Cenzura, opatrnost, anebo zvrácenost?

4. 6. 2014 / Miloš Dokulil

"Když někomu píšeš, posíláš po lodi náklad. Ale jen málo plavidel dosáhne cíle. Moře je pohltí." Jako že to napsané nedojde, anebo nemusí dojít až ke čtenáři. Takhle to napsal před víc jak půl stoletím Antoine de Saint-Exupéry v proslulé Citadele. (Takhle začíná zrovna 36. -- v českém zkráceném vydání XXX. -- kapitola toho textu.) Bylo to napsáno obecně; ne že by při utopení textu v moři nutně myslel slavný autor okamžitě na možnou cenzuru.

Copak cenzura existuje? Dokonce v ČR, a v 21. století? Občas se objeví hlasy, že různá média u nás (od tisku přes rozhlas po televizi a film) zveřejnění nějakého materiálu pozastaví. Že by se tak dálo také u knih? To snad ne? Ne všechno se ovšem tiskne. Něco odmítnou redakce už proto, pokud je předem zřejmý a oprávněný dohad, že by takový knižní titul na knižním trhu neobstál. Ať už pro malou autorskou zkušenost autora, anebo přímo pro zjevné a povážlivé vady textu. Když ale je jednou kniha vydána, pak snad další problémy nejsou? (Ale jsou! Pořád mohou být! Bez ohledu na možný odkaz na svobodné rozhodnutí té či oné instituce některé nabídky zcela ignorovat. Možná na základě nějakých pragmatických nebo nějak i racionálně vyhlížejících důvodů, že?)

Zůstaňme ještě chvíli ve zcela anonymním kontextu. Za tzv. normalizace (po roce 1968) nemusela být důvodem k diskvalifikaci pro uveřejnění článku či knihy odborná kvalita pisatele, ani jeho text; stačilo, že nějak nevyhovoval svými postoji k té "normalizaci".

Stalo se zrovna minulý týden, že jeden autor nabídl knižnímu velkoobchodu "Dobrovský" prezentaci své poslední knihy. Univerzitní profesor, evidovaný i na webu (jen za posledních 25 let má přes stovku zveřejněných prací); kladně hodnocený i jako přednášející (zvaný i na akce pro širší veřejnost). Ve své nabídce podotkl, že předtím na jedné provozovně firmy takovou prezentaci absolvoval zrovna před rokem (7/3/2013). Odpověď z ústředí byla kupodivu zamítavá. Autor nevěřil vlastním očím (kontakt byl mailem). Pro jistotu, maje za to, že se mohlo něco podstatného nějak "podle zákonů schválnosti" v centrále firmy přehlédnout, napsal ještě jednou (a podotkl, že nedávno mu vyšly v renomovaných nakladatelstvích dvě jiné knihy, jedna jako závažný překlad v nakladatelství Oikúmené). Byl odmítnut podruhé. (Kupodivu, když měl týž subjekt po roce 1968 tři knihy v redakčním řízení nebo v tisku, byl také už navíc vyloučen z univerzity a nakladatelské smlouvy s ním byly brzy nato zrušeny. Byť zjevně z odlišných důvodů.)

Takže je otázka na místě: Neobstála pro kritéria firmy "Dobrovský" odborná kvalita autora, anebo konkrétně a ještě adresněji jeho díla? Jako případný důvod k odmítnutí té nabízené prezentace mělo by být relevantní obojí! Jenže ta zmíněná kniha zatím ještě nebyla na knižním trhu. Takže ji stěží mohl někdo mít aspoň prolistovanou. Že zřejmě "čertovo kopýtko" k odsudku "od boku" muselo být někde jinde, nechť si teď domyslí čtenář či čtenářka sami.

Ještě poznámka: Po tom zamítnutí zde uvažované nabídky prezentace jedné knihy v rámci distribuční sítě prodejen "Dobrovský" jsem náhodou našel na webu text, jehož zhodnocení ať si každý udělá sám ZDE. (Jedno bych si dovolil opravit: Ve stísněných poměrech tamní kavárničky bylo účastníků na třicet; mnozí museli stát. A připojuji: I když šlo kriticky o náboženskou víru, z textu zprávy o křtu knihy nevyplynulo, že by prezentace byla nasměrována negativisticky. A kdo zná velký sál v budově Akademie věd ČR, tam bylo při přednášce na téma "Boj o Darwina na amerických veřejných školách. [Sbližují se věda s vírou?]" plno. Ohlas měl přednášející kladný. Byl pozván organizací Sisyfos k dalšímu přednášení. Šlo o stejnou osobu.)

