Jak se ukázalo, že kouření cigaret způsobuje rakovinu plic

16. 5. 2025 / Boris Cvek

čas čtení 10 minut
30750
Knihu The Emperor of All Maladies, dnes už slavný bestseller (vyšel i česky) o dějinách rakoviny, jsem četl dvakrát (a asi to není naposledy). Je pro mě zásadní jak z hlediska mého profesionálního (biomedicínského), tak filozofického, ba politického a sociologického zájmu. Při druhé četbě jsem si dělal výpisky na Facebooku a pořád kroužím kolem toho, jak je shrnout. Shodou okolností jsem dnes dával za účelem argumentace na Facebooku dohromady výpisky o tom, jak byla prokázaná škodlivost tabáku – a řekl jsem si, že to poskytnu rovnou také čtenářům Britských listů. Myslím, že jde o výmluvnou osvětu.

Začíná to rokem 1775, kdy si anglický chirurg Percivall Pott všiml podivného jevu: objevovali se mu v ordinaci adolescenti kominického řemesla s nádory šourku. Běžné dobové vysvětlení bylo, že jde o sexuální nemoc. Tito mladíci byli většinou sirotci, byli využíváni k čištění komínů už někdy od svých pěti šesti let. Komíny čistili polonazí a dehet jim zůstával dlouho právě v záhybech šourku. Společnost jimi pohrdala, protože žili ve špíně a trpěli mnoha infekcemi.

Pott se ale divil tomu, proč se tato sexuální nemoc vyskytuje jen u kominíků. Nakonec napsal vlivný článek, který vyslovil domněnku, že příčinou rakoviny je dehet. Až během 19. století, kdy byla postupně tato dětská práce zakázána, se ukázalo, že měl pravdu: rakovina šourku prakticky vymizela. První, kdo si všiml stejně karcinogenního efektu tabáku, byl v roce 1761 londýnský lékárník John Hill. Šlo tehdy o rakoviny úst spojené se šňupáním. Hill byl ale považován za excentrika a jeho práce nebyla brána vážně. Mezitím se tabák šířil jako brutální epidemie kouření cigaret, která začala za Krymské války.

Ještě v roce 1870 vykouřil průměrný Američan jednu cigaretu za rok. Zhruba do roku 1920 byla rakovina plic téměř neznámou nemocí. V roce 1953 už ale průměrný Američan vykouřil deset cigaret denně – průměrný Angličan dokonce dvanáct a Skot dvacet denně. Postupně kouřilo až 90 procent mužů. To paradoxně způsobilo, že nebylo možné postřehnout souvislost mezi kouřením a rakovinou plic. Kouření bylo tak běžné, že tvrdit, že může za rakovinu plic, bylo jako tvrdit, že za ni může jakákoli běžná činnost, např. sezení nebo pití mléka. Americký chirurg Evarts Graham, který běžně operoval nádory plic, řekl ve dvacátých letech, že tvrdit, že za rakovinou plic je kouření, je to samé jako tvrdit, že za to mohou nylonové punčochy. Sám pak ale musel změnit názor, a protože byl těžký kuřák, na rakovinu plic také zemřel.

Shodou okolností v roce 1948 se na obou stranách Atlantiku, v Británii i USA, začalo objevovat znepokojení nad možnou souvislostí rakoviny plic s kouřením. V Británii vládní statistik upozornil na probíhající epidemii této nemoci: výskyt se zvýšil patnáctkrát. Vedlo to k odborné konferenci, kde účastníci navrhovali nejrůznější vysvětlení, ale kouření nepadlo. Nakonec bylo rozhodnuto, že biostatistik Austin Hill a jeho pomocník Richard Doll udělají za směšné peníze nějaký výzkum. K těm se za chvíli vrátím.

V USA iniciativa přišla od mladého chirurga Ernsta Wyndera, kterým otřásla operace člověka s těžkou rakovinou plic: měl plíce celé zanesené dehtem. Wynder byl rozhodnut, že musí udělat výzkum, zda rakovina souvisí s kouřením, ale vláda ani další instituce ho nechtěly podpořit. Od tzv. Surgeon General, jakéhosi vrchního lékaře v USA, dostal odpověď, že tvrdit, že za rakovinu plic může kouření je totéž jako tvrdit, že za ni může pití mléka. Nakonec ale Wynder našel spojence: právě Evartse Grahama, který považoval Wynderovu teorii za nesmysl. Chtěl mu pomoci, ať se naučí dělat studie a ať jasně vyvrátí ten nesmysl s kouřením. Výzkum byl jednoduchý: pomocí dotazů zkoumali, kolik kuřáků je ve skupině pacientů s rakovinou plic a kolik v kontrolní skupině. Výsledky byly drtivě jasné. Wynder je prezentoval na konferenci v Memphis, ale nikdo o to neměl zájem, lidi spali nebo neposlouchali, nedošlo k žádné debatě. Naopak následující příspěvek o plicní nemoci u ovcí vyvolal živou půlhodinovou debatu (tohle je ve vědě naprosto běžné a typické a nemůže za to žádný neoliberalismus nebo cokoli jiného, je to prostě konstanta lidského myšlení).

