Potíže "kapitalismu pozornosti" jsou nové, ale lék prastarý

2. 4. 2025

Korporace, které definují naši ekonomiku, manipulují a sklízejí naši individuální pozornost bezprecedentním způsobem. To je "kapitalismus pozornosti" a autoři Chris Hayes a Jonathan Haidt poukázali na jeho nebezpečí a ukázali, jak moc je naše já – naše mysl, naše duše – určováno schopností věnovat pozornost a jak se nyní technologie této schopnosti zmocnila.

Jedním z přístupů, jak s tím bojovat, je změnit prostředí naší pozornosti tak, aby nám pomohlo odolat roztříštění našeho soustředění, například zákazem telefonů ve třídách. Jakkoli jsou taková doporučení zásadní, pozornost je také individuální dovedností, svalem, který je třeba budovat. To by skutečně mohlo být viděno jako ústřední úkol vzdělávání: kultivace kontroly nad naší vlastní myslí prostřednictvím zvýšené schopnosti pozornosti.

Pokud bychom to měli brát jako organizační princip pro celé vzdělávání, jak by to vypadalo?

Nezbytným prvním krokem by bylo udržet třídy malé, omezit rozptylování. Druhým klíčem by bylo lidské spojení, protože nezprostředkovaná interakce s ostatními je jednou z nejpřesvědčivějších a nejsoustředěnějších zkušeností našeho života. Za tímto účelem musí být ústřední konverzace tváří v tvář, která motivuje k angažovanému mluvení a aktivnímu naslouchání.

Nesnažili bychom se zachraňovat nebo rozptylovat studenty od zmatku, ticha a nudy, protože podstatou pozornosti je schopnost vytrvat v těchto nepříjemnostech. Do popředí bychom postavili hluboké podněty k pozornosti – bohatství knih a uměleckých děl, složitost přírodních jevů a složitost řemeslného zpracování – protože tyto věci poskytují stále hlubší odměnu za soustředěný pohled. Digitální technologie, umělou inteligenci a tenkou, zrychlenou dopaminovou smyčku, která pohání téměř veškerou naši neustálou konektivitu, bychom odsunuli na okraj.

Samozřejmě, tyto nástroje pro prohlubování pozornosti nejsou ničím novým. To je podstata liberálního ("osvobozujícího") vzdělávání, jak bylo praktikováno po staletí.

Z přibývajícího výzkumu víme, že praktiky, které jsou jádrem tohoto humanistického vzdělávání – čtení knih a konverzace s ostatními, tiché rozjímání a vyladění technologických podnětů – nás detoxikují. Zotavujeme se. Pouhé dva týdny bez obrazovek snižují psychické problémy u dětí. Lidé, kteří jsou více sociálně propojeni, mají vyšší kognitivní skóre. Čtení a diskuse o beletrii, zejména literární fikci, zlepšuje pohodu, zvyšuje empatii a může snížit depresivní příznaky po celá léta. Hluboké čtení doslova přetváří mozek, jak ukázala neurovědkyně a odbornice na čtení Maryanne Wolfová, což nám umožňuje "vstoupit do kognitivního prostoru, kde můžeme propojit dekódované informace se vším, co známe a cítíme".

Na malé střední škole, kterou vedu, St. John's v Santa Fe v Novém Mexiku, to vidíme na našich studentech: Mnoho našich prváků přichází se sníženými schopnostmi, nepřipraveni studovat tak důsledně jako my. Ale během čtyř let v našem horském prostředí připomínajícím svatyni studiem skvělých knižních osnov, které sahají od Homéra, Platóna a Augustina až po Einsteina, Joyce a Arendtovou, získají soustředění potřebné k tomu, aby mohli psát a poté diskutovat o svých seniorských esejích, například o spletitosti Hegelovy "Fenomenologie ducha".

Asi není překvapivé, že medicína k léčbě nových výzev naší doby je tak stará. Jak zdůrazňuje Hayes, kapitalismus pozornosti kořistí ze zranitelností lidské povahy, které tu s námi byly vždy. Odvolává se na filozofa 17. století Blaise Pascala: "Když jsem se příležitostně zamýšlel nad různými rozptýleními lidí, zjistil jsem, že veškeré neštěstí lidí pramení z jediného faktu, že nemohou zůstat v klidu ve svém vlastním pokojíku." Liberální vzdělávání bylo od počátku navrženo tak, aby to napravilo.

Ale právě v době, kdy takové vzdělání potřebujeme nejvíce, čelí naše vzdělávací instituce bezprecedentním ekonomickým a politickým tlakům – klesajícímu počtu zapsaných žáků, sníženému financování, rostoucím nákladům, legislativním zásahům, které zpochybňují akademickou svobodu a volbu učebních osnov. Hodnota vzdělání sama o sobě je pod drobnohledem a vysokoškolské vzdělávání zažilo bezprecedentní ztrátu naší kolektivní důvěry. Během potvrzovacího slyšení nynější ministryně školství Lindy McMahonové se zdálo, že jediná věc, na které se naše dvě strany shodly, bylo, že náš vzdělávací systém katastrofálně selhává u našich mladých lidí a že úspěch závisí na tom, jak nákladově efektivně je připraví na úspěšnou kariéru.

Jako pedagogové bychom neměli ustupovat před tímto náporem. Místo toho bychom měli najít nový smysl v tom, o čem jsme vždy věděli, jak to dělat dobře – prohlubovat pozornost, kultivovat svobodné a vyrovnané lidi a vytvářet schopnost najít naplnění v čemkoli, co nám život přinese.

Když tak učiníme, můžeme příští generaci umožnit, aby se orientovala v technologické a politické dystopii ekonomiky, v níž se naše vlastní mysl stala komoditou, jíž kapitalismus nabízí a obchoduje s ní.

Zdroj v angličtině: ZDE