Probíhající olympiáda potvrzuje, že omezení tržní konkurence neznamená konec soutěžení

31. 7. 2012 / Michael Kroh

Oblíbenou mantrou neoliberálů je tvrzení o nezrušitelnosti přirozené soutěživosti člověka, jímž obhajují prospěšnost volné tržní konkurence pro rozvoj lidské společnosti. Člověk je od přírody soutěživý a tudíž nemá smysl tuto jeho přirozenost nijak potlačovat. Naopak tato soutěživost žene společnost kupředu. Z toho vyplývá i údajná škodlivost zásahů do spontánního střetu soutěžících subjektů. Negativní dopady ekonomické konkurence jsou z tohoto pohledu jen nezbytnou daní za celkový společenský pokrok.

Probíhající olympiáda je ovšem důkazem, že přirozená lidská soutěživost se může projevit i jinak než jen na trhu. Omezení tržní konkurence v tehdejším Československu nijak nebránilo Emilovi Zátopkovi v jeho dodnes nepřekonaném atletickém hattricku na olympiádě v Helsinkách, úspěchům fotbalistů, hokejistů či dalších sportovců. Dokonce kdysi v pravěku olympijských her, v antickém Řecku, byl po dobu olympiády pozastaven základní nástroj tehdejší ekonomické konkurence -- válka. A nejeden příklad ze sportu ukazuje, že přílišná aplikace tržních pravidel dokonce škodí. Mnozí jistě sledují závody Formule 1 či cyklistické tour a s nelibostí berou na vědomí nadměrné taktizování a podřízenost "domestiků" lídrům stájí.

Rozdíl mezi ekonomickou konkurencí a soutěžemi ve sportu či kultuře je dán zejména výchozími nerovnými podmínkami ovlivněnými vlastnictvím kapitálu. Sportovec, který neuspěje na jedné soutěži, to může napravit příště, nikdo nemá vítězství předem jisté. Ale například "přirozenou a svobodnou" soutěží vytvořené monopolní postavení společnosti Microsoft lze zlikvidovat pouze administrativními zásahy i v případě, že některá z jeho novinek naprosto propadne.

Není ale smyslem této stati rozebírat rozdíly mezi ekonomickou a neekonomickou soutěží. Ty jsou všeobecně známy. Právě probíhající olympiáda nám však připomíná, že když omezíme regulačními i jinými zásahy ekonomickou tržní konkurenci, neznamená to ještě soumrak soutěžení a likvidaci podmínek pro individuální úspěch. Naopak, ve sportu či v kultuře se dlouhodobě neuplatní tlučhubové prodávající falešné iluze, lháři a podvodníci. Žel i ve sportu dnes k  nekalým praktikám dochází, svědčí o tom například dopingové a sázkařské aféry, nicméně na rozdíl od ekonomiky je zde postup příslušných orgánů rychlý a dostatečně tvrdý, včetně odebrání všech proti pravidlům dosažených úspěchů.

Bouřlivý rozvoj kultury a sportu dokazuje, že i kdyby se naplnila hypotetická možnost zániku ekonomické tržní konkurence, lidská přirozená soutěživost nejenže nezanikne, ale bude se dále svobodně rozvíjet. I v budoucnu bude platit, že ten, kdo podá lepší výkon než ostatní, bude také ekonomicky nejvíce oceněn. Olympijský vítěz na tom bude ekonomicky určitě podstatně lépe než ten, který skončí mezi poraženými. Nebude si však moci na základě svého individuálního úspěchu trvale podřizovat slabší soupeře, dělat si z nich námezdní pracovníky a finančně těžit z jejich práce. A také nebude moci tuto výhodu přenášet na své potomky, kteří se o její vznik nijak nepřičinili. Poté, co odejde z aktivní kariéry, skončí jeho dočasný monopol vytvořený schopnostmi a pílí. Zůstane však vydělaný majetek, který bude moci dále užívat on i jeho rodina.

Klasickému liberálnímu trhu pomalu zvoní hrana, protože v dnešních podmínkách jeho racionalita naráží stále více na meze, jejichž překročením se převrací v iracionalitu a ohrožuje samu existenci lidstva. Nutnost udržet tržní konkurenci v těchto mezích již znamená, že trh ztrácí svoji pokrokovou roli stimulátora společenského pokroku. Stále více se odhaluje pokrytectví a logická nekonzistence hlasatelů "svobodného soutěžení", v jehož rámci je člověk degradován na nesvobodného vykonavatele předem daných, na něm nezávislých schémat a matematických formulek. Možným budoucím zánikem této racionality však neskončí racionalita lidského soutěžení, ba naopak se ještě více bude moci rozvinout tak, že svobodný rozvoj a úspěch jednotlivce bude přirozenou součástí svobodného rozvoje všech. Na olympiádě i jinde.

Sport není jistě jedinou oblastí lidské aktivity, kde se bude nadále rozvíjet přirozené soutěžení, i když dnes je díky olympijským hrám v popředí pozornosti. Podobně tomu bude i v kultuře, vědě, výzkumu atd. A dokonce ani v ekonomice nezanikne soutěž, pouze její ekonomické důsledky budou odlišné. Ředitelem podniku se i v budoucnu může stát vždy jen jeden z mnoha uchazečů a jistě nebude do své funkce ustanoven náhodným výběrem. Lidé se budou stále snažit překonávat své okolí a vyhrávat. Bude jim to také přinášet ekonomické výhody v podobě lepšího ohodnocení. Nezanikne ani podnikání, jak nás straší neoliberální pravice. Bude však mít více kooperativní charakter (družstevnictví a jiné formy kooperace) a bude založeno spíše na nehmotném kapitálu než na soukromém děditelném vlastnictví pracovních podmínek.

Představa, že člověk s omezeným nebo dokonce absentujícím finančním ziskovým stimulem nic nevymyslí, nevyhraje, nedá gól, nevytvoří umělecké dílo atd., je scestná a přímo odporující přirozené povaze člověka tvořit, soutěžit, překonávat své okolí i sama sebe. Tato přirozenost nepotřebuje ke svému rozvoji podmínky, za kterých se kumuluje bohatství na straně jedné, chudoba a sociální vyloučení na straně druhé. Potřebuje však k tomu možnost sebeuplatnění a porovnání vlastních schopností s jinými. Ne volný, neregulovaný trh, ale právě olympijské hry představují předobraz budoucnosti lidstva.

0
Vytisknout
3072

Diskuse

Obsah vydání | 2. 8. 2012