Jak se Česko odklání od právních principů platných v západoevropských zemích

12. 2. 2013 / Aleš Uhlíř

Aleš Uhlíř V textu "Většinu českých poslanců úroveň pracovněprávních vztahů nezajímá" s podtitulkem "Věc, kterou by měl prošetřit Veřejný ochránce práv" (Britské listy z 29. 10. 2012) jsem napsal, že jsem se obrátil na Veřejného ochránce práv s podnětem k prošetření, zda česká právní úprava umožňující rozhodčí řízení takového rozsahu v pracovněprávních vztazích má své opodstatnění.

O této problematice jsem již vícekrát psal na stránkách Britských listů a také jinde (viz odkazy v textu z 29. 10. 2012). Jde o to, že s účinností novely Zákoníku práce od 1. 1. 2007 zmizelo ze zákona ustanovení, podle něhož rozhodování sporů z pracovněprávních vztahů přísluší soudům.

Teprve později se ukázalo, k jakým zvrácenostem toto u nás může vést. Zaměstnavatelé, především menší firmy, stále častěji vnucují zaměstnancům do pracovních smluv rozhodčí doložky, což má na pracovněprávní vztahy devastující účinek.

BRITÁNIE:

Soud rozhodl, že povinnost dělat nucené práce za podporu v nezaměstnanosti je protizákonná

12. 2. 2013

Vládní strategie boje proti nezaměstnanosti se octla v chaosu poté, co soud rozhodl, že téměř všechny vládní programy, které nutí nezaměstnané, aby za svou podporu v nezaměstnanosti zadarmo pracovali, jsou protizákonné, protože neposkytla nezaměstnaným dostatečné informace.

Panel tří soudců u královského soudního dvora rozhodl, že ministr zaměstnanosti jednal protizákonně, protože neinformoval nezaměstnané, jakým pokutám čelí, ani je neinformoval o možnostech odvolat se proti nucení pracovat zadarmo.

Soudci podpořili názor univerzitní absolventky Cait Reillyové, že pokus vlády ji donutit, aby za podporu v nezaměstnanosti pracovala zadarmo a myla podlahu v supermarketu Poundland je protizákonný.

Soudní rozhodnutí znamená, že desetitisíce britských nezaměstnaných, jimž ministerstvo zaměstnanosti zrušilo sociální podporu, protože se řádně neúčastnili jeho programů nucených prací zadarmo, má nyní právo na zpětné proplacení podpory v nezaměstnanosti. Ministerstvo zaměstnanosti však zdůraznilo, že nic nezaměstnaným nevyplatí, pokud nebudou ukončeny všechny odvolací procesy.

Soud odmítl vládě právo se odvolat, ale ta konstatovala, že se v této věci obrátí na Nejvyšší soud.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Ministerstvo dále prohlubuje krizi ve zdravotnictví

12. 2. 2013

tisková zpráva

Krizový štáb nemocnic, pacientů a odborů dostává z nemocnic další alarmující modelace dopadů úhradové vyhlášky ministerstva pro rok 2013. Postupně jsou odhalovány stále nové záludnosti této vyhlášky, ukazující na daleko hlubší pokles úhrad za zdravotní péči, než se původně předpokládalo.

Nové propočty ukazují, že úhrady budou vyhláškou sníženy proti roku 2011 u akutní lůžkové péče o nejméně 6 %, u následné péče o 5 % a u ambulantní péče o 10 %. Potvrzují to prvé návrhy záloh vypočtených VZP ČR podle vyhlášky i na méně než 90 % dosavadních úhrad.

Při započtení kumulované inflace za roky 2011 -- 2013 ve výši 7,5 % jde o pokles reálných úhrad, který v historii nemá obdoby:

akutní lůžková péče - 13,5 %

následná péče - 12,5 %

ambulantní péče - 17,5 %

Chcete někoho bombardovat a potřebujete přelet přes ČR? Dopředu souhlasíme. Bombardujte!

12. 2. 2013

tisková zpráva

Vláda předkládá Parlamentu ČR návrh ohrožující suverenitu naší země, kdy svým stanoviskem dopředu souhlasí s nedefinovanými přelety a z toho možnou případnou agresí proti suverénnímu státu (sněmovní tisk 889/0, text 0889a0.pdf, Rozhodnutí vlády o přeletech a průjezdech ozbrojených sil jiných států přes území České republiky v roce 2013 z něhož citujeme: S ohledem na četnost a krátké lhůty předkládání požadavků na přelety a průjezdy ozbrojených sil jiných států přes území České republiky je technicky prakticky nemožné, aby vláda rozhodovala o každém jednotlivém přeletu či průjezdu samostatně ).

Byl Palachův čin projevem naděje, nebo zoufalství?

12. 2. 2013 / Miloš Rejchrt

Vážíme- li si svobody slova jako příležitosti k hledání a hájení pravdy, nejsme-li lhostejní vůči násilí a křivdám páchaných na druhých lidech, pak Jan Palach nevydal své tělo k spálení zbytečně. Naopak zbytečná pak bude stylizace Palachova odkazu do podoby svatého obrázku, který vypadá pořád stejně, ať na něj hledíte odkudkoli.

Příspěvek Miloše Rejchrta na "Colloque Jan Palach", Vevey 2007

Pomník Jana Palacha... Asi metr vysoká bronzová plastika na mramorovém sloupu neznázorňuje nic konkrétního. Když ji ale na sebe necháte chvíli působit a pomalu ji obcházíte, tu se každým vaším krokem začne měnit. Připomíná rozvitý květ, o kousek dál je to vzestup. A teď je tu blesk z čistého nebe, zlomená křídla, Ikarův pád. Rozpolcené plochy se ale začínají setkávat, vzlínání přerůstá ve strhující vír, teď vyvstává drama a trápení, ale překrývá se to něčím, co utěšuje a hladí.

