Proč lidé volí tak, jak volí?

2. 11. 2017 / Daniel Veselý

čas čtení 6 minut

Ačkoli rámcově souhlasím s rozborem výsledku voleb do Poslanecké sněmovny tak, jak jej pojali Jiří Pehe, Jan Čulík a Bohumil Kartous, dovolte mi pár kritických poznámek. Chceme-li pochopit zásadní otázku – tedy proč lidé volí tak, jak volí – je nutno se pokusit o pragmatickou analýzu palčivých otázek, jimiž se voliči každý den zaobírají, a vyvarovat se přitom mentorských zkratek, což, jak uznávám, bývá častou bolístkou českých analytiků a komentátorů. Je proto zapotřebí, abychom i my akceptovali svůj díl odpovědnosti za otřesný stav tuzemské politické scény a z ní pramenící deziluze v české společnosti.                

 


Můžeme samozřejmě souhlasit s tvrzením, že občanská společnost v České republice ani po 27 letech polistopadového vývoje nezapustila kořeny. Avšak jak je možné, že v zámoří, kde občanská společnost navzdory nevoli politického establishmentu prožívala nebývalý rozkvět již v 60. letech minulého století, mohl zvítězit arcipopulista Donald Trump? Důvody, proč Demokratická strana ztratila přízeň voličů ve svých tradičních baštách, jsou přitom nabíledni: nesplněné sliby Obamova kabinetu a naprosto nepřijatelná kandidátka na prezidentský úřad, jež nabízela pouze prohloubení dosavadního politického kurzu. Přitom typickými voliči Donalda Trumpa byli bělošští představitelé vyšší střední třídy, kteří se v první řadě obávali o ztrátu své identity, a nikoliv o svůj ekonomický status. Jinými slovy, ve hře bylo vícero faktorů, tedy jak ekonomická nejistota mnoha voličů, tak obavy o „ztrátu privilegií“ ve prospěch údajně protežovaných menšin a koneckonců oprávněná představa řady Američanů, že se nepodílejí na chodu své země.

Ačkoli existuje spousta rozdílů mezi americkou a českou společností, neměli bychom podceňovat ekonomické pohnutky a pocit, že nemůžeme ovlivnit správu věcí veřejných. Zcela logicky se tak otevřely netušené prostory pro populistické politické subjekty, které by ale nemohly vzniknout bez klíčové finanční podpory. Tyto politické projekty dokázaly vytěžit maximum z neschopnosti tradičních stran odpovědět na palčivé otázky trápící běžného českého voliče. Klíčovou roli při tom sehrál politický marketing, respektive marketingová iluze stojící na jednoduchých, až prostoduchých heslech.

Ti, kdo odevzdali hlas hnutí ANO a SPD, tedy budou zákonitě podvedeni, neboť politický marketing je jen obyčejný podfuk zabalený v úhledném balíčku. Dovedeno až do extrému, obdobně, byť ne tak vynalézavě, dokázal podvést znepokojené a frustrované masy už jistý Adolf Hitler. Otázkou zůstává, zda narazí i idealističtí Piráti; příliš šancí jim ale nedávám s ohledem na zákeřná tenata politického systému (jenž víceméně drží pohromadě díky klientelistickým vazbám, nepotismu a korupci) a afrodiziakální účinky politické moci. 

Podle strohých makroenomických ukazatelů si Česká republika vede dobře, avšak ekonomická situace neopomenutelné části Čechů je nezáviděníhodná, což dokládá žalostná výše minimální mzdy, fenomén prekarizované práce, zvyšující se počet osob žijících v dluhové pasti či skutečnost, že jeden z deseti Čechů žije pod hranicí chudoby (statisíce lidí se potácejí ve značných potížích, žijí ve stresu, z hodiny na hodinu, a často nemají ani na jídlo).

Tento populační segment přitom představuje nezanedbatelný voličský potenciál; tito lidé nemají co ztratit, a proto se jim nemůžeme divit, když podlehnou marketingové iluzi nebo se volební frašky raději vůbec nezúčastní, protože "ať je tam ten či onen, stejně se nic nezmění". Navíc střední vrstva v ČR je ve srovnání se západními zeměmi stále slabá.

Tradiční politické strany těmto voličům přirozeně nabízejí jen pokračování téhož: ODS po krušných letech neoliberální ortodoxie silnou pravici, ČSSD je rozpolcená a naprosto odtržená od původních sociálnědemokratických idejí, TOP09 šla do volebního klání v čele s proponentem asociálních škrtů a komunisté, ač se kdovíproč tváří jako nesystémová strana, se chtěli zalíbit s novým hnědým nátěrem. Neokoukaná SPD však KSČM vzala vítr z plachet.

Téměř třetina voličů tak snáze uvěřila báchorce o miliardářském spasiteli, proti němuž se spikli zdiskreditovaní politici a média a který prý nemá důvod krást (ač Andrej Babiš během svého působení v politice své jmění podstatně rozmnožil). Jeho příznivce nechává chladné obvinění z padesátimilionového dotačního podvodu, vždyť z České republiky každý rok v daňových rájích mizí desítky miliard korun, aniž by tomu tradiční politici učinili přítrž - a tak bychom mohli pokračovat dále.

Jenže vrtoch pohádkově bohatého muže se spasitelským komplexem, jehož dosavadní kroky svědčí o zálusku na klíčové segmenty státního aparátu, který by autokraticky řídil jako firmu, představuje značné nebezpečí. K tomu, aby lidé tuto hrozbu neviděli, má Babiš (všeho)schopného marketingového guru Marka Prchala.

Jestliže má spousta Čechů pocit, že nemohou ovlivnit domácí politické dění a viní z toho jak tuzemskou politickou reprezentaci, tak Brusel, nelze jej šmahem odbýt. Ti pozornější vědí, jak macešsky se Evropská unie zachovala k Řecku a jak jednostranně nyní přistupuje ke krizi v Katalánsku. Třebaže by případný czexit nepochybně poškodil domácí ekonomickou situaci a postavení České republiky na mezinárodní scéně, dojem, že o mnohých věcech nemohou lidé rozhodovat sami, má reálné opodstatnění.

Pokud chceme, aby v České republice existovala lepší politická kultura, je třeba si uvědomit několik zásadních věcí. Stávající politický systém, jak jsem načrtl výše, je neudržitelný, vzdělávání na všech úrovních potlačuje kritické myšlení a naopak akcentuje status pochybných autorit, mediální gramotnost je chatrná - ať již mluvíme o systematických selháváních tradičních sdělovacích prostředků, nebo o nedostatcích progresivních médií, o existenci manipulativních webů nemluvě. I když budeme usilovně pracovat na odstranění těchto nešvarů, nemůžeme očekávat, že se vše rázem změní k lepšímu, nicméně není důvod, abychom se o to alespoň nepokusili.               

                

                               

 

 

 

 

 

 

0
Vytisknout
15694

Diskuse

Obsah vydání | 7. 11. 2017