Že se rok 1933 neopakuje? Nevšimneme si toho, dokud nebude příliš pozdě

30. 11. 2022

čas čtení 8 minut
Jsme zvyklí si Hitlera a nacisty představovat jako něco úplně jiného než my. Ale vypadali a mysleli jako mnozí naši současníci. Znovu se šíří touha po údajně pravdivější podobě demokracie. A může se v době krize rychle změnit, varuje Thomas Weber.

4. června 1942 pozval finský polní maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim na své 75. narozeniny tajného hosta z Německa. Finský zvukař nahrál letmý záznam neformálního setkání s narozeninovým hostem pro budoucí generace. Mannerheimův host mluví tichým, poněkud hrdelním hlasem. Pokud si všímáme pouze zvuku jeho jazyka, neshledáváme na jeho hlase nic nesympatického. Je to jen zvláštní hlas.

A přesto tento hlas patří Adolfu Hitlerovi.

Existuje jednoduchý důvod, proč nepoznáváme hlas osoby s nejznámějším jménem 20. století. Hitler a jeho propagandisté ​​ovládli audiovizuální zobrazení diktátora do takové míry, že finský zvukový dokument je jedinou známou zvukovou nahrávkou, ve které slyšíme Hitlera nezinscenovaného.

Strach z polidštění Hitlera

Nevědomky a donekonečna reprodukujeme v knihách, novinách, v televizi a online obrazový, zvukový a filmový materiál z rukou šéfa Hitlerovy propagandy Josepha Goebbelse a dalších propagandistů. Riskujeme, že neúmyslně rozšíříme Goebbelsovo dílo a vyvodíme poučení pro současnost na základě nacistické propagandy.

V posledních letech se také projevuje tendence omezit vyrovnávání se s nacionálním socialismem na řešení rasové nenávisti, násilí, propagandy a demagogie. Hitler a národní socialisté jsou zobrazeni jako prostě odlišní. To vše se děje v neposlední řadě ze strachu z polidštění Hitlera.

Ale Hitler byl člověk.

Je nemožné, abychom porozuměli Hitlerovi a nacistickému rasismu, nenávisti a násilí, pokud si nepoložíme otázku, jak a proč lidé páchají nevyslovitelné činy. Ke své škodě už nevidíme Hitlera a další nacisty jako muže a ženy formované podobnými vlivy, jakým podléháme my sami, ale kteří vyvodili velmi odlišné závěry z myšlenek a psychologických impulsů tak podobných těm našim.

V důsledku našeho redukcionistického přístupu k nacismu máme tendenci hledat nové hrozby pro náš vlastní svět na nesprávných místech. Příklad: Běsnícím a násilným pravicovým extremistům, jak je známe z ulic Německa nebo Charlottesville ve Virginii, se samozřejmě musíme postavit. Hitler a mnozí z nacistů z roku 1933 se však mnohem více podobají lidem, kteří mluví jako my, oblékají se jako my a přitahují je neliberální varianty demokracie.

Skutečnou víru nacistů a přitažlivost těchto myšlenek nelze pochopit, pokud nebudeme brát vážně ústřední zjevný rozpor v srdci nacismu, totiž že nacisté zničili demokracii ve jménu vytvoření zdánlivě lepší a opravdovější demokracie.

Nacisté hlásali, že veškerá moc musí vycházet z lidu, nikoli z neupřímného a oportunistického machiavelismu. Příslib nacionálně socialistické neliberální "demokracie lidové komunity" jako kolektivistické a vylučující koncepce sebeurčení byl široce přijímán. To umožnilo rok 1933 a nakonec přivedlo svět k branám pekla.

Perverze demokracie

Chápeme-li nacismus jako projev neliberální demokracie, vidíme, že neliberální demokracie 21. století se může snadno zvrhnout v něco ještě horšího, než jsme v současnosti svědky na mnoha místech po celém světě. Koneckonců, mnoho lidí podporovalo národní socialismus z velmi podobných důvodů, z jakých vystupujeme proti národnímu socialismu. To zahrnuje závazek k rovnosti jako ušlechtilému a hodnotnému politickému cíli a přesvědčení, že politická legitimita musí pocházet od lidí.

