Faustovská nabídka

27. 7. 2012 / Stanislav A. Hošek

Volba prezidenta všemi občany je úlitbou, kterou mocenská vrstva blahosklonně poskytla veřejnosti, protože proces voleb má již dokonale propracován, aby v něm vždycky prosadila své zájmy. V zastupitelské demokracii parlamentní formy je navíc doslova nadbytečným aktem zatěžujícím rozpočet, takže je v mých očích podivné, že byla uzákoněna právě za vlády rozpočtového "skotství". Základním rysem tohoto způsobu volby prezidenta je, že se v ní objeví kandidáti, kteří by v minulém způsobu volby nepřicházeli vůbec v úvahu. V nedávné době mne zaujali dva z nich.

Členství prezidentského kandidáta v bývalé KSČ obecně

Oba jmenovaní, o kterých chci psát, mají mnoho společného. V prvé řadě to, že byli minimálně až do 17. listopadu 1989 členy KSČ. Za víc jak dvě dekády od nadvlády nomenklatury KSČ je stále méně občanů, jimž uvedená skutečnost opravdu vadí a proto bych o členství v KSČ chtěl připomenout několik skutečností, na které se zapomíná. Chceme-li posuzovat bývalého člena KSČ, tak bychom si v prvé řadě měli všímat, ve kterém období do strany vstoupil. Bylo totiž několik zásadních etap v historii KSČ, které měly vliv na hodnocení motivace ke vstupu. Jiní lidé do KSČ vstupovali za prvé republiky a v prvních letech války, než třeba hned po válce před prvními volbami v roce 1946. Naprosto jiní pak v padesátých letech revoluční diktatury a ke konci šedesátých let, viditelné demokratizace. A konečně jinou motivaci ke vstupu měli lidé po celé období normalizace. Pro posouzení charakterů jednotlivců, je pak vždycky zásadní hledat minimálně dva důvody pro vstup do strany. Míru opravdového komunistického přesvědčení a stupeň ambicí, až kariérismu.

Hluboké komunistické přesvědčení polistopadových kandidátů na veřejné funkce, je naprosto nepřijatelné pro všechny občany pravicového přesvědčení, ať se hlásí k jakékoliv politické doktríně od sociáldemokratismu přes liberalismus po konzervativce. Vstup do KSČ z kariéristických důvodů je u pragmaticky smýšlejících příslušníků současné pravice různou měrou polehčující okolností. I když u zásadových antikomunistů, kteří považují komunismus kupříkladu doslova za lepru, jsou všichni bývalí členové KSČ ve veřejných funkcích dneška naprosto nepřijatelní. Při volbě kandidáta na prezidenta ČR, s minulým členstvím v KSČ, tedy bude muset každý volič rozhodovat především podle svého vlastního morálního postoje. Zda mu vadí politické přesvědčení kandidáta, či jeho pragmatický přístup k životu, nebo ani jedno.

Funkcionáři KSČ, inteligence a ústřední úřady

Při posuzování příslušnosti ke KSČ by si voliči měli dále všímat, zda dotyčný byl pouze řadovým členem či funkcionářem, zda byl příslušníkem inteligence, či manuelním pracovníkem a konečně zda pracoval v nějakém centrálním úřadě, či velkém podniku, nebo jen kdesi na periferii státu.

Každý funkcionář KSČ, ať dneska o sobě tvrdí cokoliv, patřil k nomenklatuře, čili mezi privilegované, tedy také mnohokrát a pečlivěji prověřované komunisty. Každý příslušník inteligence byl rovněž velmi přísněji hodnocen a vybírán, než manuální pracovník. Bylo totiž mezi inteligencí mnohem víc zájemců o vstup do strany, než nejvyšší stranické orgány povolovaly, aby se udrželo tak zvané sociální složení členské základny. Naprosto nejvyšší kategorii členů strany tvořili pak pracovníci centrálních úřadů, kteří vesměs patřili přímo do nomenklatury ÚV KSČ. A stejně tak i velkých podniků, jejichž členy si hlídaly výbory KSČ jednotlivých krajů.

Zdůrazňuji to všechno proto, že "kádrová" politika KSČ byla vždycky prvořadou pro všechny její orgány. Platilo to od dob Stalinova hesla: "Kádry rozhodují vše", až po Husákovo: "Nepotrebujeme masovosť, ale aktivitu".

