Návrat ztraceného syna...

26. 5. 2025 / Pavel Veleman

Je to pro mojí osobu mnohdy až fyzická bolest, profesní zranění, opravdu trpím při sledování této metastázy chudoby po celé zemi. Děti se nám v této zemi nerodí a zde jich běhají desítky. Šikovné, plné naděje a touhy prožít smysluplný život. A my nic. Ne, toto nám neprojde. Jestli za něco jsme plně vinní, je to toto zbytečné, nesmyslné sociální týrání lidí. Zvykli jsme si…

Domnívám se, že tato situace má řešení, které by stálo možná "tři vojenské letouny ročně". Dobré týmy politiků, národohospodářů, ekonomů, sociálních pracovníků, kteří převezmou sociální otázku jako prioritní a problém by byl z valné většiny do několika let vyřešen. Změna je stále v našem prostoru možná. Když se ta obrovská bída podařila během deseti let vymýtit v poválečné Evropě, není důvod, proč by to daleko výkonnější ekonomika nezvládla dneska…

Jsem zde brzy, procházím sám smutným domem. Potkávám lidi, které znám často z mládí. Ne, toto není žádná vyloučená lokalita. Tady nejsou žádné stovky lidí, žijících v tvrdém režimu  kultury chudoby. Ne, tady je "jen" obyčejná lidská bída, řešitelná politickými nástroji funkční sociální politiky, jak na státní úrovni, tak na místní municipalitě. Jenže není politický zájem, byznys s chudobou je přece tak výnosný. Nejen ekonomicky, ale i politicky. O to je vše smutnější.

A to se již sjíždíme všichni profesně chytří. Politik, novinář, sociální pracovník a já sleduji s úžasem, jak se změnila pozice novináře. Teď to vidím přímo před sebou. Novinář se stal vlastně nepotřebný pro politiky. Oni již mají ty své, loajální, zaplacené, jisté. A tak se to těm  investigativním dává sežrat. Pakliže se nechovám tak, jak jsou zvyklí, v budoucnosti vás ignorují, vytěsní, příště již vám nedají rozhovor, nebudou se s vámi bavit... Což může být váš profesní konec. Co s novinářem v redakci, se kterým se nikdo z politiků nebaví?

A tak sleduji tak trochu nepsaný cíl rozhovoru - hlavně neodradit. Nepříjemné otázky se spíše odloží. Nic pro mojí povahu, zejména v prostředí, kde se stydím vůbec podívat ženám s dětmi do očí. Ne tak paní politička, která mimo jiné žila ve Francii a moc dobře ví, co je to kultura protestu, kultura ataku, občanského rozhořčení, kritické sociální práce, která má podobu emoce... Avšak v Česku se žije politikům trochu jinak.

Tu hanbu místa cítím asi jen já, ne tak paní politička, která si povídá ty své politické fráze v místě, kde se nedá žít, kde se však musí žít, rodí se zde děti a my jsme si prostě jen na všechno zvykli.

A když se snažíte ji emočně donutit, aby odpovídala na otázky, hned jste okřikován ze všech stran. Jsem až ohromen, jak jsme nechali rozmazlit politické panstvo... Žluté vesty na vás, panáčkové a panenky!

Největší otřes jsem však zažíval, když jsem se dostal do střetu s mladými novináři. Sleduji je, jak cvakají před očima klientů, profesionální, neemoční, prostě v práci…

Nechápou, že sociální práva, stejně jako politická a občanská, jsou v dané situaci závažnější, než řešení toho, že si Veleman dovolil říci mimo kameru tzv. hodnotící poznámku o političce. To se najednou novináři ozvou, teď jsou opravdu pobouřeni a mají potřebu vám to nandat. Byl jste odhalen v rovině nekorektnosti, ponižujete všechny ženy, problém je najednou v rovině ideologické.

Svatá prostoto! My stojíme všichni přímo v místě až politicko/sociálního zločinu. V místě, kde je ponižována dnes a denně žena ze všech koutů každodenní reality. Jak chtějí novináři hájit tyto umořené ženské z ubytoven, když mají pocit, že zastání potřebuje v naprosto jiné galaxii žijící politička? Ta věru nepotřebuje ochranu před emočně koktajícím sociálním pracovníkem.

Nerozeznat skutečné "ženské oběti” této doby, znamená často jediné:

Být duchovně a myšlenkově spřízněný se smečkou mocných této doby a čekat na příležitost. Třeba si paní Eva někdy vzpomene, že potřebuje novou tiskovou mluvčí.