Manifest tvrdí, že zbrojení jako reakce na válku na Ukrajině je nákladné, provokativní a nakonec kontraproduktivní. Signatáři - od imunologů po antropology, od historiků po environmentální psychology - vyjadřují víru v diplomacii místo odstrašování a v přerozdělení veřejných prostředků směrem ke zdravotnictví, vzdělání a sociálnímu zabezpečení, namísto stíhaček a tanků. Jejich apel na odzbrojení není veden utopickým idealismem, ale praktickým, ba i antropologickým skepticismem ohledně pravděpodobnosti vojenské hrozby vůči České republice.

Abychom pochopili, proč má takový postoj v české společnosti ohlas, musíme nahlédnout pod povrch textu a zamyslet se nad vrstvami historie a kulturních dispozic, které jej formují.

Česká psychika byla po desetiletí formována traumatem zrady - nejvýrazněji Mnichovskou dohodou z roku 1938, kdy Británie a Francie obětovaly Československo nacistickému Německu ve jménu míru. Tato událost zrodila rozporuplnou reakci: hluboký cynismus vůči velmocenské politice a zároveň touhu po morálně ukotvené zahraniční politice. Výsledkem je zvláštní národní dispozice: ani ne zcela pacifistická, ani ne zcela jestřábí, ale zásadně podezřívavá vůči militarismu maskovanému jako realismus.

Toto dědictví má dvojí účinek. Na jedné straně posiluje občanskou společnost, která je ostražitá vůči vojenským avanturám. Na straně druhé může sklouzávat k určitému typu neutralismu, jenž podceňuje ambice autoritářských států. Současná válka na Ukrajině tak rozděluje české svědomí: mezi solidaritu s napadeným postsovětským národem a hlubší kulturní instinkt, který vidí v budování armády první krok ke ztrátě svobody - ať už vnější, nebo vnitřní.

V tomto apelu je slyšet ozvěna Charty 77 - občanského protestu, který měl odvahu pojmenovat lži tehdejšího režimu. Stejně jako tehdejší disidenti nevolají ani dnešní vědci po moci, ale po morální jasnosti. Odmítnutí uvést profesní afiliace jen podtrhuje jejich postoj občanů, nikoli reprezentantů institucí. Jde o styl protestu zakořeněný v české tradici nepolitické politiky, kde se pravda, transparentnost a občanské svědomí stávají politickými nástroji proti systému, který považují za škodlivý.

Není náhodou, že mezi signatáři najdeme mnoho antropologů a historiků. Jejich obory podporují schopnost nahlížet přítomné krize v dlouhodobé perspektivě a ve strukturálních souvislostech. V tomto světle se střídání období zbrojení a odzbrojení nejeví jako reakce na konkrétní hrozbu, ale jako opakující se rituál - často sloužící zájmům elit, přičemž zbytek společnosti zůstává chudší, úzkostnější a ve výsledku méně bezpečný.

Tato antropologická distance však nese i riziko: může přehlížet naléhavost konkrétního případu: invazi na Ukrajině, strach v pobaltských zemích či zásadní proměnu bezpečnostní architektury Evropy. Morální vize českých vědců, jakkoli obdivuhodná, může sklouzávat k abstrakci univerzálních principů na úkor konkrétní reality.

Tento manifest pravděpodobně nezmění politiku v Praze ani v Bruselu. Ale plní jinou, trvalejší roli: připomíná nám, že i v době zjevného konsenzu, kdy se v hlavních městech NATO opět hovoří o tvrdé bezpečnosti, existují hlasy, které mluví o míru nikoli jako o naivitě, ale jako o zásadě. Česká republika, se svou hlubokou studnicí morálního nesouhlasu a historické paměti, takové hlasy stále produkuje.

V tomto smyslu nejsou signatáři Vědci proti zbrojení jen kritiky militarizace. Jsou strážci středoevropského svědomí: nedůvěřiví vůči moci, alergičtí na pompéznost a přesvědčení, že tiché pravdy diplomacie a dialogu přetrvají hlučnou jistotu války.