Slepice nebo vejce, Arab anebo Žid

22. 11. 2012 / Jiří Kalát



Už sedm dní se vznáší smrt nad Gazou i Izraelem. Rakety si obě strany vyměňují s takovou vehemencí, jako by se jednalo o přání k Vánocům a Novému roku, jenom s jiným vzkazem a následky. Mnohá média i politici se snaží tento konflikt ukotvit, nějak ho ohraničit do určitých dat či událostí. Záleží pak na orientaci média, tedy jestli je spíše pro-izraelské či pro-palestinské, co si vybere jako rozbušku událostí. iDNES mluví o militantech Hamásu jako strůjcích dnešní eskalace, iHNED se naopak více kloní k palestinské verzi.

Tereza Spencerová z Literárních novin jde ještě dál a na svém blogu píše: "Nynější eskalace podle všeho začala v pondělí 5. listopadu, kdy izraelští vojáci zastřelili třiadvacetiletého Palestince, který se 'přiblížil k hraničnímu plotu'. Přinejmenším podle některých zpráv byl dotyčný mentálně retardovaný. Ve čtvrtek 8. listopadu pak osm tanků a čtyři buldozery pronikly do pásma Gazy a zabily přitom třináctiletého kluka. V sobotu pak ozbrojené křídlo Lidové fronty pro osvobození Palestiny vypálilo na vozidla izraelské armády u hranice pásma protitankovou střelu, která zranila čtyři vojáky. A tím se zjevil argument, že nynější izraelské útoky jsou odvetou za střelbu z pásma Gazy. Izraelské vedení dává vinu za celou situaci Hamásu."

Tedy kdo má pravdu? Co bylo dříve, slepice a nebo vejce? Uhodil první Žid Araba anebo Arab Žida? Odpověď na tuto otázku se ztratila, a možná ani nikdy neexistovala, ve víru střelby, vražd a propagandy posledních několika dekád. To co nyní sledujeme, je jenom dalším vzedmutím nenávisti mezi oběma stranami dlouholetého konfliktu. Z Gazy vylétají rakety posledních několik let prakticky neustále, stejně tak jako útoky izraelské armády likvidují představitele Hamásu, jeho sklady a bohužel i civilisty. Někdy je toho více, jindy méně, je to prostě nepřestávající výměna železa. Byly tu dvě intifády, poté operace Lité olovo, nyní Oblačný sloup. Jak se asi bude jmenovat ta další?

Hamás jako administrativa, nemocnice i fundamentalističtí vrazi

Co je tedy ten Hamás? Teroristická organice? Vlastně ano, říkají to různé izraelské, americké i evropské seznamy. Má Brigády Isa Dín al-Kassám, tedy ozbrojené křídlo, které je těžké kontrolovat. Jenže nejenom to, Hamás je také politická síla, která nyní vládne Gaze. Má tedy úředníky, učitele, policisty, kteří se starají o chod celého území, nemocnic a škol. "Pokud chceš mít dobře placenou práci, musíš být Hamás," řekl mi skoro před rokem můj průvodce Omar Hawajri, při mé cestě po Gaze. Tedy jenom členství v Hamásu ještě neznamená, že jste teroristé, více záleží na tom, co děláte a hlavně jak. Zapátrejme v hlavách a řekněme si, kolik lidí v Česku bylo před rokem 1989 ve straně kvůli dobré práci, možnosti studia či vycestování? Princip je stejný.

"V jižním Izraeli žije skoro milión lidí pod hrozbou neustálých útoků, při kterých jim hrozí riziko útoků i smrti. Ty musíme bránit," říká v různých variacích nejenom Benjamin Netanjahu, ale i ostatní představitelé a podporovatelé státu Izrael. Však zapomněli na to, že na druhé straně zdi žije ve stejných a možná ještě horších podmínek 1,7 milionu lidí, strachujících se o své životy a o životy svých rodin. Prakticky neustále slyší zvuky dronů i stíhacích letadel, kroužících jim nad hlavami a jenom čekají, kam dopadnou další bomby. Na ně bychom zapomínat neměli, stejně jako na jejich právo na obranu, svobodu a základní lidská práva.

