Witkoffova nejnovější „červená linie“ v podobě nulového obohacení nemá šanci na úspěch

22. 5. 2025

„Máme jednu velmi, velmi jasnou červenou linii, a tou je obohacování. Nemůžeme dovolit ani jedno procento obohacovací kapacity,“ řekl Witkoff v pořadu ABC „This Week“.

„Všechno začíná... dohodou, která nezahrnuje obohacování... protože obohacování umožňuje zbrojení a my nedovolíme, aby se sem dostala jaderná bomba,“ dodal.

Jak jsem nedávno argumentoval v The American Conservative, tato požadavek se již 25 let ukazuje jako marný a kontraproduktivní. Dává Íránu více času na rozvoj jaderného programu a zároveň brzdí realistické dohody založené na ověřování, které by jej mohly skutečně omezit. Pokud se Trump nevrátí ke své původní červené linii – zbrojení –, tato vzácná šance zastavit výrobu jaderné bomby - a potažmo i válku by mohla být ztracena.

Maximalistický postoj Witkoffa může být vyjednávací taktikou, ale jeho veřejné vyslovení riskuje otrávení atmosféry. Jakmile Írán začne reagovat, optimismus by se mohl změnit v konfrontaci a zavřít Trumpovi úzké okno pro diplomacii.

I kdyby napětí okamžitě nevyvrcholilo, tato strategie stále promarňuje kritický čas. S blížícím se termínem obnovení sankcí OSN jsou zpoždění nebezpečná. Ministr Marco Rubio možná věří, že obnovení sankcí zvýší tlak, ale ve skutečnosti by to mohlo vyvolat nestabilní a nejistou situaci.

Čína a Rusko zpochybní legitimitu obnovení sankcí, čímž výrazně oslabí jejich účinnost. Snahy o sjednocení zemí globálního Jihu za obnovení jednostranných sankcí, které jsou již nyní mnohem přísnější než v roce 2011, pravděpodobně selžou. Západní diplomaté to v soukromí přiznávají, ale přesto tvrdí, že obnovení sankcí je nutné kvůli vnějšímu dojmu, nikoli kvůli jejich účinnosti.

Trump brzy pochopí omezenost tohoto přístupu a pravděpodobně se – se zpožděním – obrátí k vyjednávání o prodloužení lhůty. Tento posun však USA vtáhne do mnohem chaotičtější arény: již se nebude jednat o relativně jednoduchou výměnu mezi USA a Íránem, ale o komplexní a časově náročné vyjednávání zahrnující Rusko, Čínu, Německo, Francii a Spojené království.

Witkoff možná doufá, že jeho tvrdý postoj donutí Teherán ustoupit v další požadavku: úplném zastavení obohacování uranu – na všech úrovních – do konce Trumpova prezidentství jako dočasné gesto budování důvěry.

Jedná se však o riskantní sázku ze dvou hlavních důvodů: Írán s tím s největší pravděpodobností nesouhlasí, a i kdyby ano, výsledek je nejistý.

Teherán nikdy nepřijal úplné zastavení obohacování uranu, ani dočasně. Ví, že jeho obnovení by mělo vysoké politické náklady, i kdyby Írán splnil všechny své závazky. To by znamenalo, že by se vzdal své hlavní páky výměnou za slib odměny v budoucnu. Nejenže začínal s nulovou důvěrou v USA, ale také sledoval, co se stalo Hamásu v posledních měsících.

Hamás uzavřel třífázovou dohodu o Gaze a v první fázi se vzdal většiny svého vlivu, přestože věděl, že hlavní ústupek Izraele přijde až ve třetí fázi. Jak bylo předvídatelné, Netanjahu dohodu po první fázi potopil, znovu rozpoutal válku a ze strany USA za to nezaplatil žádnou cenu. Írán to sledoval a dělal si poznámky.

Navíc podle Drop Site News bylo propuštění amerického rukojmího Edana Alexandra minulý týden údajně výměnou za slib USA, že budou na Netanjahua tlačit, aby vyhlásil příměří. Opět byla předem vzdána klíčová páka a vsazeno na budoucí reciprocitu. Trump však na Izrael netlačí – Netanjahu naopak právě zahájil rozsáhlou pozemní ofenzivu v Gaze.

Očekávat, že Írán se vzdá své hlavní páky výměnou za vágní sliby USA, předpokládá úroveň důvěry Íránu v USA, která prostě neexistuje už více než čtyři desetiletí. Ani nabídka zmírnění primárních sankcí – i když významná – tuto realitu dostatečně nemění.

Ještě kritičtější je, že i kdyby Írán souhlasil s dočasným zastavením obohacování, jeho hodnota je pochybná – pokud cílem není uvěznit Teherán v pasti, ze které se nikdy nedostane. V opačném případě by šlo jen o krátkodobé přerušení s malým politickým přínosem.

Íránci si totiž uvědomují, že hodnota zastavení programu spočívá hlavně v tom, že je uvězní v trvalém stavu bez obohacování uranu, a právě proto je nepravděpodobné, že by s tímto souhlasili.

Závěrem lze říci, že cíl nulového obohacování byl ideou Johna Boltona a Mikea Pompea právě proto, že věděli, že povede k válce. To platí i dnes.

Trump slíbil americkému lidu, že nebudou žádné nové války na Blízkém východě. Pokud chce tento slib splnit, potřebuje lepší strategii.

 

Celý text v anglickém originále ZDE