6. 8. 2020
Výbuch v přístavu Bejrútu, který usmrtil přes sto lidí a 5000 dalších zranil, je poslední ranou, která dopadla
na Libanon zmítající se ve vážné ekonomické, politické a zdravotnické krizi. Tyto
problémy ještě prohlubují sankce Trumpovy vlády uvalené na Hizballáh, který má
zastoupení v libanonské vládě.
Podle amerického novináře Ramiho Khouriho je tento
tragický incident dalším důkazem nahromaděné neschopnosti, korupce, amatérismu
a lhostejného přístupu k potřebám obyvatelstva po sobě jdoucích
libanonských vlád.
Tento stav trvá 10 nebo 15 let, možná déle. Během této doby se libanonský lid dostal na hranici zoufalství. Libanonci dnes nemají dostatek pitné vody. Nemají elektřinu. Nemají zaměstnání. Nemají jídlo za přijatelnou cenu. Úroveň vzdělání klesá. V Bejrútu hladoví půl milionu dětí.
Khouri soudí, že za výbuch nese odpovědnost vládnoucí
politická elita, protože dovolila, aby v přístavu skladovala tak obrovské množství
dusičnanu amonného, když o tom lidé věděli. I ostatní vlády o tom věděly a
neudělaly s tím nic. Lidé hovořili se soudci, aby přijali nařízení o odklizení
nebezpečného materiálu. Ale nikdo s tím nic neudělal. Podle novináře bude
následovat exploze na místní politické scéně.
Obecně
se dá říct, že Libanonci nedůvěřují své vládě, protože pociťují důsledky
vládních opatření sami na sobě už zhruba dvacet let. Respektované osobnosti,
akademici a aktivisté, naléhají, aby tragický incident vyšetřoval mezinárodní
tým nezávislých odborníků. Na libanonskou vládu v tomto ohledu není
spolehnutí. Někteří poslanci již oznámili svou rezignaci. Lidé nepožadují jen
mezinárodní vyšetřování, ale i okamžité zadržení přístavních zaměstnanců a
dalších úředníků, kteří o nebezpečném materiálu věděli, pokračuje Khouri.
Libanonci
se nyní soustředí na to, aby vznikla legitimní, důvěryhodná a efektivní
humanistická vláda, která se svými občany zachází jako s lidmi, a nikoliv
jako se zvířaty. Ale to není jen problém Libanonu, ale i Iráku, Palestiny,
Alžírska, Súdánu, Egypta a dalších arabských států – kde se běžní lidé
domnívají, že s nimi vláda nakládá jako se zvířaty – že nemají svá práva, své
pocity a žádný hlas.
A Libanonci a další
protestují v ulicích už několik let. V podstatě od roku 2010 se
nonstop konají demonstrace po celém arabském světě. Jde o takový regionální
vzorec, kdy jsou arabští občané v sílícím policejním státě pauperizováni a
dehumanizováni.
Až
se Libanon s touto katastrofou vypořádá, měl by se vypořádat se svým
politickým systémem. Sami Libanonci říkají, ať mezinárodní společenství pošle
finanční pomoc přímo Libanonskému červenému kříži nebo neziskovkám – ale hlavně
ať nic neposílá libanonské vládě, říká novinář.
Schopnost
libanonské a dalších arabských vlád udržovat v chodu militarizovaný
autoritářský aparát vedla ke zchudnutí většiny Arabů. V současnosti
je 70 procent Arabů chudých nebo jinak zranitelných. Schopnost udržovat
v chodu tyto kruté praktiky je do značné míry spojena s podporou
zahraničních vlád, jak americké, francouzské nebo britské, tak i ruské, konstatuje
Khouri.
Rozhovor s Ramim Khourim v angličtině v relaci Democracy Now!
Diskuse