Už v roce 1953 byla založena Vysoká stranická škola při ÚV KSČ, později několikrát přejmenovaná až pak, od roku 1956, nesoucí název Vysoká škola politická. Na ní se nevyučovaly ani tak ideologické předměty, protože její frekventanti to už nepotřebovali, ale především techniky rozhodování, technologie moci a další teorie vedení společnosti. Byla to škola, kde se vyučovala psychologie mnohem dříve, než se učila na policejních školách a v obou případech daleko dříve, než byla její výuka povolena na ostatních školách. Totéž platilo o sociologických teoriích a teoriích řízení, včetně kybernetiky, od dob Stalina považované za pavědu, atd. Již v polovině šedesátých let se na ní vyučovaly mimo jiné i moderní metody personalistiky, praktiky public relations, praxeologie a další. Skripta z této VŠ se prodávala jen na studijní průkazy studentů této školy.

Všechno to připomínám proto, že výkonné orgány KSČ měly na všech stupních v personalistice nejlépe proškolené funkcionáře. Takže byla vysoká pravděpodobnost, že do stranických funkcí, dále za členy KSČ z řad inteligence a konečně do KSČ v centrálních institucích země, se dostávali důkladně a dlouhodobě prověřovaní kandidáti, hodnocení pod dohledem odborníků na kádrovou politiku. V době normalizace pak už ani tak nezáleželo na jejich opravdovém komunistickém přesvědčení, ale jen a jen na loajalitě k posrpnové moci. Ta byla v prvních letech dost primitivně posuzována podle názoru hodnoceného na vstup vojsk VS na naše území, leč později už jen a jen podle dlouhodobě vysledovaného mravního charakteru. Především pro funkcionáře a inteligenci bylo rozhodující, zda jde o typ služebníka, či rebela. Druzí jmenovaní neměli pro vstup do KSČ žádnou šanci.

I tyto skutečnosti by měli vědět voliči, kteří se budou rozhodovat mezi kandidáty na prezidenta.

Postavení v KSČ a vztah k StB

Mezi nejžádanější privilegia členů KSČ patřila šance výjezdů na Západ. Od dovolenkových pobytů přes krátkodobé studijní cesty po dlouhodobé stáže a dokonce studijní pobyty. Jejich nezbytnou součástí byl nucený styk s pracovníky StB. Ti vyžadovali různé konkrétní služby a informace. Vyhnout se jednání s nimi bylo nemožné. A to před každým odjezdem i po příjezdu. Záleželo pouze na každém jedinci, co jim sdělil a jak dlouho ho vytěžovali. Pokud šlo o odborníka, známého sportovce, či kupříkladu člena folklorního souboru, tak mu dali po několika sezeních pokoj, pokud kupříkladu neuměl žádný jazyk, neuměl ani fotografovat a jinak byl prostě "tupý", čili nepoužitelný.

Funkcionáři KSČ na centrálních úřadech, velkých podnicích a někteří další, měli navíc výhodu, že i když spolupracovali s StB, tak se o tom ani nevedl spis spolupracovníka, protože to patřilo tak zvaně k jejich služebním povinnostem.

Takže všichni komunisté z doby normalizace, kteří měli šanci cestovat na Západ, jsou pro dnešní dobu rizikovými osobnostmi, pracovníci centrálních úřadů o to víc a funkcionáři docela nepřístojně.

Přístup ke komunistům v polistopadovém období

Po politickém zvratu jsem se v březnu 1990 stal předsedou hornických odborů, tedy představitelem zaměstnanců, kteří byli minulým režimem sice nejvíce opěvovaní, leč na druhé straně především nejvíce zdravotně poškozovaní. Od první chvíle jsem jako jedno z pravidel chování prosazoval, aby se do jakýchkoliv rozhodovacích a veřejných funkcí, dokonce třeba i jako posudkoví lékaři, nedostávali ti, kdo za nadvlády komunistické nomenklatury prokazatelně škodili ve svém postavení. Jak se ukázalo, byla to naivita, kterou odneslo jen několik nejznámějších postav a to pouze v prvním roce. Občanská odvaha byla prakticky nulová, takže se vůbec nepovedlo vyřazovat z veřejného života bývalé exponenty KSČ, kteří se podíleli na šikanování, poškozování a jiných neřestech vůči svým podřízeným, spolupracovníkům a okolí vůbec.