Duel Reflexu: Drda vs. Kotrba

12. 2. 2013

Adam Drda: Dopředu jsem říkal, že budu odpovídat Reflexu, ne panu Kotrbovi, budu se toho držet - pana Kotrbu nepovažuju za seriózního partnera, s nímž bych chtěl cokoli řešit.

Štěpán Kotrba: Pokud nebude mediální veřejná služba "sloužit" a stmelovat společnost" korektně vedeným dialogem uvnitř inkluzivního diskurzu, tak díky negativním emocím, vybuzeným "ostře názorově vyhraněnými" lidmi s přístupem do veřejného prostoru, se nejspíš postřílíme... Jako na Balkáně... či jako na Ukrajině. A to bych fakt nerad. Já mám tuhle zemi rád a chci v ní ještě pár desítek let žít.

Celý rozhovor: ZDE

Asymetrie moci

12. 2. 2013 / Ilona Švihlíková

Pro éru globalizace je typická dynamika (rychlost změn) a mobilita (vítězí to, co může utéct od následků svých činů a nenést zodpovědnost). Z těchto dvou znaků plyne snad ten nejzásadnější: asymetrie moci. Ty mají mnoho různých podob, ale jejich velká koncentrace ukazuje na značnou nestabilitu systému a to obzvláště tehdy, když korektivy -- jak zjistíme -- byly z velké části odstraněny, resp. jsou odstraňovány. Následující přehled není zdaleka vyčerpávající, vybrala jsem jen několik asymetrií spíše z oblasti politické ekonomie. Chybí hlubší pohled environmentální (čerpání zdrojů X obnova, nesmírně akutní např. u orné půdy), či psychologický (role pracujícího X spotřebitele).

Benedikt, náhražkový papež, který za sebou zanechává oslabenou, otlučenou církev

12. 2. 2013

Papež Benedikt plánoval, že odstoupí, už nějakou dobu. Rowan Williams, arcibiskup canterburský, už o tom věděl před Vánocemi. Jeho rozhodnutí odstoupit zřejmě bylo založeno na zkušenosti z posledních let života papeže Jana Pavla II., který se stal obětí Parkinsonovy choroby, píše v deníku Guardian Andrew Brown.

I když přivítali církevní liberálové Ratzingerovo jmenování s hrůzou, nový papež strávil skoro celou dobu v úřadě neefektivním zápolením s problémy, zděděnými od Jana Pavla II. Jeho nejpozoruhodnější inovací bylo právě rozhodnutí rezignovat.

Katolická církev má v současnosti skoro 2 miliardy stoupenců - jenže málokteří z nichž berou vážně katolickou teologii. Katolickou církev na Západě zdiskreditovaly pedofilní skandály a nedostatek kněží. Na jižní polokouli však církev stále sílí.

Katolická církev bude muset projít demokratizačním procesem

11. 2. 2013 / Boris Cvek

Papež Benedikt XVI. oznámil rezignaci. Důvody jsou prý zdravotní, nicméně jeho pontifikát jako takový je zjevně jedno velké selhání. Selhání sahající až do hloubky 20. století, ze které vyplouvají nové a nové skandály o fungování římskokatolické církve. Za všechny zmíním skandál Macielův, do něhož je Benedikt XVI. jako bývalý šéf bývalé inkvizice i jako papež také zapleten. Za pontifikátu Benedikta XVI. jeden z katolických států EU, Irsko, obvinil Vatikán dokonce ze systematického krytí zločinů minulosti.

Mezi historií a mytologií

12. 2. 2013 / Bohumil Kartous

"Who controls the present controls the past," said O'Brian and nodding his head with slow approval. "It is your opinion, Winston, that the past has real existence?"

(George Orwell, 1984)

Polemika nad sněmovní námitkou Miroslava Grebeníčka k tomu, jakým způsobem má být v zákoně definován čin Jana Palacha, není nic jiného než jeden z viditelnějších střetů nad tím, jak vykládat historii před rokem 1989. Těchto střetů, zdá se, bude spíše přibývat a důvodem k tomu je skutečnost, že očití svědkové odcházejí a na místo svědectví přichází interpretace. Svědecví je také jistá forma interpretace, ale pořád je možné jej považovat za přímé spojení současnosti s historií. Blíží se doba, kdy už se budeme opírat pouze o interpretace interpretací snažících se omezit přirozenou nejednoznačnost dějin.

O sporu, který se stal symbolem neschopnosti racionálně diskutovat

12. 2. 2013 / Karel Dolejší

Zatímco hysterické výkřiky mají k dispozici prakticky neomezeně širokou škálu výrazových prostředků, racionální argumenty se mohou jevit jako "nudné", tím spíše, že se často musejí prostě jen jinými slovy opakovat.

To se týká i celého "slavného" sporu o Grebeníčkův parlamentní výrok na účet důvodové zprávy palachovského svátku. Grebeníček napadl tuto formulaci: "Jan Palach se stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci".

Jak by takový výrok mohl být vyvrácen? Předně by Grebeníček mohl tvrdit, že se Jan Palach vůbec nestal žádným symbolem; za druhé by specifičtěji mohl argumentovat, že se nestal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, ale něčeho jiného (například, dejme tomu, diktatury proletariátu).