Masaryk i Beneš by se zřejmě divili, Arafata z hrobu už radši vytáhli

Česká republika patří k několika málo "nekritickým přátelům" Izraele, kteří nevidí druhou stranu konfliktu, pouze a jen Izrael. V tomto duchu se vyjádřil pan premiér Petr Nečas i ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Oni vidí jen milion Izraelců, ale skoro dva miliony Palestinců přehlížejí. Irena Kalhousová v pondělních Událostech komentářích řekla pro Českou televizi velice oblíbenou mantru: "Česká republika má tradičně dobré vztahy s Izraelem a to je dáno již od dob Tomáše Garrigua Masaryka". Toto po ní zopakoval i Schwarzenberg, který mimochodem přidal k jejímu potvrzení: "My jsme byli vždy spojenci Izraele a to je pravda." Má to jen dva háčky. TGM opravdu podporoval sionistické hnutí v jeho počátcích, je však otázka, jestli by činy sionistů podporoval i nyní. V roce 1948 jsme dodávali zbraně Izraeli (mimochodem přes embargo OSN, což je asi tak stejné, jako bychom nyní dodávali zbraně Íránu) a pomohli jim vyhrát válku o nezávislost. Oba experti, jakými by ministr zahraničí a analytička z Pražského institutu bezpečnostních studií měli být, zapomněli na čtyřicet let (tedy prakticky dvě třetiny doby existence státu Izrael), kdy naše země dodávala zbraně prakticky všem arabským zemím, pro Izrael měla jenom pohrdání, Jásir Arafat k nám jezdil na politická setkání a ostatní teroristé na výcvik?

Celý konflikt je hluboce zakořeněn v historii, ta je každodenně překrucována všemi stranami konfliktu, politiky, mluvčími i novináři. Zatímco nejdříve jsme pomáhali našimi zbraněmi i zkušenostmi sionistům vymazat vzpomínku na tamní Araby, pak Arabům vymazat z mapy stát Izrael, dnes má opět naší podporu stát Izrael při vymazávání Gazy z mapy. Tak co se změnilo? Vůbec nic, jen se protočily strany a přístup je pořád stejný. Bezhlavá podpora, ústup, příklon na druhou stranu a pomoc žádná.

Proti okupaci se musí, má a bude bojovat

Johannes Gerloff, německý novinář žijící v Izraeli, se na pondělní přednášce v Kutné Hoře (kde mimo jiné přednesl velice zajímavý pohled na Arabské jaro) pokoušel předat publiku své zkušenosti a znalosti ohledně izraelsko-palestinského konfliktu. Přestože je to zastánce křesťanského sionismu a jeho názor na Izrael i Palestinu se od toho samozřejmě odvíjí, řekl mnoho zajímavého a nabídl nové úhly pohledu k přemýšlení. Však i pronesl několik vět, které rezonovaly místností, dožadovaly se pozornosti, ale prošly bez povšimnutí. "Nechápal jsem, (parafrázuji jeho řeč) jak mohli bojovníci Hamásu se kterými jsem se několikrát setkal, raději pašovat tunely zbraně, když mohli pašovat mouku, ovoce, zeleninu a čaj," říkal do ztichlého sálu. Dále se zaměřil na pro něj nepochopitelný naprosto fanatický odpor, touhu bojovat proti Izraelcům, když ti Palestincům vlastně nic nedělají a nechávají lidi v Gaze žít v klidu. Myslím, že to byl německý jazyk, kterým to říkal, jenž mě přenesl o několik desetiletí zpět. Kdyby v době války naši dědové a pradědové, raději pašovali jídlo a kafe, místo zbraní, raději se schovávali a fanaticky nebojovali, neohrožovali životy civilistů tím, že se u nich skrývali oni, jejich zbraně, vysílačky a další materiál, tak bych dnes asi nepotřeboval tlumočníka a této německé přednášce rozuměl i bez něj. Asi klišé, ale pravdivé.