Zpět do Anglie. Doll a Hil žili v době, kdy epidemiologie v oblasti tropické medicíny slavila triumfy: například objasnění příčiny a šíření malárie. Nicméně právě prosazení se epidemiologie komplikovalo uvažování nad příčinou rakoviny plic. Rakovina plic není nakažlivá nemoc, nepřenášejí ji komáři nebo mouchy tse-tse. Doll a Hill se přesto pustili do studie, která byla podobně koncipovaná jako ta Wynderova v USA. Zkoumali, kolik kuřáků je ve skupině lidí s rakovinou plic a kolik v kontrolní skupině. Doll čekal, že se ukáže, že tabák rozhodně není příčinou rakoviny plic. Ukázal se ale opak a výsledky byly naprosto jasné. Problém byl, že šlo o studii retrospektivní a hlavně nerandomizovanou. Hill věděl dobře, že jasnou odpověď by jim dala jen studie, kde by náhodně vybrali lidi do dvou skupin: jednu by donutili kouřit a druhé by zakázali kouřit, a pak by sledovali výskyt rakoviny plic. To ale eticky nešlo. Hill hledal náhradní řešení a našel ho u evolučního biologa, excentrického Edmunda Forda.

Ford pevně věřil v Darwinovu teorii a chtěl ji zachytit v chodu, dokázat ji v současnosti, v přímém přenosu. Proto zahájil velkou studii můr, nechal je různě značit a zkoumal jejich potomky a zjistil, že pod tlakem predace se postupně mění jejich zbarvení. Hill a Doll se inspirovali, hodně jim pomohlo, že britské zdravotnictví v té době přecházelo na socialistický model. To jim totiž umožňovalo dostat se k adresáři všech britských doktorů a požádat je o spolupráci. Ozvalo se jim asi 40 tisíc účastníků. Rozdělili je do dvou skupin: kuřáci a nekuřáci. Pak jen čekali, až budou umírat, a vyžádali si sdělení oficiálně zjištěné příčiny úmrtí. Během 29 měsíců zemřelo celkem 789 doktorů a z toho 36 na rakovinu plic. Všichni ve skupině zemřelých na rakovinu plic byli kuřáci. Výsledky nemohly být jasnější a drtivější. Hill nemusel používat ani žádnou statistickou metodu, protože data byla naprosto jednoznačná. Problém je ale to, co následovalo.

Jde o to, že někdy na začátku 60. let se odborné lékařské organizace v USA obrátily na prezidenta Kennedyho, ať nechá prozkoumat vliv tabáku na zdraví. Ten to hodil na národního šéflékaře (Surgeon General) Luthera Terry, který měl možnost zaujmout několik strategií. Rozhodl se pro shrnutí a rozšíření vědeckého poznání a zřídil k tomu speciální komisi. Ta došla k jasnému závěru: kouření způsobuje rakovinu plic. Když se toho měl chopit státní orgán Federal Trade Comission, tabákový průmysl zahájil rozsáhlý politický manévr a přes svůj vliv ve vysoké politice docílil, aby se kontrola tabáku dostala do pravomoci Sněmovny, kde zájmy států žijících z výroby tabáku dosáhly neutralizaci celé věci. Bylo rozhodnuto, že se oznámí, že kouření tabáku může škodit zdraví.

Na tom by to si skončilo, kdyby si jeden mladý právník jménem John Banzhaf nevšiml, že někdy v roce 1949 Kongres vydal do té doby ignorovaný zákon o férovosti reklamy. Banzhaf se obrátil na federální komisi pro média a našel tam spřízněnou duši. S touto podporou žaloval Banzhaf u soudu jednu televizní stanici, že vysílá jen protabákové reklamy, ale nedává prostor protitabákovým. Soud k překvapení všech, a zejména tabákového průmyslu, rozhodl, že Banzhaf má pravdu. To se stalo v roce 1968. Tabákový průmysl spoléhal na to, že bude šířit pochybnosti o škodlivosti kouření, ale – jak trefně říká autor – odpůrci tabáku měli na své straně mocnějšího spojence: strach. A tak když se začaly objevovat mediální reklamy o škodlivosti tabáku, tabákový průmysl zavelel k ústupu: poslední televizní reklama kouření byla v USA v roce 1971.

Pak následuje příběh Marka Edella, právníka, který se rozhodl změnit logiku žalob na tabákový průmysl. Do nějakého roku 1980 všechny žaloby padaly pod stůl, protože poroty soudů slyšely na jednoduchý argument: oběti kouření musely dobře vědět, co jim hrozí. Edell to otočil: chtěl, aby se u soudů ukázalo, že tabákový průmysl také věděl, co dělá. Došlo k obrovské národní události: vnitřní dokumenty tabákového průmyslu se dostaly na veřejnost a ukázaly jeho perverzní, prolhanou logiku. Docházelo k šíleným situacím, kdy představitel tabákového průmyslu před soudem tvrdil, že pokusy s dehtem na myších, které dělali ve výzkumných laboratořích, sloužily k tomu, jak uzdravit myši, a proto nebylo nutno o nich referovat s ohledem na lidské zdraví.

A i když Edell nakonec v zásadě soudní proces prohrál, pokud jde o paní s rakovinou plic, pro niž chtěl získat velké odškodné (během procesu zemřela), došlo k tak velké změně ve veřejném obrazu tabáku, že počet lidí, kteří kouří, výrazně klesal. Epidemie rakoviny plic u mužů začala pomalu ustupovat (nicméně dodnes na tuto nemoc zemře v USA asi 160 tisíc lidí ročně, pro srovnání: druhá nejčastěji zabíjející rakovina je rakovina prsu a má asi 40 tisíc obětí ročně).


0
Vytisknout
505

Diskuse

Obsah vydání | 16. 5. 2025