Spor o Grebeníčkův výrok o Palachovi byl plodný

12. 2. 2013 / Jan Čulík

Spor o Grebeníčkův výrok o Palachovi byl plodný nejméně v několika věcech. Vedl myslím k tomu, že si lidé ozřejmili několik věcí, které jsou sice v podstatě banální, ale lidi si je otevřeně hned neuvědomují, a tohle je o tom poučilo. - Jiná věc je, že Česká republika má dnes celou řadu podstatně závažnějších problémů než byla například prezidentská volba či význam oběti Jana Palacha: to, že je neřeší a že se náruživě vrhá do řešení těchto "zástupných problémů" však naznačuje, že ty "zástupné problémy" jsou živé a neřešená je především otázka identity a směřování České republiky, stejně jako významu moderní české historie, která je zastřena četnými mýty, přitom je pro mnoho Čechů nesmírně živá jako index jejich totožnosti.

Uvolněná společnost najednou produkovala spousty myšlenek

12. 2. 2013

Už jsem starý pes a jako mladý student jsem vzpomínaná léta 1968-1969 prožil, i když ne v Praze. S odstupem 45 let se mnoho tehdejších událostí jeví jinak, píše Zdeněk Hykš. Přece jen poznání - a mnohdy velmi trpké - je zase na vyšší úrovni než poznání tehdejší. Snadno se dnes odsuzuje jednání tehdejších aktérů.

Ono spontánní hledání společensky přijatelného kompromisu mezi vlčím a ziskuchtivým a hamižným kapitalismem a kasárenským komunizmem zůstane v historii a v tom kladném smyslu slova.

Uvolněná společnost najednou produkovala spousty myšlenek, nápadů, podnětů. To nelibě nesli jak stoupenci vlčího kapitalismu, tak stoupenci kasárenského komunismu.

Způsobili normalizaci v Československu antikomunisté?

11. 2. 2013 / Jan Čulík

Každoročně se mě ptají pragmatičtí britští studenti, jak je možné, že českoslovenští reformátoři ze šedesátých let a z doby Pražského jara 1968 mohli být tak neodpovědní, že nebrali v úvahu mocenské rozdělení sil a vyvolali tak sovětskou invazi. Co jim mám na to říkat? V roce 2005 jsem při jedné diskusi na Letní filmové škole v Uherském Hradišti obvinil A.J.Liehma, že neměli během Pražského jara 1968 žádný strategicky proveditelný, realistický projekt liberalizace a že svými neodpovědnými a nepromyšlenými akcemi způsobili invazi a následnou dvacetiletou normalizaci. Liehm se tehdy v té diskusi ani moc nebránil, prostě pokrčil rameny. Václav Žák mi pak vynadal, že nemohu kritizovat lidi, kteří mají legitimní touhu po svobodě.

Je přípustné vyřazovat z "národa" lidi s jinými kořeny?

12. 2. 2013

Čtu pravidelně Britské listy ale v posledních týdnech jen nevěřícně kroutím hlavou nad většinou uveřejněných článků. Předpokládám, že redakce je přesvědčena o své nestrannosti a nezaujatosti, což naopak neshledává u pana Drdy. Nechci hodnotit ani kandidáty na úřad prezidenta, ani jednotlivé komentáře, položím ale jinou otázku: Jsou některá témata, která byla v předvolební kampani nastolena, zakázána nebo o nich lze svobodně diskutovat? Tak například dekrety prezidenta Beneše. Pro většinu dnešních voličů je tato věc již historii, protože tuto dobu nezažili, znají ji pouze z vypravování, případně z dějepisu. Lze vůbec kritizovat kandidáta na prezidenta nebo musíme čekat "až se to stane"? ptá se Josef Vogl.

K tomu:

Jan Čulík nikdy nepodporoval antischwarzenberský nacionalismus ZDE

Beneš by ale z dnešního hlediska byl skutečně odsouzen jako válečný zločinecZDE

Muriel Blaive, Dokázala se Česká republika plně vyrovnat se vzpomínkami na druhou světovou válku? ZDE

Melouchy ve světě symbolů

12. 2. 2013 / Marek Řezanka

Má-li být společnost funkční, nemohou její stěžejní pilíře kolabovat. Je samozřejmě otázkou, co je pro funkční společnost stěžejní a co druhořadé. Těžko si lze ale představit společnost 21. století bez dostupného kvalitního vzdělání, zdravotnictví, bez zajištění ve stáří, bez dostatečné ochrany před kriminalitou a bez nestranného soudnictví opřeného o právní stát.

Jakou jsme společností, si můžeme udělat obrázek mj. na základě toho, jaké zde mají postavení učitelé, lékaři a zdravotní personál, hasiči, policisté, soudci a státní zástupci. Ale také senioři pobírající důchod, či studenti.

Kam kráčíš, kulturo...

12. 2. 2013 / Marek Řezanka

"Daňového poplatníka stojí pražská divadla 500 milionů ročně. Víte, kdo je dostává?" ptaly se plakáty. Čtyři osobnosti (Jiří Suchý, Miroslav Táborský, Jiří Ornest a David Matásek), které vystupovaly proti grantovému systému pražského magistrátu, kolemjdoucím v červenci 2008 ve zkarikované podobě vysvětlovaly, proč peníze potřebují.

Ze zobrazení umělců se dala přímo lisovat nenávist těch, kteří plakáty zhotovili. Vše bylo doprovázeno slovně: "Prachy patří nám!" To, abychom si uvědomili, kteří padouši chtějí týt na úkor nás všech, prostých lidí.

