Pete Hegseth vede armádu do další slepé uličky v Asii

22. 5. 2025

Stejně jako předchozí snahy armády o přesun do Asie však i tato iniciativa pravděpodobně selže. Armáda nemá v potenciálním budoucím konfliktu s Čínou žádnou převratnou ani dosud neobjevenou roli a další nákladný restart jí nepomůže ji najít. Místo toho je na čase, aby armáda čelila realitě a zdvojnásobila úsilí v úzkých, ale zásadních klíčových kompetencích, které již může v indicko-pacifickém regionu nabídnout, včetně protivzdušné obrany, velení a řízení a logistické podpory.

Nová Transformační iniciativa není prvním pokusem armády o získání významu v Asii. Její poslední snaha o generační změnu začala před pouhými sedmi lety spuštěním Army Futures Command (AFC) a více než 30 modernizačními iniciativami, které slibovaly vojákům nové tanky, letadla, rakety a pušky.

Některé z těchto nových programů se zaměřovaly na přípravu na budoucí pozemní války, ale mnoho z nich mělo za cíl zvýšit podíl armády na operacích proti čínské vojenské expanzi, kam se rychle přesouvala většina pozornosti a finančních prostředků Pentagonu. Mezi nimi byly nákladné a kontroverzní programy přesných raket dlouhého doletu, plány na konstrukci nových vrtulníků a obnovený zájem o flotilu armádních plavidel .

I když armáda investovala miliardy do vývoje a nákupu těchto systémů, měla potíže jasně definovat – a prodat vedení Pentagonu – svou roli v případné válce s Čínou. Jednou ze základních překážek byl nedostatečný vojenský přístup pozemních sil v indicko-tichomořské oblasti. Mimo Jižní Koreu, Japonsko a Filipíny armáda nenašla pro rozšíření své vojenské přítomnosti téměř žádnou podporu. Země, které armádu přivítaly, nebyly příliš nadšené z toho, že by měly hostit některé z jejích nových, pokročilých schopností, včetně dálkových raket a zásob vybavení a materiálu. Armáda tak zůstala s drahými systémy, které nemohla nasadit v přední linii nebo které by v případě války nemohla efektivně využít.

Snaha překonat tyto geografické omezení pomocí pokročilejších technologií (jako jsou drony s delším doletem a rychlejší rakety) vytvořila pouze další překážky, které nakonec armádě zabránily nasadit plánované systémy v dostatečném počtu, aby měly skutečný operační dopad.

Při snaze o vyvážení protichůdných požadavků geografie na jedné straně a palebné síly na straně druhé například hypersonický program armády výrazně zaostal za plánovaným harmonogramem a nakonec se rozhodl pro rakety, které jsou tak drahé (41 milionů dolarů za kus), že armáda plánuje pořídit pouze asi tucet kusů. Ještě horší je, že některé programy, jako Future Attack Reconnaissance Aircraft a Strategic Long-Range Cannon, byly zrušeny poté, co se objevily otázky ohledně jejich životaschopnosti v indicko-pacifickém regionu.

Snaha armády z roku 2018 o přeorientování na Asii tak ztroskotala na zásadním rozporu mezi neměnnou námořní geografií regionu a vlastními omezeními armády jako síly, která operuje převážně na souši. Místo aby se z těchto chyb poučili, se však Hegseth a jeho poradci zdají být odhodláni je opakovat.

Například nová iniciativa Pete Hegsetha opět vyzývá armádu, aby „posílila svou přítomnost v indicko-tichomořské oblasti rozšířením předem rozmístěných zásob, rotačních nasazení a cvičení“, ale nenabízí žádné nové nápady, jak toho dosáhnout. V tomto ohledu bude Trumpova administrativa čelit stejným výzvám jako její předchůdci: většina asijských zemí nechce na svém území více amerických vojsk nebo vybavení, protože se obávají, že se stanou terčem čínské odvety.

Otázky vojenského přístupu a povolení k umístění základen jsou politické otázky, které je třeba řešit na diplomatické úrovni, a armáda nemůže plánovat budoucí role v Asii, které předpokládají větší vojenský přístup, než má nyní.

Hegsethova zpráva také urychluje harmonogram armády pro zavedení mnoha technologií, včetně raket dlouhého doletu, dronů a systémů proti dronům a systémů velení a řízení s umělou inteligencí, které armáda již roky snaží udržitelně vyvinout. Hegseth naznačuje, že problémem v minulosti byl nefunkční proces akvizic, ale existuje jen málo důkazů, že tomu tak skutečně bylo. Většina překážek, kterým tyto programy čelily, byla technického rázu a byla ještě zhoršena geografickými podmínkami Asie – velkými vzdálenostmi, rozlehlými oceány a nehostinným terénem –, které nové smluvní ujednání nemůže změnit.

A konečně, i kdyby armáda překonala tyto první dvě výzvy, chybí operační koncepce, které by armádě sloužily jako vodítko pro využívání nových systémů a technologií v indicko-pacifickém regionu. Vybavení každé armádní jednotky drony například nezvýší význam armády v Asii, pokud nebude existovat plán, jak budou vojáci tyto drony používat v oblasti, která je z větší části pokryta vodou, nebo během konfliktu, kdy budou neustále ohrožováni čínskými leteckými útoky, které ukrajinské bojiště promění v piknik.

Místo zahájení nákladné transformace – která údajně bude stát 36 miliard dolarů – v naději, že se objeví nová relevance v Asii, by se armáda měla vrátit ke svým klíčovým kompetencím, které rozvíjela po desetiletí, a to k ochraně amerických sil pomocí pokročilé protiletecké a protiraketové obrany a k zajištění projekce síly USA pomocí velení a řízení, udržování a logistické podpory. Obě tyto role budou pro vojenské operace USA v indicko-pacifickém regionu zásadní, ať už v době míru, nebo války.

V tomto ohledu má nová Hegsethova iniciativa některé pozitivní prvky. Nejdůležitější je, že upřednostňuje investice do protivzdušné a protiraketové obrany. Riziko však spočívá v tom, že pozornost věnovaná této schopnosti, která se objevuje pouze v úvodu směrnice, bude nakonec omezena nebo odkloněna ve prospěch programů s vyšším profilem, jako jsou rakety dlouhého doletu a bezpilotní systémy, o které armádní vedení usiluje již téměř deset let, nebo Trumpův projekt Golden Dome for America.

Vzdání se snahy o rozšíření role v Asii bude pravděpodobně znamenat větší škrty ve struktuře armády a menší rozpočet armády, ale zúžení působnosti armády v indicko-pacifickém regionu přinese výhody, například uvolní zdroje pro jiné účely a umožní armádě soustředit se na plnění úzkého okruhu úkolů, zvyšování bojové účinnosti a kvality podpory poskytované společnému štábu.

Po dvou desetiletích protipovstaleckých operací, během nichž byla armáda středem pozornosti, se jí možná nebude líbit, že se dostane do pozadí za své sesterské složky. Hledání nové role v Asii však bude marné. Armáda může udělat více a lépe, pokud se soustředí na to, co již umí nejlépe.

 

Celý článek v angličtině ZDE