K bludu o islámu II.

17. 1. 2019 / Pavel Urban

čas čtení 6 minut

Je pravda, že doby vojevůdců Mojžíše a Mohameda jsou nám historicky značně vzdálené. Ale to, co se z praktických potřeb jejich vůdcovství promítlo do posvátných knih, existuje dodnes.

Samozřejmě, že výklad těchto knih se podřizuje okolnostem. Kde je dostatečná vůle, lze dle potřeby ohnout nebo - pokud na to nejsme dostatečně inteligentní, ignorovat nevhodné pasáže i v technických návodech. Tím spíš u posvátných knih. Včetně Hitlerova Mein Kampfu. Argumenty pana Cveka vychází z logiky „teorie je ničím, výklad vším“. Pokud by to byla pravda, nebyl by důvod zakazovat například nacistickou ideologii. Stačilo by požadovat, aby byla vykládána jinak, než jak ji vykládal nacistický režim. To by nebylo nijak těžké. Těžší je určit, co je v takových výkladech přijatelné a co už ne.

Samozřejmě, že teoriím a výkladům dávají sílu společenské poměry a ty je nutné zkoumat. V čem je tedy problém?

Za prve, chování jednotlivců, komunit i celého lidstva ovlivňuje celá řada faktorů. Některé jsou silnější, jiné méně. Pochopitelně se zaměřujeme na ty (nej)silnější. Jenže tam, kde se silné faktory neuplatňují, nebo kde mezi nimi existuje rovnováha, se mohou stát klíčovými i faktory slabší. Co znamená postava Ježíše pro potřebu náboženství krvavé války? Pokud existuje dostatečně silná potřeba takové války, tak nic. Pokud tato potřeba existuje, ale není dostatečně silná, tak to jistý význam mít může. Třeba i opačný. Zlo se snadněji páchá ve jménu ušlechtilých podstat.

Ale představa, že postava Ježíše brání tomu, aby se z křesťanství stalo krvavé náboženství války, není vůbec absurdní. Jen nesmíme sloveso „bránit“ nahrazovat slovem „zabránit“, jak se to často děje.

Asi není náhoda, že Irán nachází v zahraničí spojence především mezi šíity. Pokud se náboženské souznění dostane do konfliktu třeba s požadavky rovnováhy, nemusí to znamenat vůbec nic. Pokud by Turecko nebo Saúdská Arábie byly šíitské mocnosti, neznamenalo by to v jejich konfliktech s Iránem nejspíš taky nic. Pokud ale někde na jihu Arabského poloostrova vypukne občanská válka, lze očekávat, že radikálnější šíité se stanou klienty Teheránu, zatímco jejich odpůrci klienty jeho protihráčů. V tomto případě totiž mocenská logika velí najít si zahraniční patrony. Neříká ale, kteří by to měli být. 

Za druhé, společenské poměry bývají někdy pěkně složité. Před rokem 1914 mnozí analytici tvrdili, že nemůže dojít k celoevropskému konfliktu. Dokládali to analýzami a argumenty, jejichž pravdivost se později většinou potvrdila. Přesto k té válce došlo. Zdá se mi, že tehdejší optimisté se dopustili stejné chyby, jaké se dopouštějí dnešní liberálové. Analyzovali všechno možné. Včetně společenských vztahů. Jediné, co nepochopili, byla lidská duše a její temnější zákoutí.

Nevím, o jaké analýzy západních společností a jejich kulturních podhoubí se pan Cvek opírá. Neznám ani závěry těchto analýz. Mohu jen předpokládat, že nějaké existují. Jinak by těžko mohla platit absolutní priorita komplexního pohledu na náboženství před jednorozměrným nejen ve filozofii, ale zjevně i v politické praxi.

V případě islámských společností je pan Cvek konkrétnější. Tam „těžko může platit nějaká striktní volba mezi liberální demokracií a revoluční islámskou teokracií. Ani jedno tam není možné.“ Striktní volba to opravdu není, jsou i další možnosti. Ale revoluční islámská teokracie možná je. A v Iránu je realitou. V teorii i v praxi možná nejumírněnější ze všech možných, ale teokracie to je. K nacistickému Německu či Stalinovu SSSR (přinejmenším za Stalinovy éry) to má daleko. Ale k tolerantnímu liberalismu, jak jej hájí pan Cvek, to má ještě dál. A jestliže v některých směrech není tato teokracie jednolitá, tak v odporu vůči tomuto liberalismu ano.

Že islamismus není stranicky organizovaný systém? Islámský stát ukázal (to byl jeden z důvodů tohoto experimentu), že islamisticky motivovaná banda chuligánů se schopným vedením může nějaké území nejen dobýt (což v případě kolapsu státní mašinérie nemusí být takový problém), ale po jistou dobu ho i civilně spravovat, aniž by si vytvořila politickou složku. To je, pravda, extrém. Ale třeba v Belgii už islamistická strana existuje. Jako okrajový jev. Ale co byli ruští bolševici v roce 1914? Co byli islamisté na začátku „arabských jar“? Někde snad původně neměli ani tu stranu.

Samozřejmě, kdybychom museli volit mezi západním politickým islamismem a Iránem, budeme patrně volit ten politický islamismus. Kdybychom museli volit mezi Iránem a afghánským Tálibánem, budeme volit Irán. Kdybychom museli volit mezi Tálibánem a IS, budeme volit Tálibán. Svět islámské revoluce je opravdu velmi rozmanitý. Je možné, že kdyby se nějací islámští táborité zmocnili vlády v Belgii, tak jako první zlikvidují právě ty islamistické politiky. Z hlediska západního liberalismu jsou ale tohle všechno volby menšího zla, nikoli dobra. Asi jako kdybychom volili mezi Husákovým Československem a Stalinovým SSSR.

A liberální islám? Ten sice existuje, ale je tak bezvýznamný, že ani jeho odpůrci se vůči němu nevymezují. Možná dokazuje pestrost islámu, ale prakticky nemá velký význam. A, co je důležitější, nezdá se, že by kulturní podhoubí islámské víry, byť jen na Západě, dávalo naději, že v dohledné nějaký význam mít bude. Liberálové mezi věřícími křesťany mají církev, kterou mohou dobýt. A využít k prosazování vlastních představ o lepším světě. Třeba dát věřícím homosexuálního biskupa. Sunnitská většina muslimů ovšem nemá ani církve, ani biskupy, ba ani ajatolláhy. Absence formálních autorit znamená i absenci relativně nejúčinnější možnosti, jak mohou liberální elity působit na masy. Obyčejní lidé jsou většinou konzervativní. Pokud konzervativní nejsou, pak jsou buď fundamentalisty, anebo se na náboženství jednoduše vykašlou. Tím pádem nemohou tlačit na jeho reformaci. Náboženství tak zůstává v rukou konzervativců a fundamentalistů. Za tohle sice posvátné knihy nemohou, ale to na věci nic nemění.

 

 

0
Vytisknout
11135

Diskuse

Obsah vydání | 17. 1. 2019