Jelikož se k těmto ideálům hlásí jak zastánci liberální, tak neliberální demokracie, je pro lidi snadné opustit liberální demokracii kvůli její neliberální variantě, zvláště v dobách existenciálně vnímaných krizí. Věří, že přecházejí od individualistického ke kolektivistickému chápání demokracie, v iluzorní víře, že to demokracii posílí. Neuvědomují si, že neliberální demokracie není žádná varianta demokracie, ale její perverze.

Pokud se zdržíme redukcionistického výkladu nacismu, uvidíme, že skutečné paralely mezi současností a minulostí spočívají v nebezpečích, která představuje neliberální demokracie.

Neliberální demokracie, která se vkrádá, má potenciál proměnit se v autokracii a diktaturu tak rychle, že si to ani neuvědomíme, dokud nebude příliš pozdě. V některých zemích, jako je Maďarsko nebo Turecko, je již na vzestupu a nabírá na síle téměř všude. Lidé, kteří se oblékají jako my a mluví jako my, podkopávají liberální demokracii a její instituce, například tím, že brojí proti svobodným společnostem a globalizaci (spíše než aby požadovali reformu globalizace v liberálním rámci, který vážněji respektuje naši odpovědnost za svět a jeden za druhého) a v jazyce, který nevědomky zrcadlí jazyk Hitlerův.

Potřebujeme odolnou demokracii, která si uvědomuje, jak snadno může liberální demokracie sklouznout do neliberální demokracie a nakonec do něčeho ještě horšího. To vyžaduje silné ochranné bariéry. Ty však poskytují malou nebo žádnou ochranu, pokud jsou špatně umístěny. A jak ukazuje srovnání německých dějin se zeměmi, v nichž demokracie přežila v roce 1933, mnohé z bariér německé demokracie jsou k ničemu.

Například v Německu panuje shoda, že pro přežití liberální demokracie je nezbytná pětiprocentní překážka ke vstupu do parlamentu, protože absence takových pravidel ve Výmarské republice vedla k erozi politického středu, což umožnilo vytváření koalic neschopných vládnutí a vedlo ke smrti demokracie.

Německé a nizozemské volební zákony z meziválečného období však byly velmi podobné. Obě země se vyznačovaly vysokou mírou politické roztříštěnosti. Ve volbách do dolní komory nizozemského parlamentu se v letech 1918 až 1933 dostalo do parlamentu 10 - 17 stran, v závislosti na volbách. Ve stejném období bylo v Reichstagu zastoupeno 10 - 15 stran.

Politický střed se však v Nizozemsku udržel, stále mohly vznikat fungující koalice a demokracie přežila. To ukazuje, že to není politická fragmentace jako taková, ale určitý typ fragmentace, který představuje problém pro přežití demokracie, zejména když se fragmentace spojí s nedostatkem silných stranických struktur na levici a pravém středu.

Přežití demokracie ve státech jako Nizozemsko poskytuje tolik inspirace pro zachování dnešní liberální demokracie ještě i z jiného důvodu, než je kolaps demokracie v Německu. Jak ukazuje historička Beatrice de Graafová, nizozemská demokracie, avant la lettre, vytvořila odolnou politickou strukturu schopnou vypořádat se s širokou škálou otřesů svého systému a pružně reagovat na krize.

"Alespoň odolnost"

V důsledku toho Nizozemci nemuseli předvídat konkrétní hrozby z roku 1933 a pozdější doby, protože nizozemské kapacity pro předcházení krizím a reakci byly dostatečně velké, aby se vypořádaly s širokou škálou výzev a hrozeb.

Problém nahlížení na konkrétní případy demokratického kolapsu, včetně německého případu z roku 1933, skrývá nebezpečí: Nedostatečné rozpoznání nejdůležitějších proměnných stojících za vznikem konkrétních případů kolapsu a vyvozování příliš úzkých závěrů. Přesný historický kontext kolapsu politického řádu se bude vždy lišit, stejně jako podoba katastrofy a její politické důsledky.

Proto má takový smysl identifikovat státy a společnosti z minulosti, které byly odolné vůči co nejširšímu rozsahu otřesů. Jak řekl skotský historik Niall Ferguson: "Vše, co se můžeme z historie naučit, je, jak budovat sociální a politické struktury, které jsou přinejmenším odolné a přinejlepším antikřehké... a jak vzdorovat sirénám, které... navrhují totalitní vládu nebo světovládu jako nezbytnou k ochraně našich nešťastných druhů a našeho zranitelného světa."

Zdroj v němčině: ZDE

3
Vytisknout
5692

Diskuse

Obsah vydání | 2. 12. 2022