Evropa se nikdy neshodne ohledně Izraele – ale existuje způsob, jak může pomoci Gaze

30. 5. 2025

  
Pravděpodobně jde o kombinaci všeho výše uvedeného, stejně jako o uznání, že principiální tlak na Izrael rozhodně nepřijde z Washingtonu. Ať už jsou spouštěče jakékoli, Evropa se možná blíží bodu zlomu, kdy obrátí temnou stránku své spoluúčasti na téměř 20měsíční válce Izraele v Gaze.

Menšina evropských zemí zaujala k válce principiální postoj. Členské státy EU Španělsko, Irsko a Slovinsko, stejně jako Norsko mimo blok, loni uznaly Palestinu jako suverénní stát, plně podpořily řízení a rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora a Mezinárodního trestního soudu, pokračovaly ve financování UNRWA, agentury OSN pro palestinské uprchlíky, a hlasovaly pro všechny rezoluce Valného shromáždění OSN o Gaze.

Existuje však také menšina zemí, které nadále bezostyšně podporují vládu Benjamina Netanjahua. Nejvíce nekompromisní jsou Česká republika a Maďarsko, následované Německem a Itálií. Maďarský premiér Viktor Orbán zašel dokonce tak daleko, že pozval Netanjahua do Budapešti, a to navzdory zatykači vydanému Mezinárodním trestním soudem. Maďarsko poté zcela vystoupilo z ICC.

Většina ostatních evropských zemí zůstala tiše uprostřed. Během prvních šesti měsíců války to znamenalo odmítání výzvy k příměří. Teprve na jaře 2024, kdy i fanaticky proizraelská administrativa Joea Bidena změnila taktiku, se EU připojila k volání po příměří.

Evropské vlády a instituce EU mírně odmítly monstrózní návrh Donalda Trumpa na „riviéru“ v Gaze a přijaly arabský plán obnovy a rekonstrukce. Pokračovaly však ve spolupráci s Izraelem a v únoru dokonce uspořádaly zasedání Asociované rady EU-Izrael, kterému předsedala vysoká představitelka EU Kaja Kallasová a izraelský ministr zahraničí Gideon Sa'ar. Izrael za jeho nepřiměřené a nevybíravé násilí v pásmu lehce pokáraly.

Nyní se však mlčící většina začíná měnit. Spojené království pozastavilo jednání o bilaterální dohodě o volném obchodu s Izraelem. Pozastavení těchto jednání Izraeli nijak neublíží, protože žádná dohoda dosud neexistuje. Má však symbolický význam.

Francie je hlasitější a aktivnější, a to nejen v diplomatickém úsilí o dvoustátní řešení, ale také v naznačování možnosti cílených sankcí proti Izraeli. Zatím se jedná o malé kroky, většinou abstraktní a/nebo předběžné. Naznačují však změnu tempa a postoje.

Potenciálně nejvýznamnější je krok EU pozastavit preferenční obchodní dohody s Izraelem v rámci dohody o přidružení mezi EU a Izraelem. Pro jasnost je třeba uvést, že pozastavení preferenčního obchodu by nepředstavovalo sankci. Sankce, které zahrnují zákaz nebo omezení dovozu, vyžadují jednomyslný souhlas EU, a je těžké si představit, že by s tím někdy souhlasilo všech 27 vlád EU. Těžko si lze představit i pozastavení celé dohody o přidružení mezi EU a Izraelem, protože to by rovněž vyžadovalo jednomyslnost.

Pozastavení preferenčního obchodu však znamená odepření výhody vyplývající z dohody o přidružení, což spadá do působnosti obchodní politiky EU, která vyžaduje pouze kvalifikovanou většinu hlasů členských států EU. Obchod mezi EU a Izraelem by pokračoval, pouze ne za preferenčních podmínek, jak tomu bylo od vstupu dohody o přidružení v platnost v roce 2000.

Ačkoli to bylo v minulosti považováno za nemyslitelné, nyní existuje reálná možnost, že tento proces pokročí. Prozatím Kallasová pověřila přezkoumáním plnění závazků Izraele vyplývajících z dohody o přidružení. Zajímavé je, že o přezkum formálně nepožádal žádný pro-palestinský členský stát, jako je Španělsko nebo Irsko, ani Francie, ale tradičně proizraelský stát Nizozemsko vedený pravicovou vládou.

Vzhledem k tomu, že lidská práva a dodržování mezinárodního práva jsou právně „základními prvky“ dohody mezi EU a Izraelem (článek 2), bylo by závažným pochybením, kdyby přezkum, který bude informovat o zdokumentovaných válečných zločinech Izraele, byl ignorován a nevyvolal návrh Evropské komise na pozastavení dohody.

K pozastavení obchodní části dohody je nutná kvalifikovaná většina 15 z 27 členských států. Přezkum podpořilo 17 zemí. Kvalifikovaná většina však vyžaduje také souhlas členských států představujících 65 % obyvatel EU. Pokud by se proti tomuto kroku postavilo Německo a Itálie, tato populační hranice by nebyla splněna. Jedna ze zemí by tedy musela ustoupit.

V současné době italská krajně pravicová vláda vedená Giorgií Meloniovou nijak nenaznačuje změnu politiky. Kritika Izraele sílí, ale ne natolik, aby vyvolala změnu politiky.

Německé vlády dlouhodobě považují bezpečnost Izraele za Staatsräson, tedy státní důvod, vzhledem k historii Německa. To znamená, že je téměř nemožné kritizovat izraelskou válku v Gaze. Názory na tuto otázku se však možná konečně mění. Kancléř Friedrich Merz tento týden prohlásil, že izraelské akce v Gaze již nelze ospravedlnit a že již nerozumí cílům Izraele v tomto pásmu.

Cíle Izraele jsou přitom zcela jasné, a to nejen ze slov izraelské vlády, ale ještě více z jejích činů. Tato válka má mnoho společného s reokupací, rekolonizací a masovým vyhnáním obyvatelstva a velmi málo s bezpečností Izraele a propuštěním rukojmích. I ti nejvěrnější stoupenci Izraele, jako je Merz, mají stále větší potíže to popřít, a proto jsou méně schopni to tolerovat a podporovat.

Pozastavení preferenčních obchodních ustanovení dohody o přidružení mezi EU a Izraelem možná válku v Gaze přes noc nezastaví. Bylo by to však prvním konkrétním krokem mezinárodního společenství, který by Izrael za jeho zločiny donutil zaplatit. V konečném důsledku je uložení takových nákladů jediným způsobem, jak dosáhnout změny.