Přestože neuznávám mnohé metody, které různé skupiny v Gaze užívají, právo na boj proti okupaci má každý. Protože co jiného to pro ně je? Je jedno jak to nazývá Izrael či Západ, jaké právní termíny vymyslí advokáti. Když cizí stát rozhoduje o palestinské vodě, elektřině, daních, dodávkách jídla, beztrestně zabíjí děti v ulicích, zatýká koho ho napadne a odsuzuje bez řádného soudu k smrti zastřelením či bombou atd. Co jiného to je, než okupace?

Vyhlaďte Palestinu anebo Izrael, to problém jistě vyřeší

Izrael se v této asymetrické válce musí bránit, bojuje o přežití. Pokud chce přežít, musí použít všechno dostupné prostředky, které má. Právo silnějšího je na jeho straně. Máme ho ale tak slepě podporovat? Syn bývalého izraelského premiéra Ariela Šarona, Gilad Šaron, to podle serveru iDNES vyjádřil následovně: "Musíme se zemí srovnat celé čtvrti Gazy, celou Gazu. Američané neskončili s Hirošimou - Japonci dostatečně nekapitulovali. A proto zasáhli také Nagasaki." A vlastně má pravdu, řešení by to bylo. Krvavé a jednoduché. Genocida totiž problém vždy vyřeší, nebo ne? Bohužel, v řadách izraelské elity není s tímto myšlením osamocen. V čem se tedy liší do fundamentalistů z Hamásu?

Pokud chce Izrael (to samé vlastně platí i pro Hamás) řešit konflikt vojensky, ať poslechne radu Gilada Šarona a vyhladí ty druhé. Musí však počítat s reakcí okolního světa, který nezůstane slepý, hluchý a netečný. Pokud však nejsou ochotni přistoupit na tento krvavý krok, měli by zbraně schovat zpátky pod postele, vydat se k jednacímu stolu a konečně začít jednat. To však neplatí pouze o nich, ale o celém společenství zainteresovaných zemí. Protože to je jediná cesta ven z tohoto krvavého řádění. Krokem jedna je jednat. Krokem dva bude donutit, a to třeba i silou, Hamás i Izrael k dodržování pravidel, rezolucí a rozhodnutí OSN.

Kdy to začalo a kdo za to může? Za mrtvé posledních sedmi dní je zodpovědné násilí a fanatismus vůdců obou stran. "Tento konflikt nemá vojenské řeší. Když dojde k pozemní operaci, tak se stane to, co při té minulé pozemní operaci. Hamás přežije, dostane možná ještě lepší zbraně, bude dále střílet, dojde k operaci Lité Olovo III , IV, V, VI a může pokračovat několik dekád. To řešení musí být politické," komentoval situaci pro ČT Šádí Shanaáh z Glopolisu.

Nynější "skóre" je 162 mrtvých Palestinců a 5 Izraelců, k tomu stovky raněných a tisíce poznamenaných šokem a strachem. Včera v devět hodin večer uzavřeli představitelé Hamásu i Izraele k příměří. K čemu povede? K míru rozhodně nikoliv. Ani Hamás ani Izrael nejsou schopni a ani ochotni splnit podmínky toho druhého a to nemluvím o nápravě historických křivd. Možná přijde příměří, však mnohem spíše se pouze obnoví "status quo" a oproti minulému týdnu se nic nezmění. Špičky Hamásu budou nahrazeny, zbraně doplněny a tento smrtonosný kolotoč začne za několik týdnů znovu od začátku.

0
Vytisknout
3584

Diskuse

Obsah vydání | 22. 11. 2012