Nejen poněkud zaokrouhlené „výročí“

7. 8. 2020 / Miloš Dokulil

čas čtení 4 minuty


Že k tomu došlo zrovna před 75 lety, nezní možná tak úctyhodně, jako když řekneme či napíšeme, že k zatím zde nezmíněné události došlo přesně před třemi čtvrtinami poslední stovky let. A že se teď jedná o 6. srpen 1945. Přesněji: 8:15 ranního místního času. Kde? V Hirošimě.

Už technicky šlo o zcela výjimečnou událost. Shození první jaderné pumy vůbec. Vojensky? Likvidace celého města jedinou bombou. Lidsky (poprvé)? Ta puma dostala od těch, co s ní měli rozmanitě nemálo do činění, název „Little Boy“, aneb „Malý kluk“ či „Chlapeček“. Lidsky až dodatečně – nejednou možná s triumfem, jindy s ještě většími rozpaky – bylo posléze spočítáno, že okamžitě bylo mrtvých obětí tohoto náletu na 120 000 lidí (z pozoruhodné části rovněž japonských vojáků); další lidé potom po léta umírali jak v důsledku těžkých zranění, tak následkem zhoubného ozáření.

 

Jen pro „úplnost“ zde nyní především uveďme, že účinek tohoto jediného leteckého „úderu“ byl později srovnáván s náletem dvou tisícovek amerických superbombardérů B-29. A budiž doplněno, že o tři dny později USA s odlišnou náplní a konstrukcí svrhly na další japonské město opět jadernou pumu; původně až jako náhradní cíl zvažované Nagasaki.

Nelze nevidět, že jinak v těch tehdejších srpnových dnech roku 1945 (čtvrt roku po konci světové války v Evropě) o dalším pokračování té vysilující války na Dálném východě uvažovali v USA a opět se zcela odlišnými předpoklady v Japonsku, které tehdy z té původní slibné „osy Berlín-Řím-Tókjo“ zbývalo jako ještě stále účinný protivník „Západu“ poslední.

Tehdy – v roce 1945 – militaristické kruhy Japonska stále počítaly s pokračováním války, na jejímž počátku měly nemálo vojenských úspěchů. V USA opět – na základě naprosto odlišných zásad pro vedení této války – politické a vojenské kruhy toužily vyloučit maximum možných vlastních obětí na životech, pokud nehrozí vlastní porážka.

Samozřejmě že jak tehdy, tak i dnes, je možné vyčítat Spojeným státům uplatnění tak ničivé síly proti Japonsku, jako to bylo 6. a 9. srpna 1945. Kolik jen lidí nejenže okamžitě zemřelo, ale kolik jich následně po léta předčasně ve velkých bolestech umíralo vinou smrtelného ozáření!

Neměli bychom ovšem přivírat oči před tím, že válku se Spojenými státy vyvolalo svým překvapivým ničivým vojenským útokem proti základně USA na Havajských ostrovech v Pearl Harboru (7. 12. 1941) právě Japonsko. A japonské vojenské a politické kruhy hodlaly pokračovat ve válce s USA „až do vítězného konce“ nebo „až do posledního muže“, bude-li to nezbytné. Byla-li tedy na straně USA aktuální možnost průkazně ukázat, že další válečné střety nemají pro Japonsko vítěznou perspektivu, byla tu zároveň těmi dvěma shora zmíněnými nálety příležitost zabránit dalším nemálo větším ztrátám na životech (a na dalších hodnotách) na obou stranách prodlužováním vzájemného válečného stavu.

Teď ovšem nebereme v úvahu další možné činitele předcházející nakonec japonské bezpodmínečné kapitulaci 2. září 1945. (SSSR – jako jeden z vítězů světové války v Evropě – byl ve válečném stavu s Japonskem od 9. srpna 1945, s vlastními, také územními ambicemi.)

Ani nutně hned neuvažujeme o rozmanitě již „od včerejška“ nažhavovaných nárocích různých států současnosti na některá teritoria, která by mohla být „zajímavá“ třeba jako zdroje zemního plynu či ropy a zatím třeba jako místa pod mořskou hladinou či pod věčným ledem unikala přímé pozornosti možných zájemců. Pokud může dokonce dojít k mocenskému záboru nějakého území, aniž je to „konkurenčně“ či „většinově“ (a pak „světovou veřejností“) považováno za normální, je tu vždy záminka k vojenské „nápravě poměrů“ (jako na začátku 2. světové války). Nikdy nemáme předem záruky, jakými prostředky bude spor nakonec veden. Obtížně si představíme vítěze v konfliktu, v němž by obě strany mohly uplatnit jaderné zbraně. (Jak to, že se Homo sapiens nedokáže „rozumně“ domluvit včas a vždy nadlouho?)

0
Vytisknout
6734

Diskuse

Obsah vydání | 11. 8. 2020