Demytizace Palestiny a Palestinců: lidské štíty

31. 5. 2025 / Zdeněk Jehlička

  
Tyto praktiky, při nichž v některých případech přijdou Palestinci o život a které i přes částečný formální zákaz samotné izraelské armády její jednotky běžně užívají, jsou zdokumentovány mezinárodními lidskoprávními organizacemi, jako Amnesty International, Human Rights Watch, ale i organizacemi izraelskými jako B´Tselem, či Breaking the Silence už z minulých izraelských ofenziv do palestinských území. Užití palestinských štítů při současné izraelské genocidě v Gaze se věnovaly i některé izraelské deníky a popsal ho také dokument stanice Al-Džazíra.

Ačkoliv se u palestinských bojových organizací užití lidských štítů nikdy nepotvrdilo, je tato praktika ve veřejném povědomí pevně spjata právě s ozbrojenými palestinskými skupinami, jako je Hamás, a tvoří tak nedílnou součást každé veřejné debaty o současné izraelské genocidě Gazy. Věčným odvoláváním se na lidské štíty, za které se „teroristé z Hamásu“ schovávají, a na palestinské civilisty, kteří jsou tak obětí „taktiky Hamásu“, se snaží Izrael před světem vyvléct z odpovědnosti za masové vraždění Palestinců a totální destrukci Gazy. Argument lidskými štíty se stal ústředním bodem izraelského narativu o jeho „válce proti Hamásu“, který donekonečna recyklují izraelští příznivci všude po světě, vždy připraveni lidskými štíty zabít každou kritickou debatu.

Proč tomu tak je, se pokusíme vysvětlit v následujícím dvoudílném textu, věnovaném právě otázce tzv. lidských štítů.

Dehumanizovat a vydělit

Podpora izraelských válečných zločinů v Palestině a na Palestincích, které se nám už více než rok a půl odvíjejí před očima v Gaze, ale také na jiných místech okupované Palestiny, jako je Západní břeh Jordánu, by nebyla možná bez dlouhodobé démonizace Palestinců, která vede k jejich dehumanizaci a vytlačování do pozice „toho druhého“, na kterém je legitimní tyto zločiny páchat.

Tato démonizace se opírá o řadu záměrně šířených mýtů, které vycházejí z izraelské propagandy, známé pod hebrejským označením hasbara. Ta usiluje o přerámování izraelské okupace, osadnické kolonizace a etnického čištění do tzv. izraelsko-palestinského konfliktu, a jeho dekontextualizací ho rozmělnit do řady jednotlivých odpolitizovaných konfliktů. Na tyto konflikty se pak zaměří ony takzvané „talking points“ hasbary, které je přenesou na jinou, například kulturní úroveň.

Z okupovaných a v apartheidu držených Palestinců se tak rázem stanou nesamostatní lidé neexistujícího národa, kteří si rozvrátili zemi, odmítli svůj stát a jen natahují ruku pro pomoc. Jsou vykresleni záměrně tak, aby s nimi nebylo možné sympatizovat, jako někdo, kdo představuje civilizační hrozbu a koho je třeba udržovat pod vojenským tlakem, jinak se vám „odmění raketami“.

Neštěstí Palestinců je pak dovršeno tím, že jsou zasazeni do „odvěkého“ sváru s židovským národem – jakkoliv i ten se zformoval až v moderní době – na kterém jsme se v Evropě dopustili tak velkých zvěrstev, že považujeme za povinnost hájit Izrael jako židovský stát i před mezinárodním právem. Izraelské zločiny jsou vyviňovány právě touto kolektivní pamětí a Izrael se tak může cítit před světem imunní, popřípadě světu jeho vinu kdykoliv připomenout, když ho staví za jeho zločiny před odpovědnost.

Naše selhání

Je jen tragikomickým paradoxem, že mytizace Palestinců coby lidí, kterým se nedá věřit, kteří jsou jiní než ostatní, takže je „odmítají i jejich arabští sousedé“, probíhá se stejným zápalem a zhruba na stejné argumentační úrovni jako historický antisemitismus, který stejně tak usiloval o vydělení židů ze společnosti. Židů, kteří mají domov všude po světě, ale jejichž místo je dnes určeno v Izraeli, kam přece „od nepaměti patří“.

