Když se oběť stane tyranem: Psychologie kolektivního traumatu v politice Izraele

17. 5. 2025 / Milan Čech

Totéž však platí i na kolektivní úrovni – a málokdy to vidíme tak jasně jako na příkladu Izraele. Národ, který získal dříve popíranou státní legitimitu díky bezprecedentnímu historickému utrpení, zejména šoa, dnes naopak v Gaze působí jako státní aparát, jehož identita je závislá na permanentní hrozbě, “obranném” násilí – a který podobné utrpení začal způsobovat druhým. Izrael byl dítětem brutálně týraným – ale místo uzdravení si osvojil jazyk a logiku všech svých historických trýznitelů. A sám se stal tyranem. Sám chce nyní s jinými bezcitnými sociopaty jako Trump přesídlovat a vyhlazovat celé národy.

To není morální obžaloba, ale psychologická diagnóza. Když se trauma neuzdraví, když není rozpoznáno a zpracováno, stává se hybnou silou dějin – slepou, opakující se, sebedestruktivní. V Izraeli dnes nevládnou vizionáři smíru, ale političtí vůdci, jejichž moc stojí a padá s udržováním strachu, hněvu a kolektivní obranné psychózy. Pokračující válka není chybou systému. Je jeho základním pilířem.

Tato dynamika se navíc posiluje sama: čím víc Izrael útočí, tím víc provokuje nenávist. Čím víc je nenáviděn, tím víc si potvrzuje svou „historickou roli oběti“, která má právo na vše, protože je „stále ohrožována“. A právě tato sebestvrzující smyčka dává politikům jako Netanjahu legitimitu: bez války by jako korupčníci a bezohlední sobečtí gauněři byli nahrazeni. Mír je pro ně největší existenční hrozbou.

Stejně jako v Rusku i v dnešním Izraeli vládne garnitura, která mír nechce – protože právě válka je tím, co ji drží u moci. Mír by zpochybnil její legitimitu, otevřel by prostor pro odpovědnost, kritiku a změnu. Válka naopak upevňuje obraz vnějších nepřátel, potlačuje vnitřní nesouhlas a umožňuje dál vládnout ve jménu kolektivního traumatu. Proto izraelské i ruské vedení potřebují válku – ne jako nutnost, ale jako strategii přežití nejtemnějších sil uvnitř své vlastní moci.

Jediným kreditem, který Izrael oproti zemím jako Rusko nebo USA stále má, je skutečnost, že značná část jeho obyvatel se brutální moci otevřeně staví. Navzdory polarizaci a propagandě jdou do ulic, protestují proti vládě, odmítají normalizaci násilí a volají po konci okupace i po svržení režimu, který zneužívá historickou bolest k legitimizaci současné krutosti. Tento odpor – byť často ignorovaný – ukazuje, že v Izraeli dosud žije zdravé jádro společnosti, která se nevzdala naděje na morální obrat. A právě v tom spočívá rozdíl od společností, kde podobný vnitřní zápas prakticky neexistuje nebo je systematicky potlačen.

Mnoho západních států – včetně České republiky – v rozpoznání této dynamiky selhává. Uvízly v historické roli „morálního dlužníka“ a stále vidí Izrael jako věčné dítě šoa. Tato loajalita by možná byla pochopitelná, kdyby nevedla k systematickému přehlížení skutečnosti, že dnešní Izrael není ten samý, který přežil Osvětim. Dnešní Izrael je stát s mocí – a touto mocí se rozhodl ničit slabší a ukájet své vnitřní potřeby tyrana. 

Mnozí politici ve své bezvýhradné podpoře Izraele setrvávají ne proto, že by neviděli realitu, ale protože její přiznání by znamenalo uznat jejich vlastní morální a historický omyl a černobílou zaslepenost – a to je v politice slabost, kterou si nemohou dovolit.

Zůstávat ve starých narativech je intelektuálně pohodlné. Nemusíme myslet, nemusíme cítit ambivalenci. Nemusíme chápat, že oběť a tyran nejsou věčné identity, ale role, které se mohou proplétat, střídat, vzájemně podmiňovat. Právě proto je psychologický pohled tak důležitý: ukazuje, že opravdové porozumění znamená přestat vidět svět černobíle. A že právě v těch nejsložitějších, nejprotichůdnějších situacích máme povinnost nahlížet hlouběji – i za cenu nepohodlí a odsouzení těch dosud černobíle uvažujících.

Nejde totiž jen o pravdu vůči Izraeli. Jde i o naši vlastní integritu. O to, jestli dokážeme rozpoznat, kdy se morální dluh, a laciné body za zastávání se oběti, změnil ve slepotu, a kdy věrnost přestala být ctností a stala se zbabělostí a podporou tyrana. Pokud to neuděláme, budeme dál pomáhat udržovat svět, v němž trauma rodí další trauma – a bolest se znovu a znovu přelévá z jedné generace na druhou. 

Tahle spirála už se totiž blíží své katarzi.