...nolentem trahunt

14. 11. 2013 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut

Roy Scranton byl jako vojín 82. výsadkové divize svědkem konce civilizace, který americká invaze způsobila v okupovaném Bagdádu. Když se mu podařilo přežít a vrátit se domů, iráckou lekci si zopakoval v New Orleansu postiženém hurikánem Katrina - a ještě později v dalších oblastech zasažených hurikánem Sandy. Federální úřady dodnes nedokázaly odstranit následky obou masivních přírodních katastrof. Se změnami klimatu však bude počet podobných extrémních klimatických událostí dále narůstat. A ačkoliv se Spojené státy stále rychleji zadlužují, investice do veřejné infrastruktury prudce klesají (viz graf vlevo). Je už dnes nereálné očekávat, že se lidstvu změny klimatu podaří zastavit. A stejně tak je nereálné myslet si, že existuje dostatečná kapacita pro úspěšnou adaptaci západní průmyslové civilizace na tyto změny.

Za jinak stejných okolností budoucnost přinese zánik stávajících zemědělských center, změny vegetačních období plodin, zaplavení mnoha velkých populačních center. Budoucnost dnes znamená selhávání zásobovacích sítí všeho druhu, zničené námořní přístavy, příležitost pro nové masové epidemie.

Kdo je v hloubi duše vyhlídkami tohoto druhu vyděšen natolik, že pociťuje nutkavou potřebu zmíněnou perspektivu za každou cenu popřít, znevěrohodnit a zcenzurovat, aby se jí jednoduše zbavil, zajisté ze své teplé kanceláře označí Scrantona, jenž přežil půl roku v bagdádském pekle, za defétistu a zbabělce.

"Největším problémem, který přináší změna klimatu, není to, jak by ministerstvo obrany mělo naplánovat války o zdroje, nebo jak bychom měli budovat mořské hráze na ochranu Alphabet City v Manhattanu, nebo kdy bychom měli evakuovat Hoboken. Nevyřešíme ho nákupem Priusu, podepsáním dohody, nebo vypnutím klimatizace. Největší problém, jemuž čelíme, je filosofický: Pochopit, že tato civilizace je již mrtvá. Čím dříve budeme čelit tomuto problému a čím dříve si uvědomíme, že není nic, co bychom mohli udělat pro svou záchranu, tím dříve se dostaneme k tvrdé práci adaptovat se s pokorou smrtelníků na novou skutečnost", píše Scranton.

V jistém smyslu lze tvrdit, že proces mentální adaptace na problém, jejž Scranton popisuje, začal již před nějakou dobou, dokonce ještě dávno před tím, než se lidé vůbec dozvěděli o změnách klimatu vyvolaných stále vyšší spotřebou fosilních paliv. S použitím historické analogie adaptaci předpracovali Spengler a Toynbee. Britský spisovatel Brian W. Aldiss v předmluvě k trilogii Helikonie (1982-1985) uvedl: "Moje vynalézavost čerpala z  alegorie. Zjistil jsem, že je to vynikající věc. Do mé mysli, inspirované vědeckymi fakty, se vkrádaly celé spřízněné série nových představ. Využil jsem je, jak nejlépe jsem mohl. Když jsem se ocitl nejdál od své výchozí koncepce - v  apastronu svých původních záměrů - zjistil jsem, že píšu o podvojnostech, které platí jak pro Helikonii, tak pro naše století. Těžko by tomu mohlo být jinak. Protože lidé Helikonie i její ne-lidé, zvířata a druzí, nás zajímají pouze tehdy, odrážejí-li naše vlastní zájmy. Nikoho nezajímá národ mluvících plžů."

V médiu uměleckého odcizení tedy nalezneme u Aldisse příběh dvou civilizací: Jedna na planetě Helikonie bojuje s masivními změnami klimatu, které na konci "velkého roku" vyvolávají katastrofu a nutnost začít úplně odznova, druhá sleduje "představení" z pohodlí a luxusu kosmické stanice Avernus, avšak na rozdíl od své obtížně se adaptující konkurentky sama stagnuje a zanikne.

Helikonie své historické výzvě čelí, Země a její stanice Avernus nikoliv. Pro Helikoňany je jistě velmi obtížné žít s vyhlídkou na to, že po celé stovky let se budou muset víceméně protloukat ze dne na den, než se klima zase změní. Ale na rozdíl od jiného Aldissova antiutopického románu Greybeard (do češtiny přeloženého jako Pokolení starců), kde je po většinu času naděje na lepší budoucnost čímsi zcela absurdním, Helikoňané se nemusejí připravovat na žádný nevyhnutelný zánik sebe samých; to co nedokáží v nepříznivých podmínkách udržet je prostě určitý model civilizace, nikoliv snad holý život a autentické vztahy jednoho k druhému. A tak je stále přítomna i šance, že z těchto zdrojů bude civilizace jednou opět obnovena.

Takovou míru vnitřní svobody vůči danostem ovšem u podstatné části současných příslušníků naší civilizace nenajdeme. Jejich osobní identita je prostřednictvím zbožštěného životního způsobu zpravidla pevně spojena s tím, co je nadále neudržitelné a odsouzené k zániku. Podvědomě však registrují, že status quo stojí na mimořádně vratkých základech, a úměrně potlačovanému pocitu ohrožení se začínají chovat nesmírně nenávistně ke všemu, co se liší od toho, na čem beznadějně lpějí: ke studentkám nosícím "jakési podivné šátky", bezmocným nezapadajícím do systému, Romům, těm, kdo mají tu drzost provozovat "nekonzumní" vážnou hudbu, atd., atd. Odpovědí na množící se výzvy se stává stále neprůstřelnější rigidita a netolerance.

Kromě toho, že podobné chování vytváří ideální podmínky pro nástup diktatur, ti kdo je praktikují jsou také předními adepty na Darwinovu cenu - a to nikoliv jen z hlediska přežití vlastních genů, ale dokonce z hlediska přežití celých společností, jejichž mentalitu umrtvují a zbavují možnosti dalšího vývoje.

"Můžeme pokračovat v jednání založeném na očekávání, že zítřek bude stejný jako včerejšek, a stávat se tak stále méně připravenými na každé nové neštěstí, které přijde, a stále beznadějněji zapojenými do života, jenž nemůžeme udržet. Nebo se můžeme naučit vidět každý den jako smrt toho, co se stalo před ním, osvobodit se, abychom se vyrovnali s jakýmikoliv problémy, které nám přítomnost předkládá, bez závislosti nebo strachu", píše Scranton.

Takovou volbu máte i vy.

0
Vytisknout
10175

Diskuse

Obsah vydání | 15. 11. 2013