Svátek demokracie se přiblížil aneb Boj o vše po česku

15. 5. 2025 / Matěj Metelec

Podle všeho to zase jednou budou volby, kdy půjde „úplně o všechno“, jak zdůrazňuje předvolební kampaň koalice Spolu. Což je u nás ovšem zvykem. Čeští politici jsou v podstatě Avengers, kteří pokaždé, když vytáhnou do pole, zachraňují přinejmenším svět. Na otázku, které volby v novodobé české historii byly nejdůležitější se občas šalamounsky odpovídá, že nejdůležitější jsou přece vždycky ty aktuální. V české politice se ovšem tahle lidová moudrost zpravidla překlápí do nesnesitelného kýče, kdy se nakonec člověk musí rozmýšlet, zda se pro jistotu nějaký ten pátek před volbami odstřihnout od médií nebo rovnou rozšířit řady nevoličů.

Snad první rozjela tentokrát kampaň Sociální demokracie, jež se pod vedením Jany Maláčové a se zdatnou podporou trdlujícího Lubomíra Zaorálka vydala bojovat proti zbrojení. Zoufalství strany, která se chce za každou cenu vrátit do Poslanecké sněmovny má podle toho, co už nějakou dobu se proslýchá, završit vyšvihnutí několika nejflexibilnějších straníků na kandidátky ANO. Což z celého kampaňovitého pinožení nejspíš udělá definitivní, mírně nechutnou, pohřební píseň nejstarší české politické strany.

Dělat stafáž Andreji Babišovi, miliardáři, který se v posledních letech zplna položil do role l'ami du peuple, mají sociální demokraté nacvičené už z éry předsednictví Jana Hamáčka. O české politické scéně možná nejvíc vypovídá, že Babiše budou letos volit i mnozí z těch, kteří mu onoho přítele lidu nevěří. Voliči jsou dílem rezignovaní, Babišovi dělala nejlepší kampaň v mnoha svých krocích sama vládnoucí koalice, navíc vidět v miliardáři muže z lidu a spasitele zaráz aktuálně trenduje. 

Babiš díky uspokojivému stavu preferencí aspoň nemá zapotřebí se dopouštět excesů, jakou byla cesta europoslanec za Stačilo! Ondřeje Dostála do Moskvy na oslavy konce války. Je pochopitelné, že k vyjednávání o míru, ať už bude spravedlivý nebo nespravedlivý, bude nutné zasednou k jednacímu stolu s Ruskem – to se ale týká diplomatů, nikoli představitelé obskurní politické strany z České republiky. Podbízení se se mocnáři, který vyhlásil Českou republiku za nepřátelský stát, je však nepochybně vysněná tajná zbraň každé politické kampaně. 

V mírovém táboře je třeba ocenit Tomia Okamuru, který svůj pytel blech zatím udržel, což je víc, než se podařilo jiným krajněpravicovým koalicím. Boj eg o vrcholek smetiště se v tomhle případě podaří díky vidině poslaneckých mandátů podle všeho udržet na uzdě do voleb, ale takto si Milion chvilek pro demokracii nejspíš to spojování nepředstavovalo.

Předseda Pirátů Zdeněk Hřib zatím s nadšením sděluje třeba to, že mezi voliči do devětadvacet let je jeho strana třetí nejpopulárnější, hned za ANO a Spolu. Piráti od chvíle, kdy vstoupili do vlády skutečně dělali, co mohli, aby ty, kteří je vynesli do poslaneckých škamen odradili a podobné nadšení tak připomíná zmíněného Filipa Turka, když se dojímal nad tím, že dojel v jakémsi závodě třetí – ze tří účastníků. 

Všechny tyto drobné předvolební střípky korunuje skutečnost, že podle zjištění Jakuba Zelenky z Page Not Found více než polovina Čechů obává toho, že volby budou zmanipulovány vládou v její prospěch. Přestože v nadcházejících volbách půjde nepochybně o hodně, zároveň je těžké se ubránit pocitu, že tenhle „boj o vše“ bude ze všeho připomínat nejvíc mistrovství světa ve švihlé chůzi.