Noviny tehdy nezřídka vycházely i v rozsahu pouhé dvoustrany, zato však víckrát denně. Důvodů pro tento krok se našlo hned několik: Občané dychtili po skutečně čerstvých zprávách. Krom toho pracovníci redakcí nevěděli, zda okupanti jejich činnost náhle neutnou. A mimopražští novináři se snažili ujistit Pražany, že v odporu nezůstávají sami (Bohumila Umlaufová, Zář 21. 8.)  Krom toho noviny samozřejmě přetiskovaly klíčová sdělení z jiných médií, aby se šířila v doslovné podobě. Z dnešního pohledu působí poněkud kuriózně, když Pochodeň z 21. srpna úhlopříčně pod heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!" zveřejnila nadpis „Popření základních norem mezinárodního práva" (tedy formulaci Zdeňka Mlynáře, která v oficiálním stanovisku československých komunistů jasně říkala, že se cizí armády dopouštějí agrese). Sem tam proskočila i neověřená zpráva, vyjádřená pouze jednou větou; mohla se totiž vzápětí ukázat jako falešná (např. hned 21. 8. údajná demise Alexeje Kosygina a Andreje Grečka – tvrdších jestřábů než byl sám Leonid Brežněv; sdělení se – beze zmínky o zdroji – objevilo v obou citovaných listech). 

Zprávy z domova, zpočátku převážně velmi krátké, se zhruba od 23. 8. opět rozšiřovaly. Spíše než o průběhu střelby do civilistů informovaly noviny o stavu zraněných, a to napříč prvními dny okupace. Ohledně vnitropolitického vývoje podal mj. i východočeský tisk důležité vysvětlení k nedostatečnému počtu slovenských delegátů na vysočanském sjezdu (tedy k okolnosti, kterou později zneužil Gustáv Husák): Část těch, kdo směřovali do Prahy, zadrželi okupanti, například u Bratislavy nebo Břeclavi. (P 23. 8.) Malá posádka redakce si ale při krátkém výjezdu do Prahy vychutnala nádherné chvíle hrdosti, když přímí účastníci jako zatím jediný zdroj informací vděčně přijali aktuální číslo jejich listu (tamtéž). Někteří novináři podnikali jakési okružní jízdy a k aktuálnímu dění se občas dostali i náhodou. U České Třebové například sledovali neplánovanou, ale přesnou práci našich železničářů, znemožňujících průjezd ruského vlaku s rušícími přístroji; tito profesionálové tak pojistili další kvalitní příjem rozhlasového vysílání (P 24. 8.) Asi ne hned na místě, ale také velmi rychle se novináři dověděli o kašírovaných „objížďkách," které vytvořili obyvatelé Opočna a díky nimž se sovětská vozidla se zásobami pohonných hmot jednak rozdělila, jednak vrátila ke hranicím (tamtéž, signováno značkami). Něco podobného se povedlo v Jičíně, kde celý dezorientující pás vytvořila dokonce skupinka dospívajících mladíků, a okupanti pak delší dobu jezdili zmateně kolem města. (P 27. 8., II. vydání, o události čtyři dny staré). (Zdeněk Mlynář v knize Mráz přichází z Kremlu cituje přísloví: „Slon nemůže rozšlápnout jehlu." A takové skutky – dokonce s příměsí recese – tuto metaforu ilustrují zvlášť výmluvně). Dobový tisk však líčí také formy protestu, které se nacházely přinejmenším na pomezí: „Na smetišti za městem pálilo pár školáků azbukou psané knížky. Proboha, co to děláte. Nebojte se, řekli malí Koniášové, my je kádrujem. Jeden kluk měl Čechova, toho nespálili. Nebyli to Koniášové, to byly těžce zraněné děti." (Marie Kubátová, P 30. 8.) Výmluvně působí – a k nám zvláště promlouvá – snaha o pochopení. (Skutečnost, že právě výbor z Čechova takovému osudu ušel, vyznívá symbolicky. Některé prozaické texty tohoto spisovatele – například povídky „Štába Prišibejev" a „Člověk ve futrálu" – zachycují ruskou paranoiu v její esenciální podobě).     

Výmluvná zůstávají četná shrnutí okupantských praktik, stejně jako příčin takzvané operace: „Je skutečně nepochopitelné, že zrušení cenzury může vyvolat takové běsnění. Je tomu ale tak. Byrokratická vrstva pochopila, odkud jí hrozí skutečné nebezpečí." (Jaroslav Jebavý, P 26. 8.) A znovu citovat by se teď měly dobové komentáře k průvodním jevům: „Sovětský papír zřejmě snese všecko, i to, že se podvodník vydává za podvedeného." (P 25. 8.) Tady – a zdaleka nejen tady – se srovnání s Putinovým režimem nabízí skutečně samo.     

