Co by řekl Andrej Babiš matce čtyřletého dítěte, které v zimě chodí po Chiosu bez bot?

Hanba Evropy, zejména té střední

5. 3. 2020 / Bohumil Kartous

Ostrov zoufalých lidí. To je současný Chios, řecký ostrov nacházející se v Egejském moři, na dohled tureckého přístavního města Izmir. Na zhruba 50 tisíc obyvatel, vysoce závislých na příjmech z turistiky, dnes připadá podle neoficiálních odhadů více než 7 000 uprchlíků, kteří sem připlouvají na člunech přes úžinu oddělující ostrov od tureckého pobřeží. Zoufalí jsou místní usedlíci, obávající se o své živobytí. Ještě zoufalejší jsou ovšem uprchlíci, lidé kteří sem utekli nedobrovolně před válkou, terorem a nemožností jakékoliv smysluplné budoucnosti v zemích svého původu. Afghánistán, Sýrie, Somálsko, Palestina. Cesta do bezpečí pro ně skončila v nebezpečných podmínkách tzv. detenčního tábora, jenž je ve skutečnosti místem zmaru: v podmínkách připomínajících válečný stav, většinou bez pevné střechy nad hlavou a bez dostatečného přístupu k základním zdrojům, ve strachu z policejní šikany a z násilí propukajícího přirozeně z frustrace zde čekají na osud. Čekání trvá dlouhé měsíce, někdy i roky. Na jeho konci ovšem může být jen další zmar a oni to vědí. A ti, kdo by všem zoufalým lidem na Chiosu mohli pomoci, zbaběle selhávají s vědomím toho, že se podílejí na potlačování elementárního lidství. Babiš, Orbán, Kaczyński a další lídří zbabělosti by si měli udělat výlet. Ani na to ale nemají dost kuráže.

K tomu, neuvěřitelně:

Řecká imigrační policie střílí na uprchlíky ostrými náboji


Autor strávil na ostrově Chios několik dní. Pomáhal organizacím IRIS a Refugee Biriyani & Bananas, které disponují velmi skromnými prostředky a snaží se distribuovat alespoň základní materiální pomoc lidem v alarmující nouzi. Zároveň, což je také velmi důležité, se snaží zapojovat některé lidi z tábora do organizace pomoci, čímž jednak zajišťují samotnou proveditelnost (bez vydatné pomoci obyvatel tábora by distribuce byla takřka nemožná) a také dávají alespoň některým lidem šanci trávit čas v bezčasí života v táboře smysluplně.

Atmosféra na ostrově a v přístavním městě, od nějž je tábor vzdálen zhruba 6 kilometrů, je na první pohled klidná. Když připlujete trajektem do přístavu, nic nenasvědčuje tomu, že nedaleko žije v tísnivých podmínkách stanového slumu několi  tisíc lidí na útěku. Na místě, které pravidelně, stejně jako řada dalších řeckých ostrovů, ožívá s letní turistickou sezonou, panuje ospalost zimních měsíců. V centru přístavu sem tam potkáte člověka, který viditelně nepatří k místním obyvatelům. Mnoho lidí z tábora ale do centra nechodí. Pokud, člověk se nesetkává s tím, že by klidnou atmosféru města nějak narušovali. V přímořských turistických letoviscích, jako je Karfas, uprchlíky nepotkáte vůbec.  Na ulicích v těchto místech vůbec málokdy potkáte člověka, jelikož většina domů slouží jako hotely a apartmány obsazené od června do září.

Po cestě do tábora Vial směrem do vnitrozemí ostrova na mnoho lidí odjinud také nenarazíte. Občas potkáte menší skupinu lidí, nic ale nenapovídá tomu, že nedaleko je tábor přeplněný lidmi. Teprve až v bezprostředním okolí tábora se setkáte s jeho obyvateli. Rodiny s dětmi tráví čas vesměs na příjezdové cestě nebo v okolo roztroušených olivových hájích, což je pro ně většinou jediná možnost, jak se zabavit. 

Když do tábora přijíždíte, ohlásí se zápach odpadků a špatných hygienických podmínek. Před táborem se vrší hromady odpadků v plastových pytlech. Ne proto, že by obyvatelé byli nepořádní, nýbrž proto, že místní komunální správa není schopná odpad rychleji odvážet. Tábor je obehnaný plotem, nad nímž jsou role žiletkového drátu, nicméně je volně otevřený a několika vchody neustále proudí lidé.

Vaše přítomnost vzbudí určitou pozornost, neboť za obyvateli tábora kromě několika skupin dobrovolníků nikdo pravidelně nedochází. Nikdo vás nicméně neobtěžuje, nikdo vás o nic nežádá. Jste zvláštní jen jako jinak vypadající lidé, kteří se jako návštěvníci procházejí prostorem zoufalství, v němž jeho obyvatelé musejí nedobrovolně žít. 

