Jak upozornil šéf mravnostního oddělení pražské policie Milan Ulrich, od ledna 2025 došlo k výraznému nárůstu případů mravnostní kriminality na dětech - o více než 50 % oproti loňsku. Jenže navzdory přísnější právní úpravě, která zavádí koncept „ne znamená ne“, počet odsouzených klesá. Proč? Protože dokazování zůstává extrémně obtížné, soudy pracují s vágními pojmy, a výpověď dítěte - často jediný důkaz - je soudci i státními zástupci zpochybňována.

Formálně se sazby zvýšily - znásilnění může být trestáno až 15 lety, sexuální útok až 12 lety. Ale realita v soudních síních je jiná. Dolní hranice je často uplatňována s nápadnou benevolencí. Soudy udělují podmínky, protože nemají „dostatek důkazů“. Policie mluví jasně - biologické stopy se najdou u dvou z padesáti případů. Většina skutků je totiž hlášena s velkým časovým odstupem a často bez přímých svědků. To ale nesmí být omluva.

Podmínka za sexuální násilí na dítěti není nic jiného než institucionalizovaný výsměch. Výsměch oběti, která musela projít traumatizujícími výslechy a psychologickými posudky. A výsměch spravedlnosti jako takové. Česká justice tímto přístupem nejen selhává, ale aktivně přispívá k udržování cyklu násilí. Jak upozorňuje Ulrich, obrovské procento pachatelů se dopouští deliktu opakovaně. Zneužívané děti, jejichž trauma nebylo nikdy uznáno a pachatelé nikdy nebyli potrestáni, se mnohdy sami stanou pachateli. Násilí se tak dědí jako temný stín z generace na generaci. Co hůř - v některých případech se děti svěří až psychiatrům, protože se nikde jinde necítí bezpečně. A přesto se jejich svědectví mnohdy zpochybňuje.

Kdo jsou pachatelé? Blízcí, nikoli „pedofilové“. Zbavme se mýtu o „neznámém pedofilovi ve křoví“. V drtivé většině případů je pachatelem někdo z rodiny nebo z blízkého okolí: rodič, dědeček, učitel, trenér. Jsou to lidé, kteří mají k dítěti přístup, důvěru, často i moc. A právě ti jsou také nejsnáze chráněni systémem, který se zdráhá uvěřit obětem, pokud chybí „tvrdé důkazy“. Ulrich varuje: tito lidé často nejsou „nemocní“, ale jednoduše využívají bezmoc dítěte jako dostupného objektu.

Systém selhává i v prevenci. Jak je možné, že člověk odsouzený za zneužívání dětí může znovu pracovat s dětmi - na táborech, ve školkách, v kroužcích? Protože neexistuje celoevropský systém ověřování. Dětský certifikát - tedy potvrzení, že člověk nebyl trestán za mravnostní delikty - by měl být minimálním standardem. Zatím ale není ani samozřejmostí v ČR, natož v EU.

Česká republika potřebuje zásadní změnu. Je třeba si přiznat, že tuzemský systém ochrany dětí nefunguje. Potřebujeme zásadní přehodnocení výše trestních sazeb a zrušení možnosti podmínky u sexuálních trestných činů na dětech. Zavedení povinného dětského certifikátu pro všechny pracovníky, kteří přicházejí do kontaktu s dětmi - s celoevropskou platností. Zajištění větší podpory pro oběti - včetně bezplatné psychologické a právní pomoci. Odborné školení pro soudce a státní zástupce v oblasti výpovědí dětských obětí a psychologie traumatu.

Každý podmíněný trest za znásilnění dítěte je selháním státu. Každé další mlčení, každý rozsudek „s pochybnostmi“, každý pachatel, který se směje oběti do očí, protože ví, že odejde domů, je vinou nás všech.