Proto již tehdy jsem se osobně řídil pravidlem, že jsem bránil vstupu do veřejných funkcí každému funkcionáři KSČ z dob normalizace, čili lidem tehdy privilegovaným. Dále pak každému členu KSČ z řad inteligence, který po listopadu okamžitě přešel do jiných politických stran, či se vůbec nějak veřejně angažoval, tedy lidem podezřele kariéristickým vždy a všude. A konečně členům KSČ v centrálních institucích, kteří byli jak privilegovaní, tak kariérističtí. Výjimky, jako vždycky určitě byly, ale to v mém přístupu bylo prostě jejich smůlou.

O kom to všechno vlastně píši?

Jestliže jsem v úvodu napsal, že budu hovořit o dvou kandidátech na prezidenta, kteří mají mnoho společného, pak asi většina čtenářů pochopila, že jde jmenovitě o Vladimíra Dlouhého a Jana Fischera.

V prvé řadě oba naplňují nejedno, v tomto textu uvedené kriterium, které je v mých očích diskvalifikuje pro uvedenou funkci. Krátce řečeno, ne proto, že byli členy KSČ, ale že byli komunisty ve zvláštním, tedy pro současnost doslova rizikovém postavení.

To ale není jediný soubor důvodů, které mají společný. Oba dva už deklarovali a především svou polistopadovou činností prokázali, že nebudou prezidenty dolních dvou třetin sociálního složení obyvatel. Nikdy mne totiž nezajímalo, co politik hlásá, ale jen a jenom to, co reálně činí. A oba jasně prokázali, že ve svých funkcích po listopadu nehájili zájmy většiny.

Za třetí, oba dva jsou vysoce postavenými příslušníky "obslužných elit", sloužících dokonce globálním finančním institucím, čili dnešní, formující se celosvětové diktatuře. Tito lidé v žádném případě nebudou představiteli zájmů většiny občanů, naopak budou doslova personifikací totality peněz. Jelikož globální svět stojí před řešením mocenského konfliktu demokraticky volených zastupitelů a nikým nevolených představitelů nadnárodních korporací, bylo by nepatřičné, kdyby v čele naší země stál jednoznačný mluvčí těch druhých jmenovaných.

Exministr Dlouhý o svém členství v KSČ řekl, že šlo o faustovskou nabídku. Konkrétně že když chtěl studovat na Západě, musel vstoupit do strany. Podle mých znalostí nešlo o faustovskou nabídku. Ne každý tehdejší straník z řad inteligence by ji totiž dostal. Nabídku obdržel buďto spolehlivý služebník, nebo chorobně ambiciózní kariérista. Z jeho polistopadového vývoje se dá dostatečně odvodit, kam patřil.

Expremiér Fischer o svém členství v KSČ dost decentně mlčí. Prý se věnoval pouze své odbornosti a v ní se snažil být vynikající. Takových bylo mezi inteligencí ovšem mnohonásobně více, než těch, kdo nakonec přijali členství ve straně. Bezprostředně po listopadu se v politice příliš neangažoval. Velice dobře věděl, že by mu v tom u veřejnosti vadilo jeho členství v KSČ. Jeho vyčkávání ale bylo promyšlené. Díky známostem se nakonec stal předsedou úřednické vlády a...tohoto postavení využil k doslova závratné kariéře, mimo jiné s platem třikrát vyšším, než má současný prezident. Typický to příklad až chorobného kariérismu. S ohledem na minimální politickou praxi pak jeho kandidaturu na funkci prezidenta považuji za omámení mocí.

Jak jsem již řekl, voliči by vůbec neměli poslouchat, co prezidentští kandidáti hovoří, ale své právo volby by měli užít podle toho, jak se po celý dosavadní život kandidát choval. V předvolební kampani by se měl proto projevit každý, kdo může voličům sdělit konkrétní fakta o činnosti, chování a jednání jednotlivých kandidátů.

0
Vytisknout
9156

Diskuse

Obsah vydání | 31. 7. 2012