1. 12. 2022
V roce 1904 přišel hostinský Franz Meyer na
geniální nápad, jak prodávat pivo. Obyvatel Děčína, obchodního centra na řece
Labi v dnešní České republice, Meyer pocházel z rodiny loďařů, jejichž živobytí
záviselo na proudu vody, který se v letním suchu smrskl na pouhou kapku.
Při nízkém stavu vody se poblíž hlavního visutého mostu ve městě nacházel obrovský kus pískovce, takzvaný "hladový kámen", na který místní obyvatelé po staletí vyrývali značky, aby zaznamenali účinky sucha. Meyer si myslel, že by to mohla být pěkná turistická atrakce, a tak do kamene vytesal německy větu "Když mě vidíš, tak plač", postavil výčep a návštěvníkům za výhled vybíral peníze, informuje Al Džazíra.
Meyerův nápad měl zřejmě takový úspěch, že
totéž udělal i jiný hostinský v Těchlovicích, ležících o něco výše proti proudu
řeky. Později, ve 30. letech 20. století, byl na jiný kámen umístěn nápis:
"Neplač děvče, nefňukej, stříkej, když je pole suché", reklamní slogan
firmy Sigma Lutín, výrobce vodních čerpadel pro zemědělce.
Minimálně od počátku 20. století jsou hladové
kameny, které se nacházejí podél horního toku Labe, oblíbenými historickými
kuriozitami v době sucha. Jsou v nich však také uloženy cenné archivní
informace staré více než 400 let, po generace shromažďované záznamy o tom, jak
lidé v regionu prožívali sucho a jak byli závislí na řece v oblasti obchodu a
produkce potravin.
Letos v létě se na severní polokouli během
rekordně suchého počasí, které způsobilo rekordně nízké hladiny mnoha
evropských řek, zpomalila nebo zastavila lodní doprava a hladové kameny podél
Labe a Rýna se znovu vynořily, aby vyprávěly své staleté příběhy o zoufalství.
Kameny se objevily nejen v Děčíně, ale také v porýnských městech Leverkusen a
Worms, kde nápisy pocházejí většinou z 19. a 20. století, a dokonce až z roku
2009.
Přestože nápisy na kamenech nejsou tak staré,
jak se mnozí domnívají, starší rytiny na kamenech v Děčíně a jeho okolí
pocházejí z doby dávno předtím, než se z nich staly turistické pasti a reklamní
poutače.
"Obvykle jsou na nich iniciály jmen a
letopočet, někdy je tam vyrytá i vodní linka," řekl Al-Džazíře ředitel
děčínského muzea Vlastimil Pažourek“.
"V několika případech také víme, kdo
byli lidé, kteří nápisy vyryli. Vlastnili lodě nebo se živili obchodováním po
Labi."
První zmínky o Děčíně pocházejí pravděpodobně
z 15. století, první čitelný záznam z roku 1616.
"Poukazování na suché roky mělo i svůj
praktický význam, upozorňovalo na rizika do budoucna," uvedl Pažourek.
"Název 'hladový kámen' upozorňoval na nedostatek potenciální obživy pro
chudé nádeníky, kteří v době sucha tahali lodě a pracovali na nich."
Labe pramení v Krkonoších v České republice,
protéká Prahou a severozápadně přes centrální rovinu Německa a těsně před
vstupem do Severního moře míjí Hamburk. S délkou téměř 1 200 km (746 mil) je
jednou z nejdelších a historicky nejvýznamnějších vodních cest v Evropě, která
má od počátku civilizace zásadní význam pro obchod a zemědělství.
Písemné záznamy o suchu v této oblasti
pocházejí již z konce 11. století a denní zprávy o počasí byly k dispozici
koncem 15. století. Historické prameny poukazují na katastrofální sociální a
ekonomické dopady v obdobích intenzivního sucha, včetně neúrody nebo sklizně,
vysokých cen potravin, nedostatku vody a dokonce hladomoru.
Hladové kameny se používaly i v tomto období
a mnohé z nich zaznamenávaly katastrofální dvě desetiletí nízkého stavu vody,
která začala v roce 1857, což podle některých badatelů mohlo být způsobeno
intenzivním odlesňováním regionu, který byl průmyslově nejvyspělejší oblastí
Rakouska.
Na konci 19. století se zintenzivnily práce
na zregulování toku horního Labe, včetně výstavby jezů, bagrování a kanálů. V
Děčíně by přehrady snížily průtok vody natolik, že jeho proslulý hladový kámen
zůstane viditelný asi třetinu roku.
Jinde změny řeky trvale zatopily některé hladové kameny a jiné byly rozmetány na kusy, protože bránily průjezdu lodí.
Navzdory svému stáří mají hladové kameny na
Labi stále co vyprávět. Studie, kterou čeští hydrologové zveřejnili v roce
2020, zjistila, že kameny obsahují spolehlivější hydrologické údaje, než se
dosud předpokládalo.
"Tradičně se vodohospodáři a historici
... [domnívali], že značky suchých let jsou pouze pamětními záznamy bez
hlubšího významu a že jsou umístěny víceméně náhodně," napsal tým.
Vědci však zjistili, že na rozdíl od značek
na hladových kamenech nalezených na jiných řekách, například na Rýně nebo
Mosele, ty na horním Labi přesně odpovídají jiným dokladům o přesném stavu vody
v obdobích sucha.
"Cílem tvůrců značek nebyly pamětní nápisy na období sucha, ale registrace přesné minimální hladiny vody," uvádí se v článku.
Teprve na počátku 17. století se v Evropě
začaly zaznamenávat hladiny řek, a to v Paříži a německém Magdeburku, což
znamená, že hladové kameny na Labi mohly významně rozšířit dostupná data pro
studium historie počasí a hydrologie v regionu. Starověká hydrologická měření,
jako například měření na Nilu v Káhiře, která začala v roce 622, umožňují
vědcům studovat historické sucho a zkoumat jeho souvislost s globálními vzorci
počasí, jako je severoatlantická oscilace a oscilace El Niño-Southern.
Vlivem klimatických změn se v Evropě v
příštích desetiletích jistě zvýší četnost horkých a suchých období. Sucho bude
stále častější, stejně jako snížení průtoku Labe, které obnaží hladové kameny
podél jeho břehů.
Podle místní děčínské legendy existuje
řešení: vybudování přehrady níže po proudu by kameny navždy zatopilo a časy
hladu a strádání by byly nadobro pryč.
Celý článek v angličtině ZDE
Diskuse