Novináři pamatovali na uklidňování. Zář hned v prvních hodinách okupace do záhlaví – dokonce i nad samotný název – umístila heslo: „Naší jedinou zbraní je KLID, ROZVAHA, POŘÁDEK." (21. 8.) Dále tento list nabádal: „Jakýkoliv fyzický odpor je v současné době zcela neúčinný a musí se obrátit jedině proti nám všem. Není to zbabělost. Je to rozum." (tamtéž, signováno značkou). Hned téhož dne také vyšla výzva rodičům, aby se nebáli o své děti v pionýrských táborech a aby pro ně nejezdili. (P 21. 8., II. vydání). Stejně se noviny během inkriminovaných deseti dnů vyjadřovaly o pobytu studentů na chmelových brigádách. (Z 27. 8.; P 30. 8., po novinářské rekognoskaci). A přebíraly praktické pokyny typu tzv. prodeje do jedné ruky – ohledně množství základních potravin, ale i cigaret, které lze prodat jednomu zákazníkovi (opět P 21. 8., II. vydání). Působit na spoluobčany se nesnažili pouze novináři. Herci Východočeského divadla v Pardubicích zveřejnili desatero, určené mladým. Také je vyzvali ke klidu („Zmatek je náš hlavní zmetek"), a mimo jiné i k projevům inteligence: „Nezapomínejte, že nápis, který píšete, je vizitkou inteligence celého národa. Přelepujte vulgární a nevhodné nápisy inteligentnějšími a kvalitnějšími." (Z 27. 8.) 

S přispíváním k větší rozvaze kráčelo ruku v ruce také povzbuzování. Teprve v sobotním a poté i (samostatném) nedělním vydání – byť největší napětí ještě trvalo – se objevily články s fejetonovými prvky. Širší časový záběr se propojil s obecnějším pojetím: „V letošním roce jsme učinili velký pokrok v užívání vlastních hlav. Kritické a věcné myšlení, odpor k frázi, odpor k hysterii a panice i odpor k lhostejnosti je cenným ziskem posledních měsíců a dní." (P 25. 8.)  Na projevy v praxi se zvlášť výmluvně poukázalo u menších obcí: „Sice se tam také ojediněle vyskytly rozdílné názory, /.../ ale to je – tak říkajíc – bleší šimrání. Sice leckoho namíchne, leckde vyprovokuje případné výroky, ale smýšlení vesnice, stojící jednoznačně za Dubčekem, nijak neovlivní." (Míla Husáková, Z 27. 8.)  Na neúspěšné sestavování kolaborantské vlády, a naopak úspěšný mimořádný sjezd, reagovaly východočeské krajské noviny přirovnáním: „Tohle je vítězství cennější než vyhraná tanková bitva." (Vítězslav Boukal, P 24. 8.) Objevuje se dokonce i hlas naděje na zlepšení v samotném východním impériu, kde „přijde pokračování XX. sjezdu a nový Chruščov, který se nám omluví za dnešní křivdy a omyly..." (Znovu Jaroslav Jebavý, P 26. 8.) Tady je zvlášť zajímavý určitý selektivní přístup. Novinář, který prokazatelně disponoval širokým rozhledem, naráží na Chruščovovu omluvu Titovi. Opomíjí však maďarské události 1956, které také proběhly za Chruščova. Asi pořád ještě silně působila skutečnost, že invaze do Československa – takzvané operace Dunaj – se účastnily i maďarské jednotky. Dále jako lehké povzbuzení můžeme číst i úvahu o volání po neutralitě – postoji naivním, ale pochopitelném, který po příjezdu našich politiků z Moskvy opět zesílil: „Neutralita nebude, i kdyby proti ní neagitovaly hlavně vašich tanků. Ale vašim strategickým cílům se podařilo zajistit jen místo, na němž vaše zbraně stanuly. Naše srdce vám už nepatří." (P 28. 8.) Jinými slovy – i v nejtužší totalitě si každý myslí, co chce... A pro změnu velmi katarzně vyznívá prosba: „Když se zase budeme chtít hádat, hledat rozmíšky, vzpomeňme si na týden, kdy každou hodinu, každou minutu jsme byli svorni." (Miroslav Bednář, P 29. 8.)             

K šíření klidu se přidávaly také činy a hlasy podpory. K těm nejvýraznějším patřilo odmítnutí okupace ze strany generálního tajemníka OSN U Thanta. (P 22. 8.) Občané Jugoslávie nabízeli českým a slovenským rekreantům prodloužení pobytu zdarma. (Z 22. 8.) V anglickém Coventry – tedy ve městě, které během 40. let nesmírně utrpělo při letecké bitvě o Velkou Británii – zrušil primátor chystanou recepci pro sovětské diplomaty. (P 25. 8.) A obrovská vlna solidarity se vzedmula přímo na území Československa. Novinářům naši občané pomáhali jak zásobováním – například dodávkou masných výrobků z Březhradu –, tak další technikou pro šíření zpráv – dva zaměstnanci Tesly Přelouč nabídli královéhradeckému rozhlasu náhradní vysílač pro případ obsazení (Z 21. 8.) A učitel Pravdomil Hochman (zřejmě přezdívka) chtěl pro šíření denního tisku poskytnout ruský (!) stroj na letáky, načež pomáhal při distribuci. (P 22. 8.) Tady se přece jen už v prvním jednání národního dramatu mihl i malý úsměv.

