Falešná pohádka o snadné klimatické adaptaci

23. 2. 2020 / Jiří Papoušek

Foto: Ukázka, jak se řeší kůrovec na české a německé straně šumavské hranice. V polovině této fotografie, horizontálně, probíhá česko-německá hranice. (Foto JČ)

Katastrofa českých lesů jasně ukazuje, jak obtížná by byla adaptace na změny klimatu, i kdybychom ji úplně nezpackali

Proti názoru, že by se měly omezovat emise skleníkových plynů, slýcháme různé námitky, které se však vesměs  při bližším zkoumání a zejména při testu praxí ukáží jako naprosto nereálné a zgruntu falešné pohádky. Jedna z těchto pohádek říká, že vhodnější a racionálnější by bylo se na klimatické změny adaptovat a příčiny problému (emise skleníkových plynů ) prostě neřešit.

Nechme stranou fakt, že „neřešit emise“ znamená zhoršovat situaci nejen sobě, ale i všem ostatním na této planetě, a podívejme se jen na tu samotnou českou  snahu přizpůsobit se klimatickým změnám. Hned na první pohled vidíme, že ta naše adaptace – aspoň ta dosavadní - je naprosto zpackaná!

 

Co se děje v našich lesích?

Dnes sledujeme na vlastní oči a prakticky po celé zemi katastrofu lesů, přičemž tuto katastrofu způsobila  mimo jiné  změna klimatu.

Podle prognózy lesnické skupiny Czech Forest think tank jsme momentálně stále ještě spíš na začátku celého smutného vyústění příběhu. V těch nejhorších letech by se mělo v českých lesích pod tlakem okolností nouzově vytěžit (nebo nechat v lese zahynout) ročně na 80-100 mil. m3 dřeva. Během jediného desetiletí by u nás mělo padnout, ať kůrovcem či pilou, téměř 500 milionů m3 dřeva. To  je podle oficiálních údajů více než polovička všech lesů v České republice!!  A ekonomika toho všeho? Podle signatářů Lesnické výzvy by celkové škody jen na dřevě mohly být vyšší než 500 miliard korun. Takhle tedy úspěšná adaptace rozhodně nevypadá!

Jistě, dá se říci, že tato předpokládaná či odhadovaná čísla se mohou  ještě nějak pozměnit či vyvinout, ale bohužel to bude asi spíš k horšímu než k lepšímu. Určitě se nezdá, že by se situace měla v příštích letech nějak výrazně zlepšit.

Možná je teď tedy docela vhodné si položit otázku, jestli se dalo této dnešní zkáze  lesů předem nachystanou adaptací zabránit. Podle mého soudu se úplně zabránit nedalo, ale určitě jsme mohli ty současné kruté dopady nějak zmírnit a zbrzdit. Rozsah katastrofy určitě nemusel být tak velký.

Jak by ale taková pro-aktivní adaptace asi probíhala? Co se mělo dělat? Prvním předpokladem úspěchu by bylo ve správný čas mít dobré informace a aspoň tušit, co se asi tak bude v lesích v budoucnu dít, když nic neuděláme. Jenže takovým úvahám a přípravám u nás přímo bránili – a velmi úspěšně – vrcholoví politici, hlavně z prostředí ODS. Jak jsme se měli přizpůsobovat změnám klimatu, když podle Klause a spol. žádné globální oteplování vůbec neprobíhalo a jakékoli řeči o něm byly nálepkovány jako útok zakuklených ekoteroristů na svobodu podnikání? 

Jak se připravit na změny?

Pokud by naše vlády v devadesátých letech  (a později) správně zhodnotily, co nás čeká, mohli jsme reagovat a začít se včas chystat na nadcházející hrozby. Mohly se obnovovat mokřady, navracet zregulované potoky do přirozených koryt, pěstovat les přírodě blízkým způsobem (je pak odolnější), snížit stavy spárkaté zvěře, omezovat vysazování smrku atd.,atd. Je toho velmi mnoho a je prakticky jisté, že by to bývalo pomohlo. Ale nestalo se to. Nepřipravili jsme se a místo kýžené pro-aktivní adaptace máme nyní možnost sledovat spíš nějaké ty akce s křížkem po funuse a také snahu svalit vlastní vinu na někoho jiného.