Na první pohled si lze všimnout, že spousta lidí se nachází ve špatném psychickém stavu. Prázdné, bolestné, případně “jen” veskrze unavené pohledy lze těžko opětovat. Autor chtěl původně v táboře nafotit sérii dokumentačních obrazů, ale neučinil tak. Je velmi těžké fotit bídu, v níž lidé v táboře žijí, aniž by si člověk nepřipadal nemístně. A to i v případě, kdy na místě aktivně pomáhá a chce takovými obrazy pomoci (fotky použité v sérii textů věnovaných současné situaci na ostrově Chios pocházejí od organizace Refugee Biriyani & Bananas). 

Děti si hrají všude, to znamená, že i toto pro dospělého člověka velmi znepokojující prostředí jim nebrání ve hře. Potkáváte ale i děti, často velmi malé, které mají stejně bolestně prázdné pohledy, jako spousta dospělých. Do jejich očí je skutečně těžké se dívat bez pohnutí.

Situace v samotném táboře je otřesná. Tábor by měl kapacitně poskytnout útočiště zhruba 1 000 lidem. K tomu by měla sloužit jedna velká zděná budova a pak desítky kontejnerů, jež vytvářejí alespoň provizorní střechu nad hlavou a určitou izolaci před zimou.

Kdy naposled bylo v táboře tolik obyvatel, jejichž počet odpovídá kapacitě, to lze jen těžko říct. Dle svědectví současných obyvatel se počet lidí pohyboval mezi 3 a 4 tisíci už v létě loňského roku. od té doby se takřka zdvojnásobil na současných více než 7 000 a další lidé přicházejí. 

Ve zděné budově jsou umístěni jen nejohroženější, tedy velmi malé děti. Stejně ale ne všechny, řada z nich žije se svými rodiči v provizorních stanech, stejně jako většina ostatních. Podle svědectví obyvatel každý, kdo do tábora přijde, dostane pouze deku a spacák. Kde a za jakých podmínkách bude nocovat, to nikdo neřeší a nikdo v tom nepomůže. Provizorní stan, v němž se dospělý člověk může narovnat, postavený z průmyslových plachet a konstrukčních tyčí, přijde v nákladech na zhruba 200 eur. Tyto peníze musejí lidé vytáhnout z vlastních kapes poté, kdy je pašeráci připravili o tisíce eur za příslib “Evropy”. tento příslib skončil většinou nafukovacím člunem někde na odlehlém tureckém pobřeží a následně detenčním táborem.

Stany jsou všude, kde to jde, namačkané jeden na druhém. Ne všechny jsou “velké”. Někteří lidé spí v dětských stanech určených na letní zahradu. Z těch stanů vznikl regulérní slum, ovšem bez pevných stěn. V některých jsou kromě vymrzlých nocleháren třeba holičství, případně se v nich odehrává “škola”. Ne, děti nemají možnost chodit do školy, tudíž jim někteří uprchlíci poskytují alespoň pár hodin týdně vzdělávání ve prostředí svých stanů. Alespoň jejich rodný jazyk a angličtinu. je zajímavé, že i přes naprostou bídu a nouzi je mezi stany relativní pořádek, který tam obyvatelů udržují. S všudypřítomným prachem či bahnem, v závislosti na počasí, nic neudělají.

Hygienické podmínky života v táboře jsou katastrofické. Sedmi tisícům lidí má sloužit zhruba třicet záchodů, které se nutně při takovém počtu lidí nacházejí v naprosto nevyhovujícím stavu stavu. Podobně vypadají sprchy. Aby toho nebylo málo, voda je obyvatelům tábora dostupná pouze zhruba dvě hodiny dopoledne. Obyvatelé tábora by se tak rádi pravidelně osprchovali, ale nemají kde. Většina z nich tak činí na záchodech, kde se myjí studenou vodou z hadice určené k úklidu.

Lidé v táboře žijí bez standardního přístupu k elektřině. Zemanovi “mladí muži s iphony”, ve skutečnosti velmi pestrá směsice mladých a starých lidí různého pohlaví, má jen několik málo míst, kde si mohou mobil dobít. Pokud někoho udivuje, že tito lidé mají mobilní telefony, neměl by se divit. V roce 2020 mají mobilní telefon i ti nejchudší, notabene lidé ze střední třídy, kteří jsou většinovými obyvateli tábora. Neodcházeli ze svých zemí primárně kvůli nedostatku, ale za bezpečím. Většinou je pro ně mobil jediným spojením se světem a s jejich blízkými.

Lidé v táboře vaří na plechovkách, pod kterými topí dřevem. Jídlo, které rozdává řecká vláda, většinou nechtějí, dle jejich výpovědí jde o stravu velmi nízké kvality. Řecká vláda přesto nadále toto jídlo distribuuje, místo aby poskytla uprchlíkům vouchery, které by mohli využít v místních obchodech. Nikdo neví proč.