Tehdejší radní za ODS Richter se od této akce distancoval -- kdo za celou štvanicí stál, se uspokojivě neví dodnes.

Nešlo snad v tomto případě o štvavou agresivní kampaň v duchu stalinských agitek? Nebo je boj proti "mandelince bramborové" někdy nezbytný -- a rozhodujícím faktorem je, na které straně barikády tato mandelinka zrovna ohryzuje nať?

Pokrytectví, aneb "salto mortale" Věry Čáslavské

12. 2. 2013 / Jiří Baťa

Se zájmem jsem přečetl v Haló novinách rozhovor Moniky Hoření s paní Alenou Nohavovou, členkou zastupitelstva JČ kraje, která se velmi otevřeně, kriticky ale objektivně vyjádřila k Věře Čáslavské. Se zájmem proto, že se s ní plně ztotožňuji s názorem, který na V. Čáslavskou má právě proto, že ji tak dobře a osobně zná. Nechci a ani nebudu opakovat vše, co paní Nohavová již k osobě V. Čáslavské řekla, ale rád bych to jen doplnil svým názorem a to přímo na adresu paní Čáslavské.

Srazí-li vás tramvaj, řidič vám nepomůže

12. 2. 2013

Ve čtvrtek jsem byl svědkem tragické dopravní nehody, kdy v pražském Karlíně tramvaj srazila ženu, která o několik desítek minut později na následky zranění zemřela.

Více zde: ZDE

Jsem pravidelným čtenářem BL a sledoval jsem i debatu o administraci diskuzních příspěvků na našich velkých online zpravodajských portálech ( zejména IDNES.cz, Novinky.cz). Když jsem chtěl ve čtvrtek večer několik hodin po nehodě na IDNES a v pátek na Novinky.cz napsat do diskuze pod článkem některé zásadní informace z pozice očitého svědka, bohužel jsem nepochodil. Na IDNES čekám již více než 2 dny na ověření profilu a server Novinky.cz pozastavil až do odvolání právě 8.2. všechny další registrace diskutujících, píše Jan Dvořák.

Kdyby byl Baborov, co jsou Budějice...

12. 2. 2013 / Radek Mikula

Studentské protesty proti krajským radním za KSČM by si na Britských listech již pomalu zasloužily vlastní rubriku. Levice je v České republice na zjevném vzestupu -- kdy se to naplno projeví v mocenské sféře je dnes již nepochybně jen otázkou dost krátkého času - a já se skromně ptám, kde se tedy u ní sakra bere ta vlna plačtivosti a ukřivděnosti. Včera zveřejněný článek Dominika Formana je dalším výstřelem na komára.

Nacionalismus jako řešení

11. 2. 2013 / Přemysl Janýr

Všechny historické zvraty s výjimkou Pražského jara probíhají podle ustáleného scénáře: malá samozvaná elita se upíše zahraniční mocnosti, s její pomocí a v jejích intencích provede puč, rozvrátí stávající uspořádání, nahradí dosavadní elitu a instaluje nový řád v intencích spojence. Takhle v roce 1918 vzniklo a v roce 1945 bylo obnoveno Československo, takhle v roce 1948 převzali a po roce 1968 svou moc obnovili komunisté, takhle se po roce 1989 probojovala k moci i současná elita. Národ přijímá zvraty s tu větším, tu menším nadšením, ale že by se alespoň nakrátko pokusil vzepřít se dosud stalo jen jedinkrát, po srpnu 1968. Podle ustáleného scénáře pak probíhá i následná dvacetiletka. Nový řád nevzešel z organického domácího vývoje, nýbrž mu byl uměle naimplementován vnějšími zájmy. Pučisté proto musejí deficit své legitimity kompenzovat démonizací předchozího řádu, hysterickou štvanicí na jeho poražené proponenty a ideologickou přehorlivostí, překračující i intence spojenců. Změny či revize podmínek, za kterých se k moci dostali, pro ně představují existenční hrozbu a jsou proto popírány a ignorovány. Naše nové řády tak po celou svou dvacetiletou životnost zůstávají obdivuhodně rigidní ideologickou konstrukcí z dob svých počátků, zcela odtrženou od reality následného vývoje. Pak přijde otřes, moci se chopí nová elita a začínáme tlustou červenou čarou znovu od nuly.

Možná to někomu vzhledem k mým častým komentářům na adresu národa bude znít jako ironie. Není. Stále více se utvrzuji, že naším akutním i chronickým problémem není přebytek, ale naopak absence národního. Nepotěším ovšem ani Klause a Zemana, ani české národovce, ani Dělnickou stranu, protože nacionalismus, který postrádáme je vzdálený tomu, co pod ním chápou oni. Nacionalismus jako řešení začíná otázkami kdo vlastně je to my, čím se vyznačujeme a jaké je naše místo mezi druhými? A především tou nejnaléhavější: proč jako národ zjevně nefungujeme?

Používám-li (často) my, čtenáře, ale ani mne zpravidla nenapadne pozastavit se nad tím, koho tím vlastně myslím. My -- Češi je pro většinu z nás samozřejmá množina, nevyžadující další pozornosti. Pozastaví se leda ti, kdo se přednostně cítí jako Moravané, Slezané, Romové, Němci, Poláci, Maďaři, Židé, Vietnamci, Rusové, Ukrajinci, Rusíni... a kdo tu -- někteří od nedávna, jiní desítky generací - žijí s námi. A já se ptám: jsou to také naši? Jsou to také Češi? A pokud ano, kdo jsou pak oni Češi - obyvatelé Čech? A pokud ne, kdo tedy jsou, když se narodili a žijí v Česku a jiný domov nemají?

