Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Když Vás dostihne vlastní minulost a obrovský egoismus…

18. 8. 2023 / Pavel Veleman

čas čtení 5 minut

„Člověk by chtěl být gigantem, a je hovno, kamaráde. Nevěřit náhodě a fackovat se ráno i večer s připomenutím, že opatrnosti nikdy nezbývá, a co je příliš moc, že škodí. Po bakchanáliích a orgiích dostaví se vždy morální kocovina. To je zákon přírody, milý příteli.“

Jednoroční dobrovolník Marek v promluvě k Švejkovi…

(Jaroslav Hašek, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, 1921)

Soudce Robert Fremr (právník roku 2020) je z pohledu dnešní doby, tak jak nám ho líčí nejen pan Boris Cvek - úcty hodný muž, který má jedinou smůlu:

Narodil se moc brzy a zažil komunismus, ve kterém dělal svoji práci, a až v demokratickém prostředí využil plně svůj talent a zkušenosti k profesně skvělé kariéře. Ano, toto je ryze neemoční, skoro až technicistně chladný přístup. Lidský život je však složitější, barvitější, emocionálnější a kdo pracuje s lidmi a jejich osudy, jsou na něho kladeny daleko větší morální nároky, obzvláště, když se rozhodne přijmout nominaci na ústavního soudce.

A v této situaci se najednou pan soudce Fremr stává nevěrohodný, sebestředný až místy komicky ješitný a infantilní se svým babišovským slovníkem. Emigračky, kampaň, kdo za tím mediálním lynčem stojí, mám nějaké náznaky apod.?

Lidé typologie pana Roberta Fremra nechtějí být díky „velkým dějinám“, do kterých se narodili, profesně odsunuti (jsou přesvědčeni o svém talentu, a proto vstupují do paktu s mocí nesvobodné země). Potom ale musí počítat s rizikem, že to může mít své historické následky.

Tento typ úspěšných tomášů z Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí se časem stává nebezpeční sami sobě, jelikož oni neznají neúspěch. Nezkoumají své skutky zpětně a nechtějí znát pozadí svých tehdejších „profesních výkonů“. A jestliže v rodině nebo v sociálním okolí se nenajde žádná Tereza a pes Karenin - je zle.

A tak lidé jejich typologie mají pocit, že je necháme profesně vyrůst v demokratickém systému a potom je hodíme ze srázu, jak píše bývalá redaktorka České televize a držitelka prestižní novinářské ceny Karla Havlíčka Borovského z roku 2017 Světlana Witowská, pro kterou byl na jejích studiích práv pan doktor Robert Fremr zdaleka nejlepší učitel nejen na trestní právo - a já ji věřím – toto je přesně jeho profesně úspěšná žačka. Tady totiž nejde jen o vyrovnání se s komunistickou minulostí – ten problém je daleko širší a souvisí právě s naší povahou a nastavením priorit.

On totiž protipól těchto (nejen) „nejlepších soudců“ se najednou vynoří nečekaně…Ten člověk se jmenuje Alexander Eret, který žije naprosto nenápadný život ve Vídni a nevybudoval hvězdnou profesní kariéru jako pan Robert Fremr. Jako začínající vysokoškolský student měl před sebou určitě také velké předpoklady profesního úspěchu (byl přijat na Vysokou školu báňskou v Ostravě), kdyby nepřišel ten obludný monstrproces. Dnes (paradoxně) také absolvent právnické fakulty - pracuje na oddělení správních trestů Magistrátu města Vídně. Podle vlastních slov - nikdy neodsoudí k pokutě člověka, pakliže si není vědom absolutní jistoty viny, jelikož má v sobě něco, co ctihodný soudce Fremr celoživotně nenachází:

Pokoru, sebereflexi a individuální pocit vždy chránit oběť před systémem. Tuto zkušenost nejspíše získal během obludného (až středověkého) procesu, u kterého soudce Fremr dobrovolně asistoval a musel díky své inteligenci rozpoznat, o co se zde hraje.

Po revoluci v roce 1989 se absolutně nezajímal o osud člověka, kterému svým rozsudkem vlastně zničil život. Doba se změnila a on má přeci důležitější úkol před sebou, než se babrat s nějakým Eretem. Musí přeci stihnout si vybudovat hvězdnou kariéru třeba jako soudce Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu v Haagu. Tak to chodí, že?

Začtěme se do příběhu Alexandra Ereta (materiálů je již zveřejněno dost) a najednou se nám celý ten „strašný mediální lynč“ nad soudcem Fremrem, který popisuje on sám jako „torturu“, připadne směšný a naprosto nemístný v porovnání s tím, co zažil Alexander Eret (brutální sadismus fyzický i psychický). A právě toto chování soudce Fremra mne přesvědčuje o správnosti rozhodnutí, že tento člověk nebude ústavním soudcem.

Já osobně bych daleko více důvěřoval přestupkáři ve Vídni- panu Alexandru Eretovi a odpustil bych mu i třeba jeho formální, profesní nedostatky. Třeba by se zakoktával při čtení rozsudku nebo by si nepodmanil celou soudní justici svým charismatem a nebyl možná tak rychlý a výkonný. Já osobně bych ho však chtěl mít za svého ústavního soudce daleko více než „ctihodného soudce“ Roberta Fremla s celou skvělou profesní kariérou našeho „demokratického státu“.

Česká politická scéna