Pár poznámek k antisemitismu a "antisionismu"

24. 11. 2011 / Alex Koenigsmark

1.

Začnu odjinud. Výprava z hvězdy 4587 v galaxii 4a5 podala po návratu tuto zprávu:

"Planeta č.5 je osídlena myslícími bytostmi, které si říkají 'lidé`, avšak myšlení většinou nepoužívají racionálně. Zásadně se rozdělují především barvou pokožky, mnohem podstatnější je ale jejich příslušnost k rituálním skupinám.

Jedna veliká skupina se například pravidelně shromažďuje ve zvláštních budovách, většinou daleko ozdobnějších, než jejich příbytky, kde nesmějí mít na hlavě žádnou pokrývku, společně tam opakuje celé věty a také zpívá, při čemž k nim hovoří zvláštní, k tomu účelu školení 'lidé` v barvitých a nepraktických kostýmech se zajímavými čepicemi; libuje si v zobrazování mrtvých a rafinovaně utrápených 'lidí`. Jejich zpodobeními jsou ověšeny nejen tyto shromažďovací budovy, ale i školy a příbytky. Smí jíst všechna zvířata. Smí pít opojné nápoje.

Jiná veliká skupina musí několikrát denně vystrčit konečník směrem k nebi, musí si konečník čistit jen levou rukou a pravou jíst; opravdu významným jejím členem se 'lidé` stávají, jestliže se vypraví na určité místo, kde společně několikrát oběhnou meteorit, upevněný na zdi zvláštní kamenné boudy. V domech, kde se shromažďují, nesmí mít na sobě boty. Také tam nejsou žádné obrazy, ani mrtvých, ani jiných 'lidí`. Nesmí jíst zvíře, zvané "prase". Ostatní zvířata jíst smí. Opojné nápoje pít nesmí, ale smí drogy například kouřit nebo žvýkat.

Další skupina si musí nechat už v dětství ustřihnout kousek přirození, její členové v domech, kde se shromaďují ke zpěvu, musí mít na hlavě pokrývku. Ani v jejich domech jsme neviděli žádné obrazy 'lidí`. Na jednom místě je jejich zvykem hovořit ke kamenné zdi a kývat sebou při tom. Také nesmí jíst zvíře, zvané prase, ostatní zvířata jíst smí.

Všechny tyto skupiny své počínání zdůvodňují tím, že jim to nařídila Nejvyšší Bytost. Učinila tak již velmi dávno a jinak je neviditelná.

Všechny sebou ve skutečnosti navzájem opovrhují, ačkoliv jim to většinou dost komplikuje život."

Pohled zvenčí, bez historie (většina náboženství je historicky vzniklý návod, jak na zemi přežít) a filosofie -- ale je to směšné, není? Jenže kolik životů to už stálo, vezměte, kolik jenom poutníků ušlapou každý rok ti nejmírumilovnější věřící na břehu Gangu? V tomto případě jde ovšem jen o organizační nedostatek, nikoliv program.

2.

Náboženství, tj,. snaha pochopit řád světa, které se změní v předsudek, je jednou z nejošklivějších věcí, které nám dějiny a lidská povaha nabízejí. Všechny velké zločiny se odehrály vždy ve jménu nějaké úžasné myšlenky a víry v nějakou úžasnou Pravdu s velkým P.

Prachy se taky vždycky ukrývají pod Pravdou.

Pod antisionismem se nechuť k židovství skrývá nejen v téhle zemi. Česká xenofobie samozřejmě existuje a antisemitismus je její významnou součástí. 'Antisionismus` každého českého xenofoba vždy těší, protože se stává fíkovým listem, zakrývajícím jeho nepěknou tvář.

Nepřátel židů jako takových (většinou ti lidé vůbec o židovství nic neví) je u nás pořád dost -- a s odstupem od holocaustu jich přibývá. Není divu, množí se hloupá literatura na to téma. I mně občas píše nějaký hlupák "žide", když napíšu do Britských listů, netuše, že jsem (asi bohužel) naprostý arijec měšťanského původu.

3.

Palestinský příběh je pro Západ a jeho levici už dlouho modelovým příběhem, ikonickým modelem. Má k politickému kýči, jak o něm mluví Kundera, všechny předpoklady, takřka hotovou pohádku o chudém a statečném, který bojuje proti bohatému draku a další atributy : máme zde národ (poznámka níže), toužící po svobodě, dále velmi chudý, utlačovaný lid (všichni bohatí utekli do Libanonu, Rijádu, Káhiry), rasistický aspekt (co na tom, že Arabové i Židé jsou téhož semitského původu, ani jedni to moc na vědomí neberou), nezbytný antimperialistický úhel pohledu (židy podporuje světový americký Satan), fotogenické pak přímo pastviny -- zřícené domy, k nebi lající matky, čtrnáctileté bojovníky s tvářičkami pod kostkovanými šátky s kalašnikovy v prackách vedle bezzubých staříků se slzami v očích, půvabné snědé děti na smetištích etcetera, temnooké krasavice, kráčející na smrt ovinuty bombičkami - a zejména nepříjemného a mediálně dobře napadatelného protivníka (ohyzdní bankéři s nezbytnými doutníky, výtečně využitelná skupina bigotních fanatiků, ukázněná a vycvičená armáda, která je vždycky na pohled nesympatická).

