Mohlo
by se zdát, že snaha o obnovení Mariánského sloupu je dílem
silného konzervativního hnutí, proti kterému musí spojit síly
strany usilující o sociální spravedlnost, rozbití
klientelisticko-korupční chobotnice zrozené v 90. letech
(alespoň tedy dle představitelů ANO, jejichž předseda a jeho
vlajková loď Agrofert náleží právě k jedněm
z nejvýraznějších produktů 90. let) a o další smysluplné
cíle jako prosazování ekologičtějšího přístupu k znečištěné
metropoli ČR, či efektivnější digitalizaci země. Mohlo by se
zdát, že žijeme v zemi, kde se nám konzervativní strany ve
snaze o prosazení jejich světonázoru snaží vnutit monument
symbolizující archaické představy o uspořádání světa a
vracet nám zpět církví osvědčené metody řízení společnosti.
Ovšem
v České republice, kde populace hlásící se ke katolické
víře tvoří ani ne třetinovou menšinu (byť mezi populací
hlásící se k jakékoliv víře je katolictví jasně
hegemonní – viz. sčítání obyvatelstva z r. 2004) a kde
strany jako KDU-ČSL, TOP 09, nebo ODS budou povětšinou považovat
za úspěch samotnou účast při rozdělování mandátů do
sněmovny, nejsou podobné závěry zcela na místě. Co tedy stojí
za antipatií k sloupu symbolizujícímu kult Panny Marie, který
žádné mocenské ambice nemá, a jehož podporovatelé zřejmě
vůbec nedokáží ohrozit čelní příčky souboje o sněmovnu? A
může obnovený Mariánský sloup na Staroměstském náměstí
v dnešní době vůbec někoho ohrozit, či urazit? Co je to za
pocit, který vede četné kritiky obnovení sloupu k závěru,
že se jedná o cosi v příkrém rozporu k tomu, co má
symbolizovat češství? Jsou Habsburkové, katolická církev a Bílá
hora stále natolik silným nepřítelem, či traumatem, že by se ho
měla česká společnost obávat (viz. například reportáž ČT
z 24. 8. 2017)?
Anebo
se v pozadí vztahu k Habsburkům, katolictví, Mariánskému
sloupu skrývá zakořeněný nacionalismus? Nacionalismus jehož
kladnými symboly jsou nespravedlivě upálený Jan Hus, utiskovaní
příslušníci Jednoty bratrské, němčina jako úřední jazyk, či
snahy obrozenců o ucelený narativní příběh zvaný češství?
Příběh, na který navázala Masarykova první republika a upevnila
pozici Čechů na území po staletí obývaném dalšími
národnostmi, mj. Němci, židy, či Romy. Příběh, kterého se
ujal komunistický režim s důrazem na výjimečnost národa,
který již v 15. století ukázal schopnost nastolit
alternativu k zavedeným mocenským pořádkům. A nakonec
příběh, ke kterému se dodnes obrací čelní představitelé
této země Václavem Havlem počínaje a Milošem Zemanem konče.
Otázkou
zůstává, zda se jedná o hezký příběh. Zda je v něm
prostor pro lidi jiné barvy pleti, než bílé, jiného jazyka než
češtiny a v neposlední řadě jiných verzí příběhu,
který se v průběhu staletích odehrával na dnešním území
České republiky.
Naopak,
zřejmé je, že ta česká verze příběhu má své příznivce
mezi pražskými zastupiteli a politickými stranami, které podle
všeho budou slavit úspěch v říjnových volbách. A bohužel
také mezi stranami, které by se mohly snažit nabízet alternativu
k dominantnímu diskursu včetně toho o češství.
V nedohlednu zřejmě zůstane představa Štefana Švece o
Staroměstském náměstí se současným monumentem v čele
s Janem Husem a Mariánským sloupem naproti němu. K této
představě lze dodat, že společně se sochou sedícího Mojžíše
v Pařížské ulici od Františka Bílka by se mohlo jednat o
symboliku, která by plnohodnotněji reflektovala příběhy, které
se odehrávaly na území ČR.
Namísto
těchto pluralitních symbolů se ale zdá, že ten dominantní
příběh o utiskovaných, ale statečných a pravdu milujících
Češích, jak jej známe například z Hovorů s TGM („náš
[český] odpor proti trůnu nesl
s sebou i nechuť k církvi, která té dynastii sloužila“,
Čapek, str. 176) má nadále
dostatečnou sílu, aby hýbal s politickými rozhodnutími na
municipální úrovni. Sice se tato síla ještě neprojevuje
v násilných formách, ale demonstracích, shromážděních a
bohužel přímo i politických sloganech na obranu příběhů o
Češích jsme čím dále častějšími svědky. K silácké
národní hrdosti a kritice EU a Evropské komise s důrazem na
údajnou českou suverenitu se uchyluje jak ČSSD (co dalšího se
skrývá pod slupkou odmítání uprchlických kvót, než apel na
etnickou příslušnost elektorátu ČSSD?), tak ODS a v neposlední
řadě i ANO (hnutí, které se chce proti EU vymezovat a zároveň
co nejefektivnější čerpat dotace ze strukturálních fondů EU).
To ale, že diskurz o české identitě dokáže
strhnout i umírněnější a progresivnější strany, jako třeba
Zelené, či Piráty si vyžaduje otázku zda v ČR vůbec
existuje politická síla, která by se dokázala vymanit
z imaginárních představ o národní identitě. Je na českém
politickém kolbišti vůbec možné diskutovat o národní identitě
jako o něčem nahodilém a ve své podstatě naprosto pomíjivém,
jež se při životě udržuje sdílenými představami v příslušném
jazyce, tak, jako o národní příslušnosti psal například ve své
klasické práci Imagined Communities
(v českém překladu publikovaném jako Představy
společenství) Benedict Anderson? Nebo
v ČR nemají voliči jinou možnost, než vybírat ze škály témat,
které buď nemají s reálnými potřebami elektorátu nic
společného, anebo se je snaží nalákat na příběhy, jejichž
údajně máme být nedílnou součástí?
Diskuse