Spousta dětí, některé v deseti nad nulou bez bot. Některým dětem je několik měsíců, v táboře jsou těhotné ženy. Bez potřebné péče. Lékařskou pomoc zajišťují vesměs dobrovolníci, kteří přicházejí jednou za čtrnáct dní a nemohou nabídnout více než úplně základní diagnostiku a základní péči. Na Chiosu je nemocnice, ale podle svědectví uprchlíků jim lékařskou péči poskytne pouze v nejzávažnějších případech. Obvykle jsou posíláni pryč.

Přístup k oficiálním informacím zprostředkovává jeden info point. Ten je zcela zásadní z hlediska osudu lidí, protože se mohou registroval k pohovoru, na jejichž základě je jim případně umožněno žádat o azyl. Proces trvá měsíce, v táboře jsou ale někteří lidé i déle než dva roky. Před info pointem lidé čekají celou noc, někdy i více dní a nocí. Mají své místo v řadě a musejí tam být, aby si ho uhájili. Za jakéhokoliv počasí, v zimě, dešti, mezi odpadky. Nikdo z lidí v táboře přesně neví, jak dlouho tam bude.

Policie je u tábora neustále přítomná. Její postoj vůči návštěvníkům, dobrovolníkům či dalším lidem, kteří chtějí pomáhat, je velmi ostražitý. O organizacích, které pomáhají, vesměs policisté nevědí, jména neznají, nejsou schopni či ochotni poradit. Zato jste ihned upozorněni, že nesmíte nic natáčet (není řečeno proč a na základě jakého zákona) a poté jste posláni pryč. Autor měl možnost si tábor projít a bavit se s řadou jeho obyvatel. Průvodce trval na tom, že se návštěva musí odehrát v noci, kdy policie není schopna návštěvníka identifikovat.

Policie se k lidem v táboře chová jako k trestancům. Zcela běžné je fyzické násilí a šikana, například když lidé sedí u cesty před táborem. Používání obušků a výhrůžky dalším násilím bez jakéhokoliv vysvětlení, čeho špatného se dopustili. Nicméně ani řecká policie to nemá jednoduché. V táboře dochází velmi často k otevřenému násilí i mezi jeho obyvateli. Není se příliš čemu divit, žijí v nesnesitelných podmínkách a skutečně velkém napětí, nejistotě, zoufalství. Konflikty, například že se někdo předběhl ve frontě u info pointu, často přerostou ve rvačku. Policie musí v takových případech zasahovat, což jí na vztahu k uprchlíkům nepřidá. Nehledě na to, že místní považují policii za součást zvůle, která se jim děje.

Během dní, kdy byl autor na Chiosu, došlo k několika demonstracím proti stavbě dalšího detenčního centra na ostrově. Demonstranti napadli pořádkovou policii, kterou na ostrov poslala řecká vláda. Místní lidé vnímají situaci jako obrovskou křivdu a cítí se být obětí migrační krize. Obávají se toho, že přítomnost velkého počtu uprchlíků, jejichž počet narůstá, bude fatálním způsobem ohrožovat jejich živobytí. Nelze se tomu divit.

V den, kdy autor ostrov opustil, u ostrova přistálo několik dalších člunů poté, kdy Turecko oznámilo, že nebude uprchlíkům bránit v cestě do Řecka. odhadovaný počet lidí je několik set za pouhé poslední dny. Místní společně s řeckou policií brání uprchlíkům ve vylodění. Dobrovolníci z organizace IRIS byli svědky toho, kdy připlul člun s uprchlíky k jedné z pláží. Policie jim zakázala pomáhat lidem na břeh pod pohrůžkou trestu až 20 let odnětí svobody za nezákonné pašování lidí. Místní v posledních dnech brání také humanitárním organizacím distribuovat nutnou pomoc, jakkoliv je to iracionální. V úterý brzy ráno došlo v přístavu Chios k vypálení charitativního centra, které několik let shromažďovalo pomoc uprchlíkům. Situace se stává vysloveně nebezpečnou, to vše za přihlížení zemí, jako je ČR, které odmítají jakkoliv pomoci.

V sérii dalších textů přineseme příběhy některých uprchlíků žijících v táboře na Chiosu.

* * *
Lidem na ostrově Chios pomáhá organizace My je v tom nenechámeZDE  se s nimi můžete spojit a pomoci. Cesta s pomocí na ostrov by neproběhla bez přispění této organizace složené z obyčejných hrdinů, kteří naprosto nezištně alespoň trochu nahrazují to, co by měla dělat česká vláda. Průběžně sbírají boty, oděvy i finanční prostředky, které jsou nutné k cestě na Chios. K práci organizace přispívá Dalimil Petrilák, který zdarma poskytl na tisíce kilometrů dlouhou cestu dodávku. Děkuji Angelice Sbouli. Cesta na Chios by neproběhla bez okamžitého finančního přispění Václava Dejčmara, Silke Horákové, Františka Vrabela, Jiřího Hlavenky, Petra Ludwiga, Jana Brejchy a dalších. 
0
Vytisknout
11082

Diskuse

Obsah vydání | 10. 3. 2020