K pojmu národ: Významný palestinský politik Zahír Músejn, člen výkonného výboru PLO v rozhovoru poskytnutém holandským novinám Trau, 31. 3. 1977, se přeřekl: "Žádný palestinský národ neexistuje. Vytvoření palestinského státu je pouze prostředkem pokračování našeho boje proti státu Izrael za naši arabskou jednotu. Ve skutečnosti dnes není žádný rozdíl mezi Jordánci, Palestinci, Syřany a Libanonci. O palestinském lidu mluvíme dnes pouze z politických a taktických důvodů, protože národní zájmy Arabů vyžadují, abychom jako účinný prostředek boje proti sionismu vyzvedli existenci zvláštního 'palestinského národa'. Jordánsko jako suverénní stát s definovanými hranicemi nemůže uplatňovat nároky na Haifu a Jaffu. Jako Palestinec si však mohu nepochybně nárokovat Haifu, Jaffu, Beer-ševu i Jeruzalém. Jakmile jednou prosadíme naše právo na celou Palestinu, nebudeme váhat ani minutu a spojíme ji s Jordánskem."

Osudové okolnosti však samozřejmě mohou zformovat národ i ze skupiny, která původně na samostatný národ neaspirovala, což se v případě Palestinců do značné míry i stalo.

Pozoruhodné je, že jiný daleko starší a jako národ nikdy nepopíraný lid, také bez státu a ještě hůře pronásledovaný, vystavovaný genocidě a popírání, totiž Kurdové, se zřejmě zdaleka tolik k identifikačnímu hrdinovi moderní pohádky nehodí a ikonou se prostě nestal, ačkoliv je nejméně stejně 'pronásledován a týrán` -- asi proto, že nemá jednoho jediného a tak pěkně vhodného draka. Jednoduše řečeno, v příběhu Kurdů chybí zlý Žid.

4.

Samozřejmě, že i stát Izrael se v rámci válečného stavu dopouští celé řady chyb. Už v něm soudili celou řadu válečných zločinců. Nicméně v žádném případě nepoužívá děti a civilní obyvatelstvo jako živé štíty, neukrývá arzenály pod nemocnicemi a školami a nevysílá pološílené mladíky nabité dynamitem, aby vyhazovali do vzduchu palestinské kavárny a autobusy se studenty.

V arabské tradici je i jiný psychologický přístup k realitě, který má své historické příčiny -- kdysi, asi v roce 1957, například došlo k zajímavé akci, četl jsem o tom v knize Petera Scholl-Latoura Allah ist mit den standhaften. V jedné vesnici na tehdy jordánském území sídlila jednotka protiizraelských partyzánů, která vyhodila do vzduchu židovskou školu i s dětmi. Izraelci zasáhli -- u vesnice nečekaně přistálo několik helikoptér s vojáky, středisko teroristů po přestřelce obsadili a také vyhodili do vzduchu; přestřelku přežila z teroristů jen hrstka jednotlivců. Po několika hodinách helikoptéry, když už ze střediska nic nezbylo, zase odlétly. Přeživší teroristé a místní obyvatelstvo začali jásat, střílet do vzduchu a oslavovat.

Co oslavovali? Přece vítězství, Izraelci totiž nezůstali, ale poprvé v dějinách odněkud odešli, to znamená uprchli, stáhli ocas, ukázali slabost, podle názoru 'mučedníků` tudíž prohráli. Událost je prý považována za první vítězství palestinské guerily.

Tento názor na sílu a slabost, doprovázený navíc učením o 'takíji`, možností lhát nevěřícím (jako všechny poučky islámu má i 'takíja` stejně jako 'džihád` mnoho definicí, někdy -- podle interpretů -- velmi odlišných, od nevinných až po agresivní), nemůže nikdo, kdo chce řešit nějaký problém, opominout. Je to prostě rozdílnost kultur.

Toto je fotografie jednoho z humanistických pomocníků z turecké lodi. Fotografie z lynče plukovníka Kaddáfího sem ani přikládat nemusím, máte je v dobré paměti.

Dovedeme si jistě dobře představit, jak by asi vypadalo tažení těchto humanistických pomocníků poraženým a dobytým Izraelem, aspoň já si ho dovedu představit --anebo možná ani nedovedu.

Neschvaluju žádné jednoduché a brutální řešení, které si vždycky odnesou nevinní. Právě proto si ale myslím, že Izrael je součást naší, evropské a civilizované části téhle planety. Zrovna tak by jím měli a mohli být i Palestinci. Rád jsem si přečetl Abbásova slova, že neuznání Izraele a válka s ním v roce 1948 byla chyba. Byla to nejen chyba, byla to pitomost. Jenže někomu se hodila.

Myslím, že právě proto by i 'levice` měla zároveň s podporou spravedlivých požadavků Palestinců -- ale jen těch, které zároveň nevylučují mír a existenci židovského státu, protože taková spravedlnost je nesmyslná -- vykonávat tlak na Araby, aby si k jednacímu stolu sedli a chtěli se dohodnout. Uznat Palestinský stát bez mírové smlouvy je čiré mnichovanství.

Tlak na Izrael už existuje. Stačí se podívat na mapu.

0
Vytisknout
3742

Diskuse

Obsah vydání | 25. 11. 2011