Když sledujete českou politiku dlouhodobě, nemůžete si nevšimnout určité amerikanizace, která se ale projevuje po česku. V USA bývá absence v debatě symbolem síly – kandidát naznačuje, že je „nad věcí“, že nepotřebuje riskovat. Babišovo rozhodnutí však v sobě nese jinou energii. Nejde o demonstraci moci, ale o uznání limitů. Babiš totiž ví, že televize je pro něj nepřátelský terén. V přímém střetu s premiérem Fialou by riskoval moment, který by mohl jeho voliče vytrhnout z hypnotického rytmu sociálních sítí a regionálních mítinků.

Do arény proto posílá Karla Havlíčka – technokratického vojáka, který se nebojí hádat, ale zároveň nenese Babišovu osobní zátěž. Havlíček v debatě působil chvílemi jako náhradní kapitán, chvílemi jako politický dvojník. Byl to souboj, který připomínal šachovou partii, kde král zůstává schovaný, zatímco pěšci a střelci sbírají body. Fiala to věděl, a proto neútočil jen na Havlíčka, ale na jeho nepřítomného šéfa. „Fíkový list svého předsedy,“ řekl premiér a tato metafora se stala symbolem večera.

Samotná debata však ukázala ještě něco jiného: česká politika je čím dál víc o stylu než o obsahu. Grafy létaly vzduchem, moderátorka Augustová se marně snažila udržet řád, a zatímco jedni mluvili o emisních povolenkách, jiní o státních svátcích. Byla to debata, která svou chaotičností odrážela náladu společnosti – únavu z krize, ale i hlad po jakémkoli příběhu, který by dával smysl. Zdeněk Hřib si osvojil mantru „máme plán“, Rakušan znovu a znovu připomínal magické číslo 101, Okamura recykloval migraci, Konečná mluvila o „genocidě v Gaze“, a Macinka přinesl do studia echo devadesátkové suverenity.

Politika je zrcadlo kultury – a to, co jsme v téhle debatě viděli, není jen souboj o mandáty, ale o charakter země. Česká společnost balancuje mezi touhou po stabilitě a fascinací konfliktem. Na jedné straně stojí Fialova nabídka „vlády bezpečí“, na druhé Babišova permanentní kampaň, která spoléhá na emoce, nikoli na konkrétní řešení. Absence v debatě pak není útěk, ale kalkul: Babiš ví, že jeho voliči nehledají racionální výměnu argumentů, ale příběh, který potvrzuje jejich pocit ohrožení a odpor k „elitám“.

Co nám tento večer říká o budoucnosti? Že česká politika se posouvá do éry, kdy rozhodující není přítomnost na scéně, ale schopnost ovládat její kulisy. Andrej Babiš to pochopil dřív než ostatní. V zemi, kde se voliči čím dál víc dívají na politiku jako na reality show, může být nejchytřejším tahem prostě nepřijít.

Vytisknout