Zrušení amerických sankcí proti Sýrii je vítězstvím pro obyčejné Syřany, ať už jsou Trumpovy motivy jakékoli

15. 5. 2025

Bez ohledu na to, proč Trump tento krok podniká, jde o vítaný krok, i když s sebou nese určitá rizika. Ekonomické sankce se neosvědčily jako účinný prostředek k svržení vlád nebo podstatné změně jejich chování. Ukázalo se však, že vedou k chudobě běžných občanů v sankcionované zemi a zhoršují její celkový stav. Vzhledem k tomu, že země se středními příjmy (a vyššími) jsou častěji demokratické, zhroucení ekonomiky země pravděpodobně vede k diktatuře. Americká vláda je posedlá sankcemi, když je uvalila na celou třetinu světové populace. Rozšiřování sankcí je částečně poháněno politiky, kteří chtějí být vnímáni jako ti, kteří podnikají dramatické kroky proti problematickým vládám, ale ve skutečnosti nechtějí dělat nic. Sankce jsou jen chvástáním zbabělců.

Sankce USA bránily rekonstrukci Sýrie a odrazovaly investice do této země, což nebylo dobré pro nikoho, jak argumentoval korespondent Christian Science Monitor Taylor Luck v nyní již neexistujícím Wilsonově centru. Poukázal na to, že sankce brání lidem v přístupu k hotovosti, což ztěžuje získávání potřebných léků a rekonstrukci nebo odstraňování pozemních min. Luck poznamenává: „Jedním z nejviditelnějších dopadů amerických sankcí je energetický sektor Sýrie, kde je třetina elektráren zcela zničena a další třetina potřebuje opravy a zahraniční náhradní díly.“

Ekonomické sankce USA proti baasistické vládě Bašára Asada měly určitou logiku, protože šlo o jeden z nejkrvavějších režimů moderní historie. Pro ty z nás, kteří jsou zděšeni totální válkou Izraele proti Gaze, je dobré si připomenout, že Asad zabil mnohem více syrských civilistů pomocí „barelových bomb“. Režim v Damašku údajně mučil a zabil přes 10 000 bezbranných politických vězňů a existují o tom podstatné fotografické důkazy. Tyto sankce však režim nesvrhly. Udržel se díky ruské letecké intervenci, a když Rusko přesunulo své zdroje do války na Ukrajině, nechalo Asada na holičkách.

Bašár Asad byl svržen loni v prosinci a Sýrie má nyní přechodnou vládu. Nová vláda má znepokojující rysy. Její jádro tvoří partyzáni z HTS, z nichž někteří dříve patřili k al-Káidě přidružené frontě an-Nusrá. Nový samozvaný prezident Ahmad Šara je bývalý americký vězeň v Iráku obviněný z terorismu.

Pro většinu Američanů je proto těžké oslavovat převzetí Damašku lidmi, kteří běžně odkazovali na Usámu bin Ládina a Ajmana al-Zawahirího, strůjce útoků z 11. září 2001.

Na druhou stranu se HTS vymanila ze své toxické minulosti v al-Káidě a strávila roky správou syrské provincie Idlíb, kde odvedla pragmatickou práci. I když tvrdí saláfističtí fundamentalisté typu HTS nenávidí súfismus a považují jeho syrské vůdce za spoluviníky baasistického režimu, súfisty nepronásledovali. Tvrději postupovali proti malé komunitě drúzů (odnož ismailského šíismu). A aktivně bojovali s levicovými feministickými Kurdy o území. Jsou velmi patriarchální a chtějí ženy omezovat, i když to nejsou talibánci a nebrání ženám ve vzdělání ani v přístupu k povolání. Alespoň někteří z nich provádějí odvetná opatření proti drúzům a alávitským šíitům.

Kvůli strachu Evropy ze saláfistů se Evropská unie a členské státy, jako například Německo, pokusily využít vyhlídky na zrušení sankcí z Asadovy éry jako lákadlo, aby nová vláda zaručila větší osobní svobody ženám a menšinám a zavázala se k demokratickým reformám.

Ahmad Šara však slovo „demokracie“ odmítá vyslovit. Volby odložil o tři roky a kdo ví, zda saláfisté, kteří jsou nyní u moci, budou ochotni sdílet moc s většinou Syřanů, kteří saláfisty nejsou a nesdílí jejich hodnoty. Asi 35 procent Syřanů tvoří náboženské a etnické menšiny (křesťané, alávitští šíité, levicoví nebo súfijští Kurdové atd.). Z 65 procent sunnitského arabského obyvatelstva mají miliony lidí žijících v Damašku, Aleppu a dalších městech sekulární smýšlení, protože vyrostli pod vlivem baasistických socialistických nacionalistů. Mnoho Syřanů z venkova je členy súfijských řádů. Skutečné demokratické volby v Sýrii by saláfistickou vládu nevrátily.

Všimněte si, že proti Rusku jsou uvaleny sankce, aby zastavilo válku na Ukrajině. Jsou uvaleny sankce na Talibán, aby odstoupil. Jsou uvaleny sankce na Írán. USA uvalily sankce na třetinu světa. Celkově však nemají požadovaný účinek.

Izrael a jeho stoupenci doufali, že sankce využijí k tomu, aby donutili Šarovu vládu k uznání Izraele. Tuto taktiku použil bývalý ministr zahraničí Antony Blinken z Bidenovy administrativy vůči Súdánu. Blinken zrušil sankce uvalené na válečného zločince a dlouholetého diktátora Omara al-Bašíra teprve poté, co vojenská junta, která tehdy spolupracovala s civilní prozatímní vládou, slíbila uznání Izraele. Civilní premiér si stěžoval, že tento krok může učinit pouze volený parlament zastupující vůli súdánského lidu, a slíbil, že se k němu vrátí, až demokratická transformace dále pokročí. Armáda, ovlivněná fundamentalismem, následně provedla další převrat a porušila svůj slib uspořádat volby. Poté se vzbouřily polovojenské Rychlé podpůrné síly, spojené se Spojenými arabskými emiráty (které nenávidí muslimský fundamentalismus), a uvrhly zemi do občanské války, která ohrožuje 14 milionů lidí hladomorem. Vydírání zemí, kterým se podařilo svrhnout diktátory, aby uznaly Izrael nebo se podřídily nějakému jinému diktátu Západu, zatím příliš nefunguje.

Izrael také cynicky využil syrskou revoluci, po které izraelští politici dlouho volali, k zničení většiny syrských vojenských kapacit. Toto bezohledné ničení oslabilo schopnost nové vlády uplatňovat sílu, a tím ji oslabilo i vnitřně.

Trump přiznal, že se vzdal veškerého nátlaku, který mu poskytovaly ekonomické sankce. Ale protože tento vliv je pravděpodobně bezcenný, patrně na tom nezáleží. Vzhledem k tomu, že země se bojí sankcí ze strany USA, Trump právě otevřel stavidla pro investice a rekonstrukci Sýrie. Zdá se mi pravděpodobnější, že zvýšení prosperity a navázání obchodních a nevládních vztahů s Evropou a USA přivede Sýrii k větší demokracii a osobním svobodám, než že ji udrží v zoufalé chudobě a zabrání odstranění trosek.

 

Celý text v anglickém originále ZDE