Faktické mytizování obou pomyslných stran udržuje tento tzv. izraelsko-palestinský konflikt při životě a žene západní společnosti s jejich zaslepenou podporou Izraele do spoluzodpovědnosti za jeho válečné zločiny. Tváří v tvář izraelské genocidě v Gaze sledujeme selhání celých politických reprezentací a jejich „hlídacích psů“, médií, které se svým reportováním o Palestině a o Palestincích dostávají až příliš často na úroveň hysterického aktivismu.

Pokud jsme si pak my, občané Západu, měli odkouzlit svět jeho racionalizací, projevujeme v případě Palestinců až iracionální představy, kdy si je mytizujeme natolik, že si svou podporu izraelských válečných zločinů můžeme snadno racionalizovat coby dobrodiní pro Palestince už jen tím, že je – jak nám se setrvalou zarputilostí připomíná Petr Fiala – „zbavujeme Hamásu“.

K pochopení toho, jak je možné vidět a obhajovat izraelskou okupaci a jeho osadnickou rozpínavost jako „spor o jedno území“, izraelský apartheid ospravedlňovat coby „bezpečnostní opatření“ a izraelské válečné zločiny omlouvat „právem na obranu“,“ je třeba odkouzlit jednotlivé mýty, které izraelská propaganda kolem Palestinců rozvinula, a rozebrat je kritickým pohledem. Tedy něčím, co běžně považujeme za samozřejmý nárok a způsob dopátrání se podstaty problému.

Když lidské štíty nejsou tím, čím mají být

Jedno z nejčastějších tvrzení izraelské propagandy je směřováno k lidským štítům, které hrají v narativech „boje s teroristickými Palestinci“ hned dvojí úlohu. Jednak ukazují na barbarství Palestinců a palestinského odboje, který je schopen využívat pro své cíle nevinné civilisty, především ženy a děti, a jednak vyviňuje Izrael z odpovědnosti za vysoké ztráty na palestinských civilistech, kteří podle této logiky ve skutečnosti zemřeli v důsledku využívání této zákeřné metody palestinskými teroristy.

Lidské štíty jsou dlouhodobou kartou izraelské propagandy, která byla dávno před říjnem 2023 pravidelně vynášena, kdykoliv izraelská armáda pozabíjela více Palestinců, než se zdálo být přípustné, a kdy bylo třeba předejít případné kritice přicházející ze světa. Izrael tak po desetiletí ospravedlňuje lidskými štíty své válečné zločiny vůči Palestincům a porušování humanitárního práva, kdy v boji nerozlišuje mezi bojovníkem a civilistou. Skrze lidské štíty se Izrael zbavuje odpovědnosti a lidskými štíty krmí světové politiky a média ve snaze udržet si jejich podporu. Argument lidských štítů má sloužit k dehumanizací Palestinců a jejich démonizaci na roveň divochů, kteří – jak pravila bývalá izraelská premiérka Golda Meirová – „nenávidí židy více, než milují vlastní děti“ a kteří tak „nutí izraelské chlapce zabíjet Palestince“.

Zde se však zastánci Izraele dostávají do rozporu, co to vlastně lidské štíty jsou: buďto jde o běžné civilisty, kteří však mezi Palestinci podle izraelské propagandy a izraelských nejvyšších představitelů stejně nejsou, nebo jde o civilisty coby podporovatelé teroristů, jejichž děti vyrostly ve škole na nenávisti vůči židům, a nejde už tedy ve vlastním smyslu o nevinné civilní oběti. Značně anonymizovaní Palestinci tak nemají jinou roli než býti buďto teroristy, nebo jejich podporovateli v podobě i lidských štítů, a jsou tak pro izraelskou armádu legitimním cílem „eliminace“. Každopádně jsou palestinští civilisté postaveni do role těch, kteří jsou sami strůjcem svého neštěstí a sklízejí jen to, co zaseli. Výsledkem tohoto přemýšlení je nebývalá míra krutosti, kterou vůči palestinským civilistům Izrael uplatňuje, a otevřené výzvy izraelských politiků k jejich zabíjení. Izrael se tak sám usvědčuje z toho, že pro něj pojem lidských štítů nemá jiný smysl než propagační. Pro izraelského pozorovatele se společně s tím fakticky vytrácí i kategorie palestinského civilisty.

Masové vyvražďování a hromadná destrukce nerozlišující mezi vojenskými a civilními cíli se ve výsledku naprosto míjí se smyslem a funkčností lidských štítů a postrádá jakýkoliv význam o Palestincích jakožto o lidských štítech teroristických skupin vůbec uvažovat.