Teď již je nutné odkrýt hledí (vlastně se tak již stalo, pokud si někdo na výše uvedený odkaz klikl). Týž zde zatím jen anonymně uváděný autor měl ten zrovna výše inkriminovaný text připravený k tisku již víc jak před rokem. Bez přehánění bylo možných jeho posuzovatelů postupně nakonec k desítce; ani jeden neuvedl nějaké věcné omyly v předkládaném textu. Jednomu dokonce stačilo znát jen názvy kapitol, a byl "spíše pro zamítnutí"; jiní uváděli, že text zasahuje do více oborů, v nichž se výslovně recenzenti necítili doma. A po několika dalších oponentech se někdy přímo slehla voda; naznačili třeba jen, že se ozvou později, k čemuž pak již vůbec nedošlo. Jako kdyby měla nevšímavostí zasvěcené kritiky ta kniha jenom do ztracena "vyhnít". A jeden z posledních, který text posuzoval, doporučil Nakladatelství MU, aby odkázalo autora na nějakou okresní tiskárnu, která mu jistě knihu vytiskne... Zřejmě ale celé to málem rok protahované recenzní řízení přimělo asi některého z religionistů navíc k tomu, že způsobil poplach. Jak jinak si vysvětlit dvojí:

a) že bez konkrétních poznatků o knize docela čiperně a autoritativně v centrále firmy "Dobrovský" věděli, že tu teprve teď vytištěnou knihu rozhodně k prezentaci (aniž text znají) nepřipustí;

b) že ač je religionistika srovnávací vědou o náboženských systémech, jako kdyby měli její někteří pracovníci spíše být jen apologety jen jedné (vlastní) víry (?).

Neboť... (nebudu se ničeho dalšího domýšlet). Raději k věci. Ta knížka má název: "KŘESŤANSTVÍ V PERSPEKTIVĚ 1700-letého výročí milánského "ediktu". Má 350 stran. "Meditováním" nad relevantními texty snaží se dobrat k pramenům křesťanství, ale také sleduje další vývoj; včetně potřeby víru dogmaticky sjednotit, jakmile získali křesťané státní ochranu (tím spíše, když se křesťanství stalo státně privilegovanou církví). Zatím lze tu publikaci získat pouze elektronicky (stačí uvést pro vyhledávač zkrácený název knihy). Přímo v BL se autor knihy nedávno zmiňoval o perspektivách možného sbližování církví. Danou problematikou se zabývá přes půl století.

Pro jistotu o tom, jak je text zmiňované knihy psán, je tu přetištěn její závěr:

...Takže -- paradoxně -- neznaje vůbec nic ze života Ježíšova a věda ovšem o jeho navenek potupné smrti, na této jakoby zástupné oběti třeba zrovna evangelista Jan posléze vytýčil sugestivní koncepci o "Beránkovi", který snímá hříchy světa... přičemž ještě naléhavěji z toho Ježíšova golgotského kříže učinil (byť s "provokativním" předznamenáním již předtím apoštola Pavla) jakoby "otcovský" dar hříšnému lidstvu, na nesplatitelný účet "Syna", a zcela paušálně... aniž by došlo k nastavení byť jen vzdáleně náročných recipročních vah pro dědice tohoto stěží přijatelného údělu...

Copak to jen děláme se svými životy? Ať už ve stínu nějaké náboženské tradice, anebo bez ní... Vzali jsme na sebe úkol zodpovědně žít, když jsme začali mít vědomí o neopakovatelnosti jedinečně poskytnutého daru života? A učinili jsme tak s pokorou, i s láskou, které nemají nic společného s možnou banalitou pouze biologického přežívání? S reflektovaným pokusem zodpovědně se o smysluplnost lidského žití na této Zemi doslova "porvat"? Tady? (Tady!) A teď? (A teď! A nejen "teď". Také k zjasnění perspektiv života aspoň některým lidem kolem sebe...)

A ať už z Ježíšova života přímo na nás (nebo do nejistého budoucna; pokud to vůbec nějak připustíme) civí osiřelý... jen ten stále nás matoucí a stěží žádoucím a věrohodným způsobem interpretovatelný Kříž? I když nikdo z nás přitom automaticky nebyl nakonec spásonosně obdarován známou a možná problematicky útěšnou vizí, jakou kdysi nečekaně -- a s historicky nepřehlédnutelnou naléhavostí -- získal Saul z Tarsu před Damaškem...?

0
Vytisknout
6683

Diskuse

Obsah vydání | 6. 6. 2014