Tereza Matějčková o křesťanství a duševních nemocech

30. 4. 2025 / Boris Cvek

Lidé tak toužili po utrpení, že jakmile se rozneslo, že Kristus někde uzdravuje lidi, chodili k němu ze všech okolních měst a vesnic. To zcela popírá představu, že by lidé v minulosti byli s nemocemi a utrpením smířeni. Ne, nebyli. Jakmile mohli, chtěli se uzdravit, vidět, chodit, užívat života. Pro umrtvování těla je jistě lepší být chromý a těžce nemocný. Jakmile přijde zdraví, přichází i chtíč. A Kristus lidi uzdravoval.

Ostatně naprostý základ, středobod křesťanství je Golgota, tedy osvobození člověka milostí Boží. Spása. Křesťanství nespočívá v tom, že zmrzačený, spoutaný, nesvobodný člověk nemůže hřešit, ale v tom, že člověk svobodný člověk miluje. Každý člověk, pokud to jde, má být zdravý a svobodný.

Druhý blábol: náboženství spočívá v oddanosti a poslušnosti. Dějiny katolické církve jsou plné válek, rebelií, neposlušnosti. Dante posílá v Božské komedii dokonce některé papeže do pekla. Císaři vedou s papeži války. Filip Sličný násilím donutí papeže, aby sídlili v Avignonu. Pokud chcete vědět, co realisticky znamenala středověká víra v relativně svobodném prostředí italských komun, přečtěte si Dekameron. Samá poslušnost, oddanost, utrpení a odříkání. Oddanost a poslušnost možná platila pro ty, kdo nemohli jinak, kdo neměli dost velkou moc, důvtip, prostředky, kdo na to neměli intelektuálně atd.

Za třetí a konečně: podle paní Matějčkové kdysi bylo méně duševních chorob. To je onen triviální paradox, jemuž leckdo naletí. Představte si primitivní, chudou, pološílenou společnost, kde neprobíhá žádná moderní diagnostika třeba schizofrenie nebo šedého zákalu. A srovnejte s tím společnost, kde se tyto nemoci systematicky diagnostikují a léčí. Ta druhá společnost bude vypadat jako mnohem více nemocná. Přitom opak je pravdou. Připomeňme, že naprosto zásadní roli pro zdraví, i to duševní, hraje výživa, hygiena, naplnění citových, včetně sexuálních, potřeb. Pokud jde o středověk, dovolte mi pár citací z Le Goffovy knihy Kultura středověké Evropy.

„Lidé sředověku jsou tudíž neustále rozděleni mezi Boha a satana. Ďábel není méně skutečný nežli Bůh, je dokonce méně skoupý, pokud jde o vtělování a zjevování. (...) Všichni středověcí lidé jsou v ustavičném nebezpečí, že se jim zjeví. Je obsahem té strašné úzkosti, která je skoro bez ustání děsí: že ho uvidí, jak se zjevuje! Každý z nich má pocit, že na něho „ten starý nepřítel lidského rodu“ stále číhá. (...) Nejběžněji se ďábel zjevuje v převlečení za velice krásnou dívku. (...) Ďábel pronásledovatel obvykle nepokládá za nutné se převlékat. Zjevuje se svým obětem v odpuzující podobě. (...) Satanovy nešťastné ženské i mužské oběti jsou často kořistí sexuálního rozrušení.“

„Tragika existence prostého lidu je v tom, že těžko může rozlišit mezi dobrými a zlými, že je ustavičně klamán (BC: na rozdíl od vrchních pater společnosti, která je obdařena nadpřirozenými schopnostmi). (...) Lidé středověku nepochybují, že konat zázraky jako Bůh - jistě s jeho svolením, ale to nic nemění na účinku, který to má na člověka – může nejenom ďábel; tato schopnost je dána také smrtelníkům, v dobrém či ve zlém. To je celá dvojsmyslná dualita černé a bílé magie, jejíž výtvory jsou zpravidla pro prostý lid zahaleny tajemstvím. (...) Právě jedním z hlavních úkolů pravých světců je rozpoznat a vyhnat výrobce klamů či spíše lžizázraků, démony a jejich pozemské přisluhovače, čarodějníky.“

„Středověká společnost je plná posedlých, nešťastných obětí satana ukrytého v jejich těle nebo očarování způsobených kouzelníky.“

„Všimněme si ještě, že hodní kouzelníci pocházejí hlavně z duchovenstva, ale může se mezi ně vloudit i pár vynikajících laiků. To je případ králů konajících zázraky.“

Jacques Le Goff: Kultura středověké Evropy, Odeon 1991, str. 167-172.

„...obdivuhodná kniha Fritze Curschmanna O hladomorech ve středověku shromáždila stovky kronikářských textů, které až do velkého hladu v letech 1315-1317 představují nepřetržitý pohřební průvod nepohod, hladomorů a epidemií s jejich strašlivými epizodami včetně kanibalismu, i jejich nevyhnutelným rozuzlením: mortalitou, a jejich vyvolenými oběťmi: chudými.“ str. 234

Le Goff tvrdí, že se pojídaly mrtvoly lidí a zdechliny zvířat, hlína, kořínky, vraždily se děti jako potrava. Řádily různé nemoci, Le Goff se obšírněji zmiňuje o tzv. horké nemoci, která vznikala zřejmě v důsledku pojídání námelu na žitě a jiných podobných hub. V důsledku této nemoci lidé umírali, ale také přicházeli o ruce a nohy a žili bez nich, končetiny jim uhnívaly.

Věk dožití ve středověku byl kolem 30 let, člověk ve věku 50 let byl považován za „vysokého věku“. Věřilo se, že různé nemoci léčí různí svatí, např. horkou nemoc svatý Antonín a jeho ostatky. Horká nemoc byla také nazývaná „ohněm sv. Antonína“. Antonité, poustevníci v Dauphiné, tvrdili, že mají ostatky sv. Antonína a umějí tu nemoc léčit, jejich zařízení se říkalo „špitál beznohých a bezrukých.“

Soupis hlavních nemocí, které řádily ve středověku: tuberkulóza, malomocenství, sněti, nádory, vředy, svrab, krtice, slepota, strašné nemoci zubů a samozřejmě duševní nemoci. Duševní nemoci byly různě „řešeny“ vymítáním ďáblů a démonů nebo začleněním těch lidí do společnosti v podobě šašků atd. Celková duševní atmosféra středověku je ale právě v důsledku podvýživy a všemožného strádání na hranici duševní nemoci.

"Už roku 1150 se průvody nosičů kamene na staveništích katedrál pravidelně zastavují a nosiči se shromažďují, aby se veřejně zpovídali a vzájemně bičovali. Roku 1260 nová krize vyvolává flagelanství v Itálii, pak ostatním křesťanském světě, dokud velký mor roku 1348 nerozpoutá halucinovaná procesí (BC: a přitom stačila v zásadě jen hygiena), která v současném filmu dokázala znovu stvořit obrazotvornost Ingmara Bergmana v Sedmé pečeti." str. 239

Jacques Le Goff: Kultura středověké Evropy, Odeon 1991.

Ještě si dovolím pro osvětu dodat odkazy na své dva texty. První je o čarodějnictví, druhý o manželství ve středověku. Naše společnost potřebuje takovou osvětu jako sůl. Je velká škoda, že lidé jako Tereza Matějčková dělají pravý opak.