Krize adaptace: Nutíme děti uvěřit ve svět, který neexistuje

23. 7. 2020 / Bohumil Kartous

čas čtení 13 minut
30762

Digitální prostor, tento největší, epochální vynález lidstva, zrušil mnoho doposud funkčních adaptačních řešení. Nevíme si s tím rady. V nouzi předstíráme před nastupujícími generacemi, že řešením pro budoucnost je návrat do minulosti.

S cílem nasytit rostoucí populaci se podařilo vytvořit technologie k průmyslovému zpracování a uchovávání potravin. Jenže jednoduchý snadný přístup k energeticky bohatým potravinám vede k pandemii obezity.  Abychom se ochránili před smrtícími infekcemi, vynalezli jsme antibiotika. Důsledkem je ovšem nárůst nemocí způsobených poruchami imunity a vznik rezistentních bakterií. Internet představuje epochální průnik v přenosu informací a komunikačním propojení světa, jenže dopady masového rozšíření a užívání vedou rychlostí skutečně digitální k masovému rozšíření psychických problémů a narušení společenské soudržnosti. A to jsme teprve na začátku digitální transformace, jak uvádějí v úvodu ke své knize Ingenious: The Unintended Consequences of Human Innovation (Důmysl: Nezamýšlené důsledky lidské inovace) autoři Peter Gluckman a Mark Hanson.

Ku prospěchu i k potížím

Takhle to bylo v historii vždy. Od prvního vynálezu, kterým mohlo být třeba používání kamene k rozbíjení tvrdých skořápek ořechů, vede lidským druhem vynalezená technologie jak ku prospěchu, tak k potížím či rovnou ke zkáze. Kameny totiž umí rozbíjet ořechy stejně dobře jako hlavy příslušníků jiného kmene při boji o teritorium. Větší kameny, metaforicky řečeno, vedly jak k dobývání méně dostupných zdrojů, tak k dokonalejšímu vyvražďování těch, které vnímáme jako nepřátele. Dosaďte za “velký kámen” průmysl a dostanete těžební stroje, lokomotivy či tiskárny, ale také automatické zbraně, děla a tanky.  Jak dovozuje Marshall McLuhan ve slavné knize Media is Message (Medium je zpráva), každý pokrok v lidské historii komunikace v nejširším slova smyslu znamenal pro následnou epochu překvapení. Díky knihtisku se Lutherova hereze masově rozšířila, na tu dobu nevídanou rychlostí. Masovým se stalo vědění, masovou se ovšem stala také propaganda. Média začala šířit osvětu a začala i záměrně manipulovat.

Od nástupu průmyslu se technologické inovace rozvíjejí s rostoucí rychlostí. Držme se komunikační paralely. Známá Kurzweilova křivka exponenciálního růstu rychlosti přenosu informací pomyslně začíná Morseovou abecedou v polovině 19. století a její pozvolný nárůst v následujících sto letech je naprosto nesrovnatelný se strmostí posledních dvaceti let. Posledních dvacet let života globální lidské společnosti, bez ohledu na míru rozvoje, provází strmý růst inovací, jež představují problém jak ve své mnohosti, tak v povaze důsledků, které přinášejí. Pokud bychom myšlenku Raye Kurzweila aplikovali na nárůst nečekaných důsledků, pravděpodobně bychom získali stejně strmou křivku jako v případě rychlosti přenosu dat.  Společně s Nassimem N. Talebem můžeme říct, že exponenciálně narůstá (a teprve vzroste) výskyt černých labutí, tedy klíčových jevů zásadním způsobem zasahujících do společenského vývoje, které nikdo nepředpokládá.

Pro lidstvo je tento fakt - exponencialita nárůstu nepředvídatelnosti - zcela fatální. Nepředvídatelnost totiž ztěžuje jeden zcela zásadní evoluční princip, jenž se lidstvu vymyká z rukou: adaptabilitu. Technologie jako extenze lidských rukou, nohou a následně i mozku sice vždy přinášely nečekané důsledky svého masového užívání, nicméně ještě ve 20. století byly společnosti více méně schopny tyto důsledky absorbovat a hledat způsob, jak se změnám přizpůsobit či jak eliminovat jejich další negativní dopad. Ukázalo se například, že média mohou stejně jako informace šířit dezinformace, byly proto přijaty legislativní regulace, které dávají médiím odpovědnost za jejich informační produkci. Hrůzy první a druhé světové války, vědomí, že průmysl války a genocidy je schopen vyvraždit v krátké době desítky milionů lidí, vedly k potřebě přijmout taková mezinárodní řešení, která možnost dalšího globálního konfliktu omezují.