An English version of this article is in CLICK HERE

19668

Benda kontra Liehm: 1968

11. 2. 2013 / Štěpán Benda

Chtěl jsem v rozhovoru mimo jiné připomenout, že "Pražské jaro" nebylo "nějakou událostí" týkající se pouze tehdejších komunistů, jak se o tom dnes často v Čechách mluví. Bylo to hnutí za svobodu, kterého se zúčastnil celý národ. Svezli se s ním "reformní" komunisté a ne lid. Jeho motorem byla především mládež a nekomunisticky myslící část společnosti. Reformní komunisté věděli, že nejenom "dubové palice" nedávné doby, ale i oni, se svou společenskou koncepcí jakéhosi "socialismu s lidskou tváří" bojují o přežití. "Socialismus s lidskou tváří" byl jejich posledním pokusem. - "Nejdůležitější zkušeností je, a já tvrdím, že tenkrát o ní společnost ještě nic přesného nevěděla, poznatek, že komunismus se nedá reformovat. To je samozřejmě nejdůležitější dědictví Pražského jara. To je to, co nepochopil Gorbačov."

Setkali jsme se ve Vídni. Já jsem tam přijel autem z Berlína, on, někdejší redaktor týdeníku Literární noviny, přiletěl v březnu 2008 letadlem z Paříže, aby se zúčastnil konference Diplomatické akademie ve Vídni na téma Pražské jaro, konec jedné iluze. Vídáme se pravidelně, jednou dvakrát do roka, většinou v Berlíně anebo v Praze. Jemu je 84, mně 61; oba dva jsme zestárli, psal Štěpán Benda v roce 2008.

Málokdo ví, že Antonín Liehm se oženil s mojí matkou, když mi byly dva roky, a že jsem tudíž až do svých osmnácti let vyrůstal s ním, svým nevlastním otcem, v jedné rodině.

Liehmův politický vývoj v letech 1948 až 1968 je součástí mé vlastní rodinné historie. Jeho zpočátku váhavou emancipaci od stalinismu jsem mohl sledovat již jako dítě. Když byl v létě 1967 vyloučen z komunistické strany, což se dalo v důsledku jeho vystoupení na sjezdu spisovatelů v Praze čekat, naplnilo mě to dokonce jistou hrdostí. Byl jsem již přesvědčeným, dvacetiletým antikomunistou.

Rozhovor původně vyšel v publikaci "Crossing 68/89: Grenzüberschreitungen und Schnittpunkte zwischen den Umbrüchen", autoři Jürgen Danyel, Jennifer Schevardo a Stephan Kruhl (květen 2008)

Jan Palach: "Přičiňte se živí v boji!"

11. 2. 2013 / Jan Kavan

Nedávno jsme si připomínali 40. výročí sebeobětování Jana Palacha a za tři týdny tu bude 40. výročí činu Jana Zajíce, který se upálil přesně měsíc po pohřbu Jana Palacha 25.února 1969. Na události z té doby si pamatuji, jako kdyby se staly včera. Bylo mi 22 let, byl jsem radikálním studentem a členem vedení Svazu vysokoškolských studentů (SVS) Čech a Moravy. Byl jsem jedním z organizátorů velké pražské demonstrace 20. ledna 1969 za Jana Palacha (200 000 lidí) a za jeho požadavky, tak i jeho pohřbu 25. ledna. Poslední Zajícův dopis mi donesl tehdejší student teologie Olda Vít i s jeho fotkou jen pár hodin po jeho protestu.

Autor je bývalý ministr zahraničí ČR.

Protestujeme proti snahám zrušit Střední průmyslovou školu V Úžlabině

11. 2. 2013

Tisková zpráva

Dne 8. 2. 2013 se v médiích objevila zpráva o návrhu zřizovatele na zrušení Střední průmyslové školy V Úžlabině 320, Praha 10 a její sloučení se Střední školou elektrotechniky a strojírenství, Jesenická 1, Praha 10.

V médiích zveřejněné informace o našem rezignovaném přijetí návrhu jsou nepravdivé. Budeme se bránit všemi zákonnými prostředky.

Petice proti zrušenÍ Úžlabiny ZDE

Snahu mládí dosáhnout nezávislosti je potřeba podporovat

12. 2. 2013 / Jan Bím

Pokusím se ještě o jeden vstup do sporu o pohled na mladou generaci a na její místo ve společnosti, která je dnes svými převažujícími hodnotami pro mnohé lidi méně přívětivá a ze které se snaží vyčleňovat mladá generace svým osobitým protestem proti autoritám starších generací, proti rutinním pohledům a dobovým tradicím.

Zažil jsem to jinak

11. 2. 2013 / Josef Mrázek

Debata o činu Jana Palacha, která v Britských listech i jinde doznívá, je jakoby o něčem jiném, než co jsem jako pamětník zažil. V osmašedesátém jsem byl dost aktivní, ale jako nestraník, a odmítám ty "znalce", kteří si všímají jen toho, co se dělo v KSČ. Mně podobní se domnívali, že řada věcí se dělá zbytečně špatně a že bychom se, třeba na půdě odborů, mohli na nějaké optimalizaci domluvit. Tehdejší uvolnění výměny názorů slibovalo, že potenciál národa (tehdy ještě národů) by se dal lépe využít. Podstatou nemělo být zdokonalování strany a jejích struktur, do toho jsme ani nemohli mluvit, ale volnější zapojení občanské společnosti. Naděje, že se budou problémy řešit správně a spravedlivě bez zákazů shora a bez příkazů z Moskvy, byla hlavním stimulem, kterým si garnitura Pražského jara získala všeobecné sympatie občanů, bez ohledu na jejich stranickou organizovanost.