Na druhou stranu, úkol přesně předvídat, co se stane, byl zatraceně obtížný. Byl tady vůbec někdo, kdo by počítal s tím, že kalamita v českých lesích bude probíhat tak rychle a hned několika směry? O kůrovci  se vědělo, to ano, vědělo se, jak je smrk zranitelný. Ale čekalo se, že by mohla být ohrožena také borovice a tak bleskovým náporem podobných ničivých brouků?  Navíc máme dnes problémy i s jasanem, dubem a dokonce i břízou. Je toho příliš mnoho najednou. Pokud lesníci usilovně bojují proti přemnoženému kůrovci, nemohou v nějakém přesčasu nebo o víkendech řešit ještě tyto ostatní problémy. Navíc úřady a parlament začaly lesníkům pomáhat pozdě a ne dostatečně. Obrana (adaptace) se vůbec nedaří a ani vyhlídky nejsou dobré.

Přitom naše klima se v současné době dál mění, množství uhlíku v atmosféře roste a s ním bezpochyby dál poroste i teplota na planetě. Uvědomujeme si to? Chystáme se na to? Nezdá se, že nějak výrazně lépe, než když jsme se v těch devadesátých letech chystali (resp. nechystali) na dnešek. Je u nás ještě dost lidí (na důležitých místech), kteří si myslí, že jde o „výkyv počasí“ a že musíme čekat, „až se počasí umoudří“. I ti rozumnější, zdá se, mají tendenci snažit se přizpůsobovat se podnebí, které  tady je teď. To ale znamená, že my se v podstatě chystáme na to oteplování, které už proběhlo, nechystáme se na to, které v příštích letech bude probíhat! Nepřijali jsme skutečnost, že se bude oteplovat až do doby, kdy se s vypouštěním emisí skleníkových plynů přestane. Kdo si toto neuvědomí, nemůže dělat nějakou smysluplnou prognózu, a tudíž se ani nemůže na budoucnost patřičně nachystat.

A co všechno nás ještě čeká

Máme v této situaci nějakou naději na úspěšnou příští adaptaci? Nic moc!, řekl bych. Mimo jiné také proto, že budoucí oteplování by mělo být ještě záludnější a obtížněji zvladatelné, než to dosavadní. Nepůjde, jak už dnes vidíme, jen o to horko a sucho. Půjde také – a silně – i o ty průvodní jevy, jako je v tomto případě například výskyt různého typu hmyzu, který může nové situace využít k podobnému útoku, jaký podnikl nyní kůrovec, (správně  lýkožrout smrkový) na smrkové lesy. Takových nebezpečí je vícero, a nemusí jít jen o žravé larvy, mohou to být třeba požáry nebo nežádoucí  houby, napadající kořeny,  jako v případě  jasanu. Z vzájemného prolínání těchto negativních změn může vzniknout kalamita, jejíž podobu nemůžeme dost dobře předvídat. Někteří lesníci už   rezignovaně mluví o tom,  že vlastně vůbec nevědí, jak les plánovat, jak prognózovat. A to jsme ještě nezačali mluvit o tom, co se v budoucnu stane s klimatem na planetární úrovni (a co ovšem na nás taky dopadne), kam povedou možné změny oceánských proudů a jak se do klimatu promítne z tajícího permafrostu unikající metan.

Mluvíme zde hlavně o lese, ale víme, že planetární přehřívání dopadá silně také do zemědělství nebo do energetiky. Myslí si někdo, že adaptace v těchto oborech bude nějak výrazně snadnější než v lesnictví? Já ne. A taky si nemyslím, že bychom se v budoucnu v tom přizpůsobování nějak mohli moc zlepšit, i kdybychom měli na patřičných místech schopné lidi (zatím nejsou jaksi vidět).

Pochopitelně, adaptace je nutná, a musíme se o ni snažit! Ale aby měla smysl, je nezbytné  se chystat velmi odpovědně a hlavně není možné,  jako dosud, spoléhat na to, že bude snadná, a dokonce jaksi „v pohodě“, že bude spočívat v tom, že se budou kraťasy nosit od dubna a bazény si všichni napustí už v květnu. Také platí, že  dokud neutneme tu základní příčinu oteplování, a tou jsou bezpochyby emise skleníkových plynů, z malérů se určitě  nevyhrabeme. Spíš naopak, bohužel.

Ono kdyby se povedlo emise zarazit, i ta adaptace by byla snadnější. Adaptovali bychom se totiž na dnešek, který se nám sice moc nelíbí, ale už ho známe, je zvládnutelný. Naopak zítřek, ještě drsnější a nevyzpytatelnější než dnešek, by byl bezpochyby naprosto nad naše přizpůsobovací schopnosti.


1
Vytisknout
3924

Diskuse

Obsah vydání | 27. 2. 2020