Zaměstnanci médií zjišťovali názory občanů. Hned po obsazení tak na veřejnost proskočily výroky typu „horší než Mnichov" (Z 21. 8.) Tedy přímá reflexe skutečnosti, že český a slovenský národ byly dlouho usměrňovány, aby k Sovětskému svazu vzhlížely. Patrně nejčastějším druhem písemného vyjádření se v těch dnech stala rezoluce. Například vojáci z blíže neurčeného stíhacího leteckého útvaru usilovali o bojovou pohotovost a vzkazovali, že kdyby nic jiného, nehodlají plnit rozkazy okupantů (tentýž list 22. 8.) A vůči srovnání s Mnichovem se naopak vymezuje reflexe z výzvy pedagogům: „Uvědomte si, že dnes je jiná situace než 15. března 1939, kdy okupaci předcházel Mnichov a s ním spojená morální krize národa. Okupaci 21. 8. 1968 předcházel leden 1968 a jím zahájený obrodný demokratizační proces, který sjednotil celý národ." (Učitelé z Pedagogické fakulty v Hradci Králové, P 27. 8.) K aktuálnímu dění se také velmi jasně vyslovili absolventi Lomonosovovy univerzity (bez uvedení národnosti či národností). O takzvané československé kontrarevoluci ve společném prohlášení napsali: „Všichni, kteří zde žijeme a známe předcházející události – opovrhujeme tímto strašným klamem." (P 30. 8.) (O mnoho později historik Jan Adamec upozornil, že pod pojmem „kontrarevoluce" si Češi a Slováci představovali podkopání socialistické každodennosti – například podmínek k práci –, což podle dobových průzkumů 95 % obyvatelstva skutečně nechtělo. Jenže pro Sověty bylo „kontrarevolučním" už samo ohrožení monopartijní dominance, a tady během pražského jara opravdu vznikly nejasnosti. O tomto základním rozdílu v interpretaci obě strany vlastně nikdy nediskutovaly. Viz Český rozhlas 6, Portréty, Leonid Brežněv, 1. část. Dostupné online).    

Když periodika psala o údělu zatčených reformistů, zpočátku jenom zmiňovala, že se jakýchkoli zpráv nedostává. To se změnilo s odletem Ludvíka Svobody do Moskvy (informace ve východočeském tisku 24. 8., tedy o den později). Po náznacích ohledně podepsaných protokolů sice noviny tiskly heslo „Odmítáme diktát Moskvy" (P 27. 8.), ale československé reformisty nekritizovaly. Naopak jim dál – i cestou přetiskovaných rezolucí – vyjadřovaly plnou podporu. (Ivan Fíla v knižní podobě titulu Muž, který stál v cestě připisuje Brežněvovi výhrůžku, že pokud Dubček nepodepíše, skončí jako Imre Nagy. Kniha propojuje realitu s prvky fikce, a bylo by zvlášť užitečné zjistit, jestli tato slova opravdu zazněla). Východočeský tisk se ale také nezmínil o dotažené rezistenci Františka Kriegla; tuto informaci asi média obecně příliš neuváděla. 

Jedním z hybatelů, o nichž většina Rusů předem nic netušila, byl i v tak těžkých dnech smysl pro humor. Ten se v tisku projevil o něco později než na ulici. Tam i tam na sebe ale bral různé podoby. Jednak výhradně slovní, třeba odkaz na okupantskou posedlost hodinkami: „Rožnovské hodiny smutně bijú – záhadně zmizel ciferník." (Z 27. 8.) Jednak se na čtenáře pochopitelně sypaly kreslené vtipy. Například pár nohou, obutý do vojenských holínek s rudou hvězdou, stojící na zmenšeninách dvou tanků – a pod tím vším nápis: „Nejnovější sovětský vynález: Kolečkové brusle těžšího typu, vhodné pro výlety do střední Evropy." (P 26. 8., I. vydání). Nebo reterát (lidově řečeno kadibudka), který/ kterou míjí kolemjdoucí, přičemž se zevnitř ozývá: „Haló, pane, byl byste tak laskav a podal mi nějaký sovětský leták?" (P 28. 8.)

Novinové články z prvních dnů sovětské okupace na sebe dodnes okamžitě strhávají pozornost, v prvé řadě díky svižnému stylu. Sem tam – pravda – někomu z pisatelů utekla pravopisná chyba, což vzhledem k nevyspání a překotnosti nelze nechápat; stávalo se to však výjimečně. Zato odchylky od větné stavby se v těchto textech nevyskytují. Bohatství slovní zásoby a přesně zacílených přirovnání ještě více podtrhuje krásu osmašedesátnické češtiny, která se načas oprostila od bolševického nánosu. Ta bezprostřednost je dodnes nakažlivá. A přestože to nejlepší z roku 1968 se připomíná spíše nárazově, všechna tehdejší uvolněná energie se (ani z dnešního pohledu) určitě zcela beze stopy nevytratila. 

_____________________________________________________

Vytisknout