Svědectví o jednom zoufalém pokusu resuscitovat svědomí

11. 2. 2013 / Lubomír Brožek

Motto:

Řečníkům je vskutku dovoleno lhát o historických záležitostech, aby mohli něco říci vybraněji.

Marcus Tullius Cicero

Upřímně řečeno, nejsem si tak docela jist, zda jsem výše uvedený citát zvolil správně, neboť po parlamentní debatě o smyslu a motivech Palachova činu lze jen těžko považovat za "vybrané" argumenty létající zprava doleva a zpět, balancující mezi teatrální ideologičností, historickou ignorancí a utilitární tlachavostí. Chudinka Pravda! Myslím, že když se sklopenou hlavou odcházela zadním vchodem, byla dost smutná. Nejspíš nejsem sám, koho napadlo, co by tomu asi řekl sám Jan Palach, případně ten, kdo se rozhodl ho následovat.

Protesty proti KSČM na jihu Čech. Studentský odpor, nebo stranická akce?

11. 2. 2013 / Dominik Forman

Takzvané studentské protesty v jižních Čechách se za posledních několik měsíců staly výrazným společenským tématem. "Oficiální" média si zvykla pravidelně informovat o všech akcích, které tamní iniciativa s názvem "Komunisté nepatří ke kormidlu" uspořádá. Tyto akce nejen že dostávají neadekvátně velký prostor ve sdělovacích prostředcích, ale zároveň jsou médii všelijak zveličovány a nafukovány.

China Blues

11. 2. 2013 / Petr Fiala

Když jsem loni v listopadu obdržel pozvánku od pražského (sic) filozofa Zbyňka Fišera, která mě zvala na brněnské (sic) kolokvium, jehož tématem byla reprezentace traumatu v literatuře a umění, omluvil jsem se. Jedním z důvodů, proč jsem do Brna nejel bylo, že jsem nevěděl, o čem bych tam mluvil. Pak jsem si ale vzpomněl, že jsem před časem četl text, který by se na to kolokvium hodil.

Šlo o recenzi knihy, která v češtině nevyšla. Autorem recenze je můj dlouholetý dobrý známý Darryl Sterk, Kanaďan, žijící na Tchaj-wanu, který následně souhlasil s tím, abych jeho text přeložil a publikoval. Originál jeho recenze je dostupný na internetu (v angličtině). Byl tam publikován v srpnu 2011.

Přepisování historie mě uráží

11. 2. 2013

Jako pamětníka, studenta VŠ ročník 1947, mě hluboce uráží přepisování historie dnešním režimem a medii, dnes to, jak si z Palacha udělali symbol bojovníka proti komunismu. Pochopitelně. Oni potřebují legitimizovat dnešní asociální režim a dokazovat, že není horší než zlikvidovaný socialismus. A proto vytahují tato negativa a lakují a lakují. Mají na to i ústav. U nás pamětníků se jim to moc nedaří, bohužel u mladých ano. Váš pan Dolejší to tu také lakuje, píše Jaroslav Ouzký.

Největšími antikomunisty jsou právě čeští komunisté

11. 2. 2013 / Filip Mahďák

Pokud by skutečně Jan Palach vkládal důvěru do schopnosti tehdejších komunistů u moci pokračovat i navzdory okupaci v započatých reformách, či alespoň vůli nezavádět diskriminaci názorů a cenzuru, jistě by neměl potřebu sahat si na život a prostě se do reformního hnutí zařadil. Potíž je ovšem v tom, že právě přesně v době jeho tragické smrti začíná umírat i celé reformní hnutí ve vládnoucích strukturách Komunistické strany Československa a duchem mladí českoslovenští občané s nadšeně radikálními levicovými názory, jakým byl i Jan Palach, plující v té době zrovna na čele poslední reformní vlny, narážejí mezi prvními, jako kanárci umírající na plyn v dole, na zdvíhající se stěnu nové reality rostoucí z cihel pragmatického uvědomění svých méně duchovně, ale zato mnohem více materiálně orientovaných spoluobčanů, již tehdy velmi pilně a uvědoměle budujících své lepší zítřky pod tradičním heslem krysím: "Zachraň se za každou cenu, kdo můžeš".

Největšími antikomunisty jsou dnešní čeští postotalitní komunisté, jenž se nikdy výrazně a systémově nepřihlásili k inspirativnímu a silně levicovému odkazu reformního komunismu Pražského jara a dodnes také nepřevzali zodpovědnost za jeho potlačení a za následnou dvacetiletou systematickou likvidaci veškeré skutečné levicové inspirace, již svého času do československé společnosti přinesl.

Zbrojovka Raytheon vyvinula software pro špehování diskutérů na facebooku

10. 2. 2013

Nadnárodní zbrojovka Raytheon tajně vyvinula software, které umí sledovat pohyb lidí a předpovídat jejich budoucí chování získáváním informací o nich ze sociálních sítí.

Deník Guardian získal video, které ukazuje, jak systém "analytiky extrémního rozsahu", který vyvinula zbrojovka Raytheon, dokáže shromáždit o jednotlivých osobách obrovské množství informací, zneužíváním serverů, jako je Facebook, Twitter a Foursquare.