Digitální prostor bez regulací

Digitální prostor, největší, epochální vynález lidstva, v němž můžeme být na dotek s člověkem vzdáleným tisíce kilometrů, zrušil mnoho doposud funkčních adaptačních řešení. Mediální zákony se vztahují pouze na definovaná média, tisk, rozhlas a televizi. Co když ale moc nad produkcí a distribucí informací převzaly společnosti, které do této definice nespadají, a tedy nenesou žádnou odpovědnost? To se totiž stalo. Společnosti jako Google nebo Facebook reálně ovládají komunikaci velké části demokratického světa, vnášejí do jeho diskurzu svým algoritmizovaným zprostředkováním informací chaos, způsobují informační difuzi, rozmlžení reálného od smyšleného či manipulativního, ale žádnou odpovědnost nenesou. Britský komik Sacha Baron Cohen nedávno veřejně prohlásil, že Facebook by klidně „prodal reklamu Hitlerovi” v narážce na skutečnost, že tato digitálně sociální platforma, stejně jako další velké sociální sítě (YouTube, Twitter) naprosto ignoruje důsledky svého obchodu s lidským vědomím. Digitální prostor zároveň vytvořil nové bitevní pole, na němž je tak těžké hájit základní principy lidských práv a svobod, na kterých stojí křehké a nestabilní pojetí mezinárodního soužití po druhé světové válce. Obrovská vlna nenávisti a xenofobie, často zcela záměrně a systematicky šířené, činí z digitální dimenze predátorský prostor, v němž stačí ovládnout technologii a jejím prostřednictvím i myšlení milionů lidí. Ukázalo se, že autoritářské a totalitní režimy, které tvrdě cenzurují a manipulují ve svůj prospěch jakoukoliv veřejnou komunikaci, dokáží i digitální dimenzi velmi dobře přizpůsobit vlastním potřebám. Demokratické společnosti, které ctí svobodu slova, se naopak musí vyrovnávat se snahou tuto základní svobodu zneužít proti jim samým. A tak zatímco Rusko a Čína tvrdě omezují svobodu slova doma, venku zneužívají bezhraničnosti digitálního prostředí k tomu, aby parazitovaly na zájmech jiných.

Upřímně, nevíme co s tím. Bodu singularity jsme sice ještě nedosáhli a umělá inteligence není schopná rozhodovat se a jednat samostatně, nicméně určitými body na cestě ztráty suverenity lidského důmyslu jeho vlastními prostředky jsme již prošli. V knize No Future se snažím popsat jeden z nich: krizi adaptability a z toho pramenící proměny v evoluci poznání. Lidstvo dospělo do bodu, v němž nejenže je velmi těžké odhadnout dopady jeho vlastní snahy o co nejdokonalejší extenzi omezených možností lidského těla a lidského mozku, ale navíc se vystavuje situaci, kdy přestává platit základní pravidlo reprodukce druhu. Zatímco v přirozeném prostředí, přechází osvojení si strategie přežití ze starších generací na mladší, současná „nadpřirozenost” prostředí, v němž se člověk svým vlastním úsilím ocitl, tento princip ruší. Starší lidé, kteří by měli mladší učit o světě, jaký je, se jako celá generace dostávají na periferii chápání digitální skutečnosti, která je obklopuje, a tedy nemohou svou funkci naplňovat, případně ji naplňují chybně.

