Děti opravdu nemohou za své rodiče

15. 1. 2019 / Boris Cvek

V neděli mne v Otázkách V. Moravce zaujala krátká debata mezi třemi političkami o „obědech zdarma“ pro děti na prvním stupni základních škol. Chápu stanoviska pro i proti, to rozebírat opravdu nechci, i když osobně se kloním na stranu myšlenky „obědů zadarmo“ (už dnes jsou dotovány až ze 60%).

Co mne na celé debatě šokovalo, byl fakt, že všechny tři diskutující ženy se na ty děti dívaly přes rodiče těch dětí. Pracující rodiče, bohatí rodiče, chudí rodiče, dávky pro rodiče na děti.

Ptám se: může dítě za své rodiče? Může dítě za to, že ti rodiče peníze od státu propijí a nechají to dítě hladovět? Může dítě za to, že jeho rodiče nepracují?

Obědy zdarma by měly být něco přímo pro dítě. Je asi málo pravděpodobné, že rodič přijde do školní jídelny a sní oběd svého dítěte.

Jinak můj pohled na „rozhazovačnou politiku“ státu se postupně z poměrně jasně pravicového stanoviska měnil během pronikání do toho, kolik veřejných peněz se u nás rozkrade nebo prošustruje naprosto neefektivním hospodařením veřejných institucí.

Skutečně odporně rozhazovačná je např. naše politika výstavby dálnic, kdy se něco za velké peníze pro velké firmy, které sídlí bůhvíkde, postaví, a ono se to pak zvlní.

Peníze na dávky nebo obědy pro děti snad neskončí v daňových rájích a budou z nich něco mít i běžní čeští zaměstnanci, kteří poskytují ty produkty, které si lidé na dávkách nebo děti kupují.

Běžný důchodce si ani za zvýšený důchod nepůjde koupit jachtu do Karibiku, ale koupí si něco drobného tady, přispěje na plat nějaké prodavačce, nějakému producentovi. Ano, třeba je to pěstitel rajčat ve Španělsku. Dobrá, i to je mnohem lepší než ulívání miliard do skořápkových společností.

Je mi jasné, že někde mez rozhazování být musí. Je mi taky naprosto jasné, že pokud by se dalo zařídit ukončení hladovění českých dětí nějak efektivněji, za méně peněz, je to dobrá věc.

Kdybych si mohl vybrat, chci přebytkový rozpočet a zároveň efektivní stát, který je skvěle financovaný a dokáže zajistit celé spektrum důležitých služeb pro občany. Bohužel nemáme ani jedno a naše hádky vycházejí z toho, že v naší džungli je každé řešení špatné, a neřešení ještě mnohem horší. Ale děti za své rodiče opravdu nemohou.