Osobní svědectví: Výlet do války s Qasemem Suleimanim

9. 1. 2020

Qasem Suleimani začal nejdřív masakrem v hlavní městě iránského Kurdistánu Mahabad a následně ve městě Naqadeh, kde proti němu stál absolvent vysoké školy zemědělské v Praze Haji Ahmedi. Bylo tam zmasakrováno víc než 900 Kurdů za dva dny...

Já jsem byl v Paříži, kde jsem měl stipendium francouzské vlády na atestaci na pět let a ve stejné době byl v Paříži můj přítel MUDr. Ing. Vladimír Štich*, který měl na šest měsíců stipendium na stáž. Vladimír byl jako lékař též absolvent fakulty jaderné fyziky. Jeho otec byl taky lékařem. Byl spolužákem jak Františka Janoucha st., tak i Františka Kriegla. Tři kamarádi, kteří stáli proti Hitlerovi. Kriegel odjel do Španělska a následně do Barmy, kde bojoval proti diktátorům, a Janouch se Štichem skončili někde v rakouském koncentráku. Po druhé světové válce se tři přátelé opět sešli v Praze, i když Kriegel původně pocházel z Polska.

Působili na ministerstvu zdravotnictví, kde začali s reformou zdravotnictví.

Pokud si pamatuji, poslední funkce Šticha st. byla funkce předsedy Československého červeného kříže.

Za dané situace, kdy moji soukmenovci byli s nevídanou brutalitou masakrováni v Íránu, jsem nemohl žít a dělat za peníze francouzské vlády atestaci.

Rozhodl jsem se jet za svými přáteli do Íránu a pomoci jim. Tenkrát nejen předseda kurdské demokratické strany, ale téměř polovina nejužšího vedení strany byli pražští Kurdové, tedy Kurdové, kteří vystudovali v Praze.

Vladimír mě nechtěl nechat jet samotného, neměl jsem žádné zkušenosti jako lékař, kdežto on ano, já jsem si během studia již obstaral od svých kolegů malou knihu o válečné chirurgii, kterou jsem podrobně studoval.

Takže jsme se rozhodli skutečně jít do války. Jenže ono to nebylo snadné, jelikož Vladimír měl československý pas platný jen pro Francii a já zase nemohl přes Turecko, kde by mě čekalo zatčení.

Nějak jsme obstarali anglický pas pro Vladimíra a já jsem riskoval a odletěl přímo do Teheránu, kde na mě čekal (později v Berlíně islamistickými agenty zavražděný) můj přítel dr. Sadik Sharefkendi, který dokončil svůj doktorát ve Francii.

Vladimír odletěl do Istanbulu, odkud ho měli následně propašovat moji přátelé do Íránu, a slíbili jsme si, že se sejdeme 21.3.1980, tj. v den kurdského národního svátku, v kurdském hlavním městě Mahabadu, který byl pod kontrolou Suleimaniho.

Skutečně se to podařilo, sešli jsme se tam, Qasemlo riskoval svůj život a tajně se dostal do města, aby nás uvítal a abychom se společně česky "nasnídali"....

S Vladimírem jsme následně jeli v doprovodu kurdských bojovníků do města Sanandaj, kde se bojovalo, pak do města Baneh a pak jsme se vrátili do města Piranshahr a chtěli jsme pokračovat směrem k turecko-íránským hranicím, kde se válčilo a kde velel opět Suleimani - měl již dobytý Mahabad, Naqadeh... ale ani přes hory to nebylo možné, jelikož Suleimani se svými hrdlořezy rozstřihl Kurdistán na dvě části. Tak jsme riskovali a jeli jsme do té oblasti běžným autobusem až do města Urmia a z Urmia náš ilegálně měli dostat do oblasti Kurdové. To vše proto, abychom mohli ošetřit zraněné, z valné části to byli vesničané, na které se střílelo převážně raketami.

Kurdský náčelník nám dal jednoho průvodce, který se měl chovat tak, jako že se neznáme, a měl sedět v autobuse jinde než my dva. Tam se udělala fatální chyba, že ke stanici autobusu (město bylo ještě pod kontrolou Kurdů) v Piransharu nás doprovázel náčelník, kterého každý znal. Věřil, že řidič autobusu je spolehlivý. Předtím, jelikož jsme věděli, že se Vladimír bude muset opět brzy vrátit do Evropy, tak nám doc. Qasemlo předal dopis pro svou ženu - Češku - Helenu žijící v Paříži. Dopis se znaky letounu F-5 a helikoptéry Kobra, které byly sestřeleny, aby jejich insignie byly ukázány novinářům na tiskovce v Paříži. Já jsem byl rozhodnut tam zůstat. Dopis jsme zabalili do igelitu a dali do krému Nivea a plakety do zubní pasty.