Software se jmenuje Riot - Rapid Information Overlay Technology. Raytheon ho prý zatím nikomu neprodal, avšak přiznal, že ho do určité míry sdílí s americkou vládou a dalšími průmyslovými firmami jako součást výzkumného úsilí od roku 2010 vyvinout celostátní bezpečnostní systém schopný analyzovat "biliony informací" z kybernetického prostoru.

Software Riot je schopno získat kompletní informace o životě každého jednotlivce, jejich přátel a míst, která navštěvují jen prostřednictvím stisknutí několika knoflíků. Digitální fotografie, zveřejňované uživateli na facebooku, někdy obsahují údaje o zeměpisné šířce a délce míst, kde byly pořízeny. Riot tyto informace získává a zjišťuje také místo, odkud ty fotografie pocházejí. Informační video o softwaru Riot uvádí příklad jednoho sledovaného zaměstnance, o němž bylo okamžitě zjištěno, kam v které dny a v kolik hodin chodí a s kým se stýká.

Riot vytváří pavouky, na nichž jsou zaznamenány všechny vaše osobní kontakty a informace o vašich známých.

Získávání informací ze sociálních sítí pro boj proti zločinnosti se ve většině zemí považuje za legální.

Software Riot vyvolává velké znepokojení u lidskoprávních organizací.

Podrobnosti v angličtině ZDE

 2149

Nelze směšovat všechna období - pamětníkovo svědectví o roce 1968

10. 2. 2013 / Jan Čulík

Myslím si, že velmi přesný obraz, jak to vypadalo během Pražského jara mimo Prahu dává tato vynikající reportáž Ludvíka Vaculíka "Obrodný proces v Semilech". Bylo to, jako téměř vždy v českých poměrech, relativně tragikomické.

Karel Dolejší ve své poznámce směšuje všechna období. To je možná z hlediska mladšího člověka pochopitelné, ale z hlediska faktografie nepřípustné.

Pražské jaro 1968 bylo především mediální událostí, dramatickou veřejnou diskusí, při níž se - jakmile v březnu 1968 padla cenzura - hovořilo především o komunistických zločinech padesátých let. Nesmírně dramatické, sledované celým národem, byly televizní pořady, v nichž oběti estébáckého mučení před kamerou obviňovaly ze zločinů své mučitele, a ti byli nuceni se před kamerou bránit. Někteří komunističtí vyšetřovatelé spáchali na jaře 1968 sebevraždu. První měsíce Pražského jara byly právě ve znamení odkrývání těchto stalinských zločinů a podrobností mučení v komunistických věznicích. Celkovou náladu ve společnosti shrnuje přiložená titulní stránka komunistického (!) satirického týdeníku Dikobraz. Právě proto bylo znovunastolení neostalinismu v roce 1970 na sovětských bodácích tak ponižující, protože kvůli svým zločinům byl totalitní komunismus zcela zdiskreditován a nikdo v "socialismus sovětského typu" už nemohl věřit.

Víra v možnost pokračování demokratických reforem byla naivní

10. 2. 2013 / František Řezáč

V úvodu si dovolím připojit se k názoru pana Cveka. Autor, ač ročník 1976, popsal věrohodně pocity nás mladých v oné době počínajícího roku 1969 a normalizace. Mě bylo zrovna 17. ledna 25 let. Byly to pocity zklamání a skepse, které mohly leckoho dovést až k zoufalému činu. Protože jsem byl od podzimu 1967 do vyloučení v roce 1971 v KSČ, chtěl bych se podělit o některé své zkušenosti a náhledy na tuto stranu a její členy.

Moje celoživotní téma - Jan Palach

10. 2. 2013 / Lenka Procházková

Když se můj táta, spisovatel Jan Procházka, dověděl o činu Jana Palacha, rozplakal se. Média byla na informace skoupá, nicméně už z prvních zpráv bylo zřejmé, že jde o politický čin. Autor Politiky pro každého, jeden z protagonistů Pražského jara tehdy u rádia prožíval jeden z nejtěžších okamžiků života, když pochopil, že pro ideje, které sám pomáhal prosazovat, teď, pět měsíců po invazi, šel na smrt mladý student.

V jednom z těch zoufalých dní, kdy Jan umíral, natočil táta v improvizovaném studiu rozhovor pro televizi, který cenzura zakázala odvysílat. Před kamerami však naštěstí mohli vystoupit jiní, nejen politici a umělci, ale i známí sportovci. Pamatuji se na emotivní projev Jaroslava Seiferta, který prosil neznámé členy "Janovy" skupiny, aby od dalších podobných protestů upustili.

Později jsem zjistila, že citlivý básník Seifert, kterého televize o vystoupení požádala, nemohl přes veškeré své úsilí nalézt dost výstižné věty, a tak mu projev na jeho prosbu zformuloval Ludvík Vaculík, autor "Dva tisíce slov". Mně bylo osmnáct a teprve po letech jsem dohlédla hloubku zoufalství a bezmoci těchto mužů. Při oplakávání Palacha se můj smutek, tak jako smutek miliónů občanů, prolínal s představou Janova hrozného utrpení, se vztekem vůči okupantům a soucitem s Janovou maminkou a bratrem.

Možná nepřesnost v článku Lenky Procházkové?

