Trump nemůže rozhodovat o tom, kdo nese vinu za selhání míru na Ukrajině

2. 5. 2025

Po další noci smrtících ruských leteckých útoků se příměří na Ukrajině zdá být stejně nerealistické jako kdykoli předtím.

Vzhledem k tomu, že ruský závazek k dohodě zjevně chybí, situaci nepomáhá ani americký prezident Donald Trump. Zdá se, že se nedokáže rozhodnout, koho nakonec obviní, pokud se jeho snahy dohodnout se na příměří rozpadnou.

Před údery na Kyjev Trump obvinil ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, že zdržuje dohodu tím, že odmítá uznat Krym za ruský. Následující den vyplísnil Vladimira Putina za tyto útoky, označil je za "zbytečné a velmi špatně načasované" a zapřísahal Putina, aby přestal.

Hlavním kamenem úrazu na cestě k příměří je, jak by mohla vypadat konečná mírová dohoda a jaké ústupky Kyjev – a jeho evropští spojenci – přijmou. Postoj Ukrajiny a Evropy k tomu je jednoznačný: Žádné uznání nezákonné ruské anexe.

Tento postoj podporují i průzkumy veřejného mínění na Ukrajině, které naznačují jen omezenou podporu pro některé dočasné ústupky Rusku. Starosta Kyjeva Vitalij Kličko také naznačil, že dočasné vzdání se území "může být řešením".

Dohoda, kterou Trumpův vyslanec Steve Witkoff zjevně vyjednal během tří kol rozhovorů v Rusku, byla ostře odmítnuta Ukrajinou a Británií, Francií a Německem, které vedou "koalici ochotných" a přislíbily podporu Ukrajině.

To přimělo Witkoffa a amerického ministra zahraničí Marca Rubia, aby odstoupili z následných rozhovorů v Londýně 24. dubna. Ty končily poměrně prázdným prohlášením o závazku pokračovat v "úzké koordinaci a ... další jednání brzy."

A i to se nyní jeví jako docela přehnané. Současně s Witkoffovou čtvrtou cestou za Putinem 25. dubna byly zveřejněny evropské a ukrajinské protinávrhy, které odmítají většinu podmínek nabízených Trumpem nebo alespoň odloží jejich vyjednávání až do doby, kdy bude uzavřeno příměří.

Proč selhání?

Slepá ulička není překvapivá. Návrh Washingtonu zahrnoval americký závazek uznat Krym jako ruský, slib, že Ukrajina nevstoupí do NATO, a akceptovat kontrolu Moskvy nad územími na východní Ukrajině, která v současné době nelegálně okupuje. Zahrnovala také zrušení všech sankcí proti Rusku.

Jinými slovy, Ukrajina by se vzdala velkých částí území a nedostala by žádné bezpečnostní záruky, zatímco Rusko by bylo odměněno opětovným začleněním do globální ekonomiky.

Právě územní ústupky požadované od Kyjeva jsou obzvláště problematické. Nehledě na skutečnost, že zásadně porušují základní principy mezinárodního práva – suverenitu a územní celistvost států –, je nepravděpodobné, že by poskytly pevné základy pro trvalý mír.

Podobně jako myšlenka Trumpova vyslance pro Ukrajinu Keitha Kellogga rozdělit Ukrajinu jako Berlín po roce 1945, prozrazuje zásadní nepochopení toho, co a kdo tuto válku pohání. Kellogg později objasnil, že nenavrhoval rozdělení Ukrajiny, ale jeho návrh by měl přesně stejný účinek jako Trumpova poslední nabídka.

Oba návrhy akceptují trvalou ztrátu území, které v současnosti kontroluje Rusko, Ukrajinou. Liší se v tom, že Kellogg chce na západ od řeky Dněpr vyslat Evropou vedené mírové síly, zatímco obranu zbývajícího území kontrolovaného Ukrajinou ponechá ozbrojeným silám Kyjeva.

Pokud by to Rusko přijalo – což je vzhledem k opakovanému a jednoznačnému odmítnutí evropských mírových jednotek na Ukrajině ze strany Ruska nepravděpodobné –, poskytlo by to přinejlepším minimální bezpečnostní záruku pro část ukrajinského území.

Co by to však téměř nevyhnutelně znamenalo, je opakování trvalého porušování příměří podél zóny stažení na východní Ukrajině, kde by ruské a ukrajinské síly nadále stály proti sobě.

To se stalo po nešťastných Minských dohodách z let 2014 a 2015, které měly urovnat konflikt po ruské invazi na Donbas v roce 2014. Další ruská invaze by mohla být hned za rohem, jakmile bude mít Kreml pocit, že se dostatečně vzpamatoval ze současné války.

Nedostatek důvěryhodného odstrašujícího prostředku je jedním z klíčových rozdílů mezi situací na Ukrajině, jak ji předpokládá Washington, a dalšími historickými a současnými paralelami, včetně Koreje a Kypru.

Korea byla rozdělena v roce 1945 a od korejské války v roce 1953 je chráněna velkou americkou vojenskou přítomností. Po turecké invazi v roce 1974 byl Kypr rozdělen mezi řecké a turecké Kypřany podél dělicí linie zajištěné ozbrojenou mírovou misí OSN.

Trump vyloučil jakékoli nasazení amerických jednotek jako součást zajištění příměří na Ukrajině. A myšlenka sil OSN na Ukrajině, která se krátce objevila během prezidentství Petra Porošenka v letech 2014 až 2019, nikdy nezískala žádnou podporu a Putin ji pravděpodobně nepřijme ani nyní.

Předpokládané paralely se situací v Německu po 2. světové válce jsou ještě slabší. Nacistické Německo nejenže v květnu 1945 bezpodmínečně kapitulovalo, ale jeho rozdělení na spojenecké okupační zóny bylo formálně a jednomyslně odsouhlaseno vítěznými spojenci v Postupimi v srpnu 1945.

Pletou si Postupim a Mnichov?

V době, kdy byly v roce 1949 založeny dva samostatné německé státy, východní a západní Německo, západní spojenci se se Stalinem rozešli, ale zůstali pevně sjednoceni v NATO a západní Evropě. Takže západoněmecký stát byl pevně chráněn americkým jaderným deštníkem.

Dohody uzavřené v Postupimi neměly stejný dopad na trvalost jako americký návrh formálně uznat Krym jako ruské území. Vždy se navrhovalo, že se spojenecké síly v určité fázi stáhnou z Německa a obnoví suverenitu země.

A co je nejdůležitější, spojenci neodměňovali agresora ve válce ani nevytvořili podmínky pro pouhé krátké přerušení revizionistické agendy agresora. Koneckonců to, co pohánělo Putinovu válku proti Ukrajině, je jeho přesvědčení, že "rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou 20. století".

Trumpova administrativa si namlouvá, že aplikuje poučení z Postupimi tím, že uznává ruské územní výboje na Ukrajině a předává je. Místo toho padá do pasti Mnichovské dohody z roku 1938.

Vyjednavači v Mnichově se pokusili, ale neúspěšně, vyhnout 2. světové válce tím, že nenasytného agresora usmiřovali a neodstrašili – což je historická lekce, kterou není třeba opakovat.

Zdroj v angličtině: ZDE