V autobuse jsme se chovali jakoby otráveně, unaveně, abychom nepřitahovali pozornost. Když jsme dorazili do města Naqadeh, autobus zastavil zákonitě kvůli cestujícím, ale za pár minut se najednou se objevilo kolem deset revolučních gardistů a donutili nás, abychom vystoupili z autobusu. Jeden z cestujících šel k nim a vyprávěl, že jsme asi agenti, že nás k autobusu doprovázel ve městě Piranshahr kurdský náčelník.

Tak jsme byli zatčeni. Kurd, který seděl v autobuse jako náš doprovod, se choval naštěstí chladnokrevně. Nás odvezli nejdřív do kasáren revolučních gardistů a tam se za nějakou dobu rozhodli, že jsme asi tak nebezpeční, že nás musí odvézt k větším náčelníkům do města Urmia.

Nastoupili jsme se cca 10-14 gardisty do nějakého minibusu a jeli směrem do města Urmia. Na začátku nám zakázali mluvit. Bylo jaro a okna minibusu byla otevřena. Pochopili jsme, že jejich IQ je někde tak u 95 a že jsou škodolibí. Začali jsme se jako by mezi sebou hádat a silou do sebe strkat, z čehož oni měli najednou obrovskou radost. Sáhl jsem do tašky Vladimíra a vzal jsem Niveu a vyhodil jsem ji z okna a Vláďa za to brilantně a jako by rozčileně sáhl do mé tašky a vyhodil zubní pastu z okna jdoucího auta. Gardisté si skutečně si mysleli, že se hádáme a tak jsme tímto způsobem vyhodili vše, co nás mohlo u prohlídky v Urmia kompromitovat. To došlo tak daleko, že jsme vyhodili z okna jeden druhému i jiné věci a ti kreténi z toho měli extázi, že i oni začali jeden druhému vyhazovat osobní věci hlavně čepice!

Vypadalo to, že zapomněli, že jsme nepřátelé, a tak i já jsem jednomu vyhodil čepici z okna a byli jsme najednou spoluhráči. Ano, byli to kreténi, ale o to nebezpečnější! Byli to právě ti, kteří ještě několik týdnů předtím ve městě Naqadeh spolu s ostatními zavraždili kolem 900 kurdských civilistů...

Když jsme dorazili do Urmia, říkali si mezi sebou, že jim ten práskač lhal a že jsme neškodní, ale že o nás musí rozhodnout jejich šéfové. Když se navíc ještě ode mě dozvěděli, že jsme lékaři, najednou měli i respekt a skutečně ignorovali příkaz, který dostali a odvezli nás do jednoho penzionu s tím, že pro nás za chvíli přijdou a odvezou nás. My jsme s Vladimírem z toho penzionu prostě utekli a šli na poštu, abychom si zavolali.

Co se pak stalo, bylo neuvěřitelné, skutečně neuvěřitelné, my jsme v tom rušném městě najednou potkali našeho průvodce, který zůstal v autobuse, když nás z autobusu odvedli. Dodnes tomu nemůžu uvěřit. Já bych se ve městě ztratil, ale Vladimír, který ze sta metrů vypadal jako typický Evropan, nikoliv. Tehdy byl ale v Iránu hon na Američany a Evropany jako na ďábly, což bylo pro Evropany a Američany oficiální označení vydané osobně ajatolláhem Chomejním!

Pak nás skutečně propašovali jedním minibusem, kdy jsme se někdy museli schovat. Jeli jsme nikoliv po cestách, ale podél nějakého potoku lesnatou cestou než jsme se dostali do kurdských hor.

Takoví byli hrdlořezi Suleimaniho v roce 1980, než se zdokonalili!

Vladimír se pak vrátil a já zůstal v regionu, kde se nemilosrdně bojovalo a kde jsem poznal nevídanou brutalitu Suleimaniho a jeho lidí, až do konce září roku 1980.

Kolik lidských životů tato zrůda zničila, zabila, nelze ani spočítat, a to desítky let před očima civilizovaného světa a často zbraněmi naší civilizace.

* Dnes Prof.MUDr.Ing.Vladimír Štích,DrSc. -IV.interní klinika 1.FVL-UK