Není čas na adaptaci

Jakékoliv byly lidské vynálezy v minulosti, jakkoliv dokázaly následně způsobit ohromující katastrofy, jakkoliv měnily životy lidí, jejich práci, životní styl, společnosti na vrcholu technologické hierarchie měly vždy relativně dost času na to se přizpůsobit. Vždy existoval dostatek času na adaptaci, který umožnil vstřebat vliv civilizačního vývoje a naučit se s ním žít, byť to hledání a dosahování homeostázy často stálo nemálo lidských životů. I turbulentní 20. století bylo stále ještě ve své progresivitě shovívavé k lidské setrvačnosti, která je sice z hlediska evoluce proti jiným živočišným druhům vlastně dokonalou flexibilitou, nicméně z hlediska překonávání evoluce vlastní kulturou je přeci jen limitem. Ve století 21. lidstvo očividně na tento limit narazilo.  Nová dimenze lidské existence, digitální svět, je proměnná, jejíž vliv nejsme schopni dohlédnout. Víme, že jsme de facto na začátku pronikání digitálních technologií do našeho fyzického bytí (přímo i nepřímo) a přitom už nyní jsme konfrontováni s naprosto nečekanými důsledky. Některé z nich, jako hluboký vliv na psychické zdraví, už byly detekovány, existují už psychiatrické diagnózy různých druhů digitálních závislostí a definice patologií souvisejících s vlivem digitálního světa. Existují příklady toho, jak „efektivně” dokáží sociální sítě šířit xenofobii a vzbuzovat nenávist, která se ve fyzickém světě mění v otevřenou agresi, ať už to byla nedávná genocida Rohingyů v Barmě, příklady lynčů v Indii na základě šíření hoaxu o unášení dětí, ale třeba i„mírumilovné” projevy hluboké verbální i obrazové agresivity v českém digitálním prostoru, ať už je namířena proti imigrantům nebo proti Romům. Efekt sociálních sítí, uzavírání se v tzv. komorách ozvěn, tedy v sociálních skupinách, které rezonují týmž postojem, vede k již zmíněnému narušování sociální soudržnosti, a tedy k rozpadu schopnosti nalézt společný zájem a jeho řešení. V některých sociálních skupinách vede k normalizaci názorů a postojů, jež jsme s deklarací lidských práv považovali jednou pro vždy za vyloučené, vykázané mimo společnosti poučené pogromy, genocidami a masakry odůvodněnými etnickou, náboženskou či kulturní jinakostí. V některých společnostech jsou tyto sociální skupiny tak velké, že se k moci dostávají političtí zástupci, kteří toto normalizované zlo reprezentují. Dostávají se k moci v demokratických volbách, aby následně zpochybňovali základy poválečného pojetí demokracie.

Nevíme si s tím rady. Těžko přitom můžeme spoléhat na princip evoluční adaptace, v němž by se vládnoucí generace, vystavená novým podmínkám, dokázala dostatečně rychle zorientovat, definovat riziko a vytvořit proti němu dostatečně silnou imunitu. Vládnoucí generace je velmi často postižena ztrátou orientace, což nemusí mít nutně destruktivní důsledky, nelze ale očekávat, že by dokázala své nástupce dostatečně dobře připravit na svět, do kterého vstupují. Naopak, v mnoha případech se uchyluje k retrotopnímu vnímání světa, což je koncept útěku před skutečností do minulosti, do světa, v němž jsme se cítili bezpečněji a v němž jsme měli pocit větší kontroly nad světem, jehož jsme součástí. Tyto tendence lze hmatatelně identifikovat zejména ve školství (hovoříme-li o tom českém), které - reprezentováno zejména učiteli - velmi často urputně brání koncept výchovy a vzdělávání, jenž ani v nejmenším nerespektuje epochální změny, jenž digitální svět vnesl do lidské existence, a vytváří tak z veřejného vzdělávání společenskou past. Místo aby instituce školy vytvářela přirozenou adaptační laboratoř, ve které se děti a mladí lidé připravují na vstup do světa, jaký je, škola jim předkládá svět, jaký byl a nutí je přijmout tuto verzi za platnou.

Z evolučního hlediska je tato past velmi nebezpečná. Zachyceni v komfortní zóně historicky nebývalého luxusu snižujícího přirozené ambice dosahovat a překonávat stávající hranice a paradigmata, s přemírou možností, jež vyvolávají rozhodovací paralýzu, tedy neschopnost vybrat si a systematicky, cílevědomě sledovat určitou životní dráhu, frustrováni digitální iluzí o nekonečném štěstí, radosti a úspěchu, jenž je údajně instantně na dosah, nastupující generace by více než kdy v historii potřebovaly ukázat od starších směr, vysvětlit podstatu, pochopit složitost svého bytí. Místo toho jim jsou ale předkládány obrazy světa, jehož trvanlivost v mnoha ohledech už dávno prošla.

Je to skutečná evoluční past, z níž vede cesta jedině tím, že adaptaci na změny, jež jsme sami způsobili, budeme považovat za nejdůležitější společenskou prioritu, že se začneme na výzkumné, politické a celospolečenské úrovni zabývat výchovou a vzděláváním jako nejdůležitějším tématem, nejvýznamnější investicí do budoucnosti. Pouze radikální a rychlá změna diskursu a ústup od naivní spokojenosti převládajících v české společnosti může dát nějakou naději na lepší budoucnost  - nikoli setrvávání v roli zadního dvorku Evropy.

Text byl určen pro časopis Vesmír. Časopis text uveřejnit odmítl se zdůvodněním, že autor ledabyle nakládá s ustálenými vědeckými pojmy, jako je evoluce a že je příliš spekulativní.

 

 

 

0
Vytisknout
8976

Diskuse

Obsah vydání | 30. 7. 2020