Lidské štíty v mezinárodním právu

Přes absurditu argumentů lidskými štíty nás však nutí Izrael a jeho spojenci věřit, že přes šedesát tisíc povražděných Gazanů tvoří buďto přímo teroristé Hamásu, nebo „oběti zlovolné taktiky Hamásu“, který se údajně cynicky ukrývá za Palestince coby lidské štíty, když se mezi ně infiltruje či když užívá civilních budov k vojenským účelům. Stovky zničených škol, včetně čtyř univerzit, desítky vybombardovaných nemocnic či zdravotnických středisek, mešity, kostely, veřejné budovy a bytové domy tak měly představovat hnízdiště Hamásu, zatímco studenti, učitelé, duchovní, hospitalizované ženy a děti jeho lidské štíty. Lidskými štíty byli zřejmě i běženci v izraelskou armádou stanovených „bezpečných zónách“ či v humanitárních koridorech určených k evakuaci, kteří uhořeli během spánku ve stanech. A konečně, jako lidské štíty fungovaly podle Izraele i humanitární konvoje a jeho pracovníci.

Využití lidských štítů, které je podle mezinárodního humanitárního práva obsaženého v Ženevských konvencích považováno za válečný zločin, je definováno coby „úmyslné společné umístění vojenských cílů a civilistů nebo umístění civilních osob do oblastí probíhajících bojů, a to s konkrétním záměrem zabránit napadení vlastních vojenských cílů“.

Ačkoliv se ozbrojenci palestinského odboje pohybují neoznačeni uvnitř palestinské civilní společnosti – a to zejména v hustě obydlené Gaze –, nedává to Izraeli právo na tuto společnost zaútočit jako na jakýsi kolektivní lidský štít. Stejně jako by nebylo možné omluvit například zničení širšího centra Tel Avivu, kde se nachází hlavní štáb izraelské armády, vybombardovat rezidenční čtvrť Jeruzaléma, kde sídlí vedení Šin Betu, či zdemolovat izraelské nemocnice, kde se mezi pacienty běžně mísí ozbrojení izraelští vojáci a osadníci. Ačkoliv jsou budovy armádního velení a bezpečnostních složek Izraele umístěny v civilních čtvrtích velkých měst, zřejmě by nás nenapadlo přemýšlet o místních rezidentech jako o lidských štítech.

Proč tomu tak je, na to odpovídá Izraelský profesor mezinárodního práva Neve Gordon, autor knihy Human Shields: A History of People in the Line of Fire z roku 2020, který tento paradox vysvětluje rozdílem mezi státním a nestátním aktérem: „Když státní aktér zabíjí civilisty, stalo se standardem popisovat je jako lidské štíty. Když ale nestátní aktér zasáhne vojenské cíle v městské zástavbě, zabití civilisté jsou stále považováni za civilisty.“ Státní aktér tak jedná jako válečná strana, nestátní jako teroristé. To vede k absurdní situaci: když zaútočí Hamás na izraelské civilisty, je za to stejně odpovědný, jako když zaútočí Izrael na civilisty palestinské, protože mu je přece Hamás postavil coby lidské štíty.

Státnost, státní instituce a nezávislé soudy jsou též hodnotami, které se snaží Izrael ve své propagandě stavět proti obrazům Palestinců, kteří „už dávno mohli mít svůj vlastní stát, kdyby ho neodmítli“, kteří ale do něj nedorostli, protože nejsou ani národem v pravém slova smyslu, a tak jako dehumanizovaná „lidská zvířata“, která „nikdo nechce“, jsou jen lacinými živými štíty svých teroristických skupin, žijících z nenávisti k úspěšnému „židovskému státu“. Takto vystavěný obraz má vést u veřejnosti k předporozumění pro Izrael, který „se musí bránit“ a kde lidské štíty využívají jen „palestinští teroristé“.

Jak jsme ukázali v úvodu této kapitoly a jak ještě bude řečeno v pokračování textu o lidských štítech v dalším díle tohoto volného seriálu, vede představa o státním aktérovi a nestátním teroristovi k tomu, že ačkoliv se ozbrojencům palestinského odboje na rozdíl od izraelské armády užití lidských štítů nikdy nedokázalo, jsou to právě Palestinci, kteří se mají z tohoto porušení humanitárního práva zodpovídat. Podobná očernění spadají mnohem spíše do sféry snah o dehumanizaci Palestinců a o delegitimizaci jejich boje za svobodu a sebeurčení.