Proč mají Katalánci právo na sebeurčení jako každý jiný

6. 10. 2017 / Daniel Veselý

čas čtení 4 minuty

Není snad sporu o tom, že brutální odpověď Madridu na referendum v Katalánsku je vysoce kontraproduktivní, a to i z hlediska Rajoyovy vlády. Ta totiž dělá jednu chybu za druhou, jelikož si není schopna připustit jakékoliv selhání a zároveň odmítá diskutovat se slabším partnerem jako rovný s rovným. Španělský ústavní soud ve čtvrtek odpoledne suspendoval zasedání katalánského parlamentu, jež se mělo konat příští pondělí, kdy se očekávalo, že Katalánci unilaterálně vyhlásí nezávislost. To si lze vyložit jako další nesmiřitelné gesto ze strany centrální moci, která nemíní o ničem diskutovat. A výsledkem bude narůstání nespokojenosti a bezmoci mezi obyčejnými Katalánci – a ti, kdo v referendu hlasovali proti nezávislosti, nyní mohou snáze změnit názor.       

  

Připadá mi dost komické, že se najde vůbec někdo, kdo se zastává represivních kroků Rajoyovy vlády. Když policejní nebo vojenské složky jakéhokoliv autoritářského státu zraní stovky lidí, snaží se jim násilím zabránit vstoupit do volebních místností, zabaví volební lístky, provedou razii ve vládních kancelářích či zablokují nezávislé webové stránky, uvědomělí komentátoři a politikové bijí na poplach jako jeden muž. Pokud však totéž provádí nominálně demokratický stát, je na novinářích a politicích, aby tyto kroky o to důrazněji odsoudili. Navíc jakékoliv politické násilí, přestože se jeho apologeti ohánějí ústavou, logicky vyvolá sympatie s bitými, nehledě na jejich charakterové nedostatky.     

Když se blíže seznámíme s fakty, nemůžeme ledabyle konstatovat, že katalánské snahy o sebeurčení, či chcete-li úsilí o nezávislost, jsou uměle vyvolaný problém. To je zcela zkratkovitý přístup nemající oporu v komplikované realitě.

„Když španělský Nejvyšší soud před sedmi lety zamítl nový statut pro Katalánsko, mnozí Katalánci toto gesto vnímali jako políček do tváře a jako další důkaz toho, že Madrid nebere žádné ohledy na právo na sebeurčení katalánského lidu,“ míní profesor hispánských studií Sebastiaan Faber. Podle něj právě v té době začalo sílit hnutí volající po nezávislosti, k němuž se později přidali konzervativci a levicové strany. Vznikla tak pozoruhodná koalice napříč politickým spektrem, jejímž záměrem bylo uspořádat referendum o nezávislosti. Madrid opakovaně prohlašoval, že referendum je podle španělské ústavy neústavní, což je pravda. „Jenže katalánská vláda chtěla s Madridem navázat smysluplný dialog, neboť Katalánci mají pocit, že je centrální vláda nebere vážně,“ pokračuje Faber. Ostatně Madrid to v neděli názorně demonstroval, když proti mírumilovným Kataláncům nasadil slzný plyn, obušky a gumové projektily. A španělský premiér se tváří, jako by 2,2 milionu katalánských voličů vůbec neexistovalo.

Přestože se Evropská unie patrně nebude vměšovat do interních záležitostí Španělska, je možné, že za zavřenými dveřmi sehraje roli mediátora při řešení krize, soudí Faber. Hispanista tedy nesouhlasí s ukvapenými soudy některých českých komentátorů, kupříkladu Ivana Hoffmana, o nekompromisním Bruselu. Na druhou stranu Evropská komise Rajoyovu vládu bezvýhradně podpořila, a není tudíž vyloučeno, že EU pro Katalánce v zájmu zachování statu quo nehne ani prstem.  

Faber cituje aktuální průzkumy veřejného mínění a domnívá se, že nyní asi 80 procent Katalánců věří, že mají právo na sebeurčení. A tento sentiment je podle hispanisty indikátorem toho, že je nejvyšší čas, aby byla španělská ústava z roku 1978 revidována. Jenže Rajoyova vláda odmítá reflektovat nové skutečnosti a ústavní reformu vylučuje. Neústupnost španělské vlády a vzrůstající nespokojenost Katalánců potvrzuje také Lluc Salelas z levicové Kandidátky lidové jednoty (CUP), který hovoří o tom, jak centrální vláda vetovala posledních 15 zákonů, jež schválil katalánský parlament, třeba zákon o vyšší minimální mzdě.

I když se instinktivně stavím proti různým podobám separatismu a nacionalismu, nemohu ignorovat okolnosti, jež jsou živnou půdou pro tyto fenomény. A nelze nikterak potlačovat touhu nezávislosti a pošlapávat právo na sebeurčení; vždyť jakýkoliv útlak, navíc dlouhodobý a zdánlivě neviditelný, je jen vodou na mlýn extremismu. A tvrdošíjnost Madridu, s níž dnes vřele souzní frankistická ultrapravice, se Španělsku může krutě vymstít.

0
Vytisknout
10714

Diskuse

Obsah vydání | 10. 10. 2017