10. 2. 2013 / Jan Čulík

Lenka Procházková píše, že dopis Jana Palacha nebyl v lednu 1969 v době jeho upálení znám, protože ho nezveřejnily sdělovací prostředky. Tuto informaci nemám v této chvíli možnost ověřit, avšak z osobní zkušenosti vím, že Palachův dopis na rozloučenou byl v Praze v lednu 1969 běžně znám. Nevím v této chvíli, jak se mezi lidi rozšířil. Petr Uhl poukazuje na to, že cenzura byla v československých sdělovacích prostředcích zavedena až v dubnu 1969. Už po srpnové invazi se ovšem nesměl v médiích kritizovat Sovětský svaz ani vpád vojsk.

V lednu 1969 bylo stále ještě volně a pohodlně slyšitelné zcela nerušené československé vysílání Svobodné Evropy, do něhož přešly některé mediální celebrity z pražského rozhlasu, které vytvořilo Pražské jaro 1968, jako byl například Sláva Volný. Svobodnou Evropu bylo lze poslouchat na střední vlně 417 metrů, nedaleko od frekvence tehdejší hlavní stanice Československého rozhlasu stanice Praha.

Nejzajímavější ale je, že média nepíší o těch lidech, kteří se upalují dnes

9. 2. 2013 / Jan Čulík

Palach protestoval proti sovětské okupaci. V době jeho života měla KSČ vysoký kredit. V lednu 1969 ještě nebylo jasné, že špičky KSČ se pokusí kolaborovat s okupanty, pak budou vyhnány a zvítězí Kolder, Indra a Husák. Tzv. "konzervativci" (Kolder, Indra, Švestka, Hoffman, atd.) byli považováni veřejností v té době stále ještě za extremisticky pravicové křídlo bez moci.

Význam toho, co řekl Grebeníček v parlamentě, je: Je hloupost oslavovat Palacha jako symbol boje proti komunistické totalitě, protože se neupálil na protest proti komunistické totalitě. A to je pravda. Ostatní je hraní si se slovíčky a neférové útoky na Grebeníčka, protože je to komunista. Kdyby to řekl kdokoliv jiný, nevyvolalo by to tu hysterii. Má ale pravdu. V tom projevu on zcela zjevně hovoří o tom, čím se stalo Palachovo gesto v roce 1969. Myslím, že podstatou sporu je různé generační vnímání, protože pro starší lidi je interpretace Palachova činu jako "antikomunistického gesta" směšná. Je to jako nepřekročitelný rozdíl mezi "budu se soustředit" a "soustředím se".

Všimněte si zásadního generačního rozdílu v hodnocení této věci. Lidé, kteří to zažili, jsou skandalizováni útoky na Grebeníčka, přestože ho jinak nemají nijak v oblibě, protože "řekl pravdu". Mladší lidé, kteří to "nezažili", jsou skandalizováni tím, že jim Grebeníček fakty zbořil modlu.

Palach se stal lacinou přikrývkou toho, proti čemu bojoval: cynické lhostejnosti a prolhanosti "elit"

9. 2. 2013 / Boris Cvek

Moc se mi nechtělo zasahovat do debaty o výroku Grebeníčka o Palachovi, protože mám k činu Jana Palacha smíšený postoj a nejvíce na mne působí nikoli jako čin smysluplné vzpoury, ale jako děsivý kontrast vůči společnosti, která okupaci nakonec přijala velmi pružně a spokojila se s chatařením. Symbolem takové společnosti a normalizační kontinuity je pro mne Václav Klaus s celou jeho politikou "volné ruky trhu bez pravidel", ten Klaus, který se v minulosti několikrát distancoval od disidentů a postavil se za normalizační většinu. Palach-hrdina byl po listopadu 1989 různě zneužíván českou pravicí, jež Klausův postoj a hlavně dědictví jeho kuponové privatizace nikdy pořádně nenapadla. A tak se Palach stal lacinou přikrývkou toho, proti čemu bojoval: cynické lhostejnosti a prolhanosti "elit" tohoto národa. Bohužel na tomhle klausovském systému zlodějiny kryté "odkazem Palacha" parazitoval i nejeden z bývalých disidentů, peníze mají prostě velkou moc. Přidávali se i lidé, jako je Daniel Landa, tedy vlastně fašisté. Kdysi jsem o tom psal tahle slova (vyšlo v literárním časopise Téma, který jsem mezi lety 2003-2008 vydával):

V rámci historické férovosti...

10. 2. 2013 / Karel Dolejší

V rámci historické férovosti je dobré připomenout, že i během tzv. obrodného procesu konce 60. let stále existovaly tisíce rodin, kterým komunisté, včetně těch najednou "reformních", zničili život, často naprosto doslovně. Například otec budoucí první dámy Ivany Zemanové Pavel Bednarčík právě v onom roce 1968 předčasně zemřel na následky pobytu v uranových dolech, kde si coby bývalý student gymnázia v Popradu odpykával trest za "velezradu". A takové případy měl v příbuzenstvu kdekdo, což se jen tak nezapomínalo. Mezi oběťmi politických perzekucí komunisté nikdy nebyli zvlášť "populární" a netěšili se naprosto žádné důvěře, ani během "Pražského jara".

PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

Hospodaření OSBL za prosinec 2012

7. 1. 2013

V prosinci 2012 přispělo finančně na Britské listy 210 osob bankovním příkazem celkovou částkou 64 984,45 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v září 2012 částkou 2801,71 Kč.

93 čtenářů Britských listů přispělo v prosinci 2012 na projekt ke zcivilizování exekutorské praxe částkou 60 421,37 Kč. Konečná částka k dispozici Britským listům k 31. 12. 2012: byla 258 165.75 Kč, z toho na exekutorský projekt 161 475.59 Kč a na na provoz Britských listů 96 690.16 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

37390