ovšem v České republice, kde populace hlásící se ke katolické víře tvoří ani ne třetinovou menšinu (byť mezi populací hlásící se k jakékoliv víře je katolictví jasně hegemonní – viz. sčítání obyvatelstva z r. 2004) a kde strany jako KDU-ČSL, TOP 09, nebo ODS budou povětšinou považovat za úspěch samotnou účast při rozdělování mandátů do sněmovny, nejsou podobné závěry zcela na místě. Co tedy stojí za antipatií k sloupu symbolizujícímu kult Panny Marie, který žádné mocenské ambice nemá, a jehož podporovatelé zřejmě vůbec nedokáží ohrozit čelní příčky souboje o sněmovnu? A může obnovený Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v dnešní době vůbec někoho ohrozit, či urazit? Co je to za pocit, který vede četné kritiky obnovení sloupu k závěru, že se jedná o cosi v příkrém rozporu k tomu, co má symbolizovat češství? Jsou Habsburkové, katolická církev a Bílá hora stále natolik silným nepřítelem, či traumatem, že by se ho měla česká společnost obávat (viz. například reportáž ČT z 24. 8. 2017)?
Anebo se v pozadí vztahu k Habsburkům, katolictví, Mariánskému sloupu skrývá zakořeněný nacionalismus? Nacionalismus jehož kladnými symboly jsou nespravedlivě upálený Jan Hus, utiskovaní příslušníci Jednoty bratrské, němčina jako úřední jazyk, či snahy obrozenců o ucelený narativní příběh zvaný češství? Příběh, na který navázala Masarykova první republika a upevnila pozici Čechů na území po staletí obývaném dalšími národnostmi, mj. Němci, židy, či Romy. Příběh, kterého se ujal komunistický režim s důrazem na výjimečnost národa, který již v 15. století ukázal schopnost nastolit alternativu k zavedeným mocenským pořádkům. A nakonec příběh, ke kterému se dodnes obrací čelní představitelé této země Václavem Havlem počínaje a Milošem Zemanem konče.
Otázkou zůstává, zda se jedná o hezký příběh. Zda je v něm prostor pro lidi jiné barvy pleti, než bílé, jiného jazyka než češtiny a v neposlední řadě jiných verzí příběhu, který se v průběhu staletích odehrával na dnešním území České republiky.
Naopak, zřejmé je, že ta česká verze příběhu má své příznivce mezi pražskými zastupiteli a politickými stranami, které podle všeho budou slavit úspěch v říjnových volbách. A bohužel také mezi stranami, které by se mohly snažit nabízet alternativu k dominantnímu diskursu včetně toho o češství. V nedohlednu zřejmě zůstane představa Štefana Švece o Staroměstském náměstí se současným monumentem v čele s Janem Husem a Mariánským sloupem naproti němu. K této představě lze dodat, že společně se sochou sedícího Mojžíše v Pařížské ulici od Františka Bílka by se mohlo jednat o symboliku, která by plnohodnotněji reflektovala příběhy, které se odehrávaly na území ČR.
Namísto těchto pluralitních symbolů se ale zdá, že ten dominantní příběh o utiskovaných, ale statečných a pravdu milujících Češích, jak jej známe například z Hovorů s TGM („náš [český] odpor proti trůnu nesl s sebou i nechuť k církvi, která té dynastii sloužila“, Čapek, str. 176) má nadále dostatečnou sílu, aby hýbal s politickými rozhodnutími na municipální úrovni. Sice se tato síla ještě neprojevuje v násilných formách, ale demonstracích, shromážděních a bohužel přímo i politických sloganech na obranu příběhů o Češích jsme čím dále častějšími svědky. K silácké národní hrdosti a kritice EU a Evropské komise s důrazem na údajnou českou suverenitu se uchyluje jak ČSSD (co dalšího se skrývá pod slupkou odmítání uprchlických kvót, než apel na etnickou příslušnost elektorátu ČSSD?), tak ODS a v neposlední řadě i ANO (hnutí, které se chce proti EU vymezovat a zároveň co nejefektivnější čerpat dotace ze strukturálních fondů EU).
To ale, že diskurz o české identitě dokáže strhnout i umírněnější a progresivnější strany, jako třeba Zelené, či Piráty si vyžaduje otázku zda v ČR vůbec existuje politická síla, která by se dokázala vymanit z imaginárních představ o národní identitě. Je na českém politickém kolbišti vůbec možné diskutovat o národní identitě jako o něčem nahodilém a ve své podstatě naprosto pomíjivém, jež se při životě udržuje sdílenými představami v příslušném jazyce, tak, jako o národní příslušnosti psal například ve své klasické práci Imagined Communities (v českém překladu publikovaném jako Představy společenství) Benedict Anderson? Nebo v ČR nemají voliči jinou možnost, než vybírat ze škály témat, které buď nemají s reálnými potřebami elektorátu nic společného, anebo se je snaží nalákat na příběhy, jejichž údajně máme být nedílnou součástí?
Diskuse