Recenze toho nejlepšího z české kinematografie (22) – Daleká cesta

29. 9. 2025 / Fabiano Golgo

Příběh je zdánlivě jednoduchý. Židovská rodina Kaufmannových se snaží přežít v Praze během okupace. Sledujeme jejich každodenní drobná rozhodnutí, stupňující se restrikce, bezmoc, strach. Ale Radok není kronikář – je básník hrůzy. Vyprávění rozbíjí dokumentárními záběry, využívá autentické nacistické propagandistické materiály a prokládá je hranými scénami tak, že hranice mezi skutečností a fikcí mizí. Tím vytváří pocit, že se díváme na živý, pulsující důkaz, nikoli na pouhou rekonstrukci. Kamera Otto Hellera klouže mezi realistickými interiéry a expresivními obrazy, světlo a stín se střídají v rytmu, který připomíná montáže Ejzenštejna i expresionismus německého němého filmu.

Radok dokáže během jediného střihu vyvolat zneklidňující napětí: obyčejná rodinná konverzace se mění v tísnivou metaforu, úřední úkon v předzvěst likvidace. Jeho film je bezútěšně konkrétní – ukazuje malé detaily (přísný podpis, výměnu pohledů, klapot bot) – a zároveň zlověstně abstraktní: prázdné dvory, anonymní kanceláře, chladné geometrie města, které se mění v past. Tohle není melodrama, kde by hrdinové plakali v náručí, ale strohá, děsivá skladba, která nás nutí prožívat hrůzu skrze rytmus a strukturu.

Pamatuji si, že jsem ten film nechtěl vidět, protože filmy o holocaustu jsou příliš těžké a já jsem jich viděl dost, abych věděl, jaké hrůzy se židům staly. Ale můj tehdejší přítel tak naléhal, že jsem nakonec ustoupil. A stálo to za to, protože tenhle film byl jiný, i když ještě bolestivější, protože nás nestaví do role diváků, ale do role někoho, kdo má pocit, že je přímo tam, a to díky tomu, že se vyhýbá filmově dramatickým scénám a vrhá nás přímo do děje.

Právě tahle formální radikálnost činí Dalekou cestu jedním z nejodvážnějších evropských filmů o holokaustu – a zároveň jedním z nejtragičtějších příkladů střetu umění s politikou. V době, kdy film vznikal, už komunistická moc utahovala šrouby a Radokův důraz na osobní osud židů, na individuální tragédii, se nehodil do ideologického rámce, který chtěl převést válku v příběh kolektivního hrdinství dělnické třídy. Film byl sice krátce uveden, ale brzy poté zmizel z distribuce a Radok sám byl odsunut na okraj.

Ale Daleká cesta přežila – a dnes působí ještě naléhavěji. Není to jen film o minulosti, ale o neustálé možnosti opakování. Radok odhaluje, jak snadno se civilizovaná společnost promění v mašinerii smrti, aniž by ztratila svou úřední tvář. Žádná hudební exploze, žádná katarze – jen klidný, byrokratický pohyb, který vede k transportům, komorám, popelu. Je to film, který odmítá dát divákovi úlevu, protože ví, že žádná úleva není možná.

Herci – zejména Blanka Waleská a Otomar Krejča – hrají s tlumenou intenzitou, která se vyhýbá patosu. Každý jejich pohled, každá drobná gesta působí jako zápis do archivního záznamu lidské důstojnosti tváří v tvář neodvratné katastrofě. Radok nepodává hrdiny jako mučedníky, ale jako lidi, kteří chtějí dál milovat, smát se, vést malé spory – a kteří přitom krůček po krůčku ztrácejí všechno, co je činí lidskými.

Dnes, kdy svět znovu flirtuje s autoritářstvím a nenávist znovu hledá jednoduché obětní beránky, má Daleká cesta mrazivou aktuálnost. Je to film, který neukazuje jen hrůzy minulosti, ale mechaniku přítomnosti: jak se z malých pravidel, z byrokratických formulářů a z pohodlné lhostejnosti rodí konečné řešení. Radokův debut je varování, které neztrácí ostrost, protože se neukrývá v historickém muzeu – místo toho nás vede po tenké hranici mezi dneškem a tím, co by mohlo přijít zítra.

Vidět Dalekou cestu znamená nechat si rozbít iluzi, že zlo je někde venku, že se nás netýká. Radok nám připomíná, že cesta do pekla je vždy dlážděna normálností, a že film – když je takto neústupný, takto formálně svobodný – může být víc než umění: může být aktem odporu, paměti i zoufalé lásky k životu, který si přesto zaslouží být žit.