Ve vztahu k Rusku nemá Evropa vůbec jasno:

Putinovy priority, záměry, ideologie?

8. 3. 2014 / Karel Dolejší

Základní podmínkou vyjasnění toho, v jakých parametrech bude napříště Evropa fungovat, je promyslet, o co Putinovi a ruským elitám vlastně jde. To se pochopitelně příliš nedaří ani v kontaktu s propagandou, díky níž teď vypadá Satan proti ruskému prezidentu jako docela fajn chlap; ale nedaří se to ani za zuřivého řevu patologických rusofilů, že "Rusko vždycky jenom reaguje".

Jaké jsou tedy Putinovy krátkodobé priority, střednědobé cíle, dlouhodobá ideologie?

Krátkodobý minimální program je zcela jasný: Zajistit Sevastopol, bez nějž se zásobování Asada v Sýrii stává těžkým oříškem a existence samostatné Černomořské flotily je ohrožena; v druhém plánu pak zajistit postavení ruské menšiny na Ukrajině.

Projekty, které toto nezohledňují, nemají šanci situaci jakkoliv uklidnit. Buď jsou založeny na neinformovanosti, nebo - v horším případě - na záměru vyvolat s Ruskem okamžitě ještě vážnější konfrontaci. Požadavky jako "Rusko musí okamžitě stáhnout jednotky z Krymu" (aniž by dostalo záruky ohledně Sevastopolu), "Rusko musí splnit sedmdesát podmínek, než s ním začneme jednat" (ale my dohodu z 21. února plnit nemusíme a nebudeme), neslouží ničemu, než nasměrování diplomacie do slepé uličky. Jakýkoliv myslitelný kompromis musí řešit otázku Sevastopolu a ruských menšin na Ukrajině. Tečka.

Ale je tu střednědobá perspektiva. V té je Putinovým cílem založit kulturně a vnitropoliticky konzervativní Eurasijskou unii. A tento projekt nedává žádný smysl bez průmyslového potenciálu východní Ukrajiny. Možná tedy existuje šance na krátkodobý kompromis, ale střednědobě jej Moskva stejně nebude akceptovat. Putin se projektu Eurasijské unie nevzdá. Ale pak se také nevzdá přinejmenším východní části Ukrajiny. - Rada federace mu, jak známo, povolila použití síly na celém území sousedního státu.

A pak je tu ještě dlouhodobá perspektiva. Co v ní bude mít větší váhu? Je to mapa níže, pocházející z Duginových Základů geopolitiky, dle které je ruským cílem ponechat jakési ohlodané zbytky ze Západní Evropy a poskytnout jí ke kolonizaci Afriku? Nebo spíše Kremlem oblíbená a doporučovaná kniha Michaila Jurijeva Třetí impérium: Rusko, jež musí být ZDE, která obsahuje mapu vloženou jako hlavní doprovodná ilustrace tohoto článku? Podle ní by totiž z Evropy v ruské Třetí říši nezůstalo vůbec nic.

Jestliže mají pravdu ti, kdo tvrdí, že kladu příliš velký důraz na dlouhodobý vliv Alexandra Dugina v prostředí silových struktur, Státní dumy a Kremlu, pak ovšem b) je správně a už ani s německou Evropou coby satelitním impériem se v kremelských plánech nepočítá.

Představuje Rusko pro Evropu bezpečnostní hrozbu? Ze střednědobého a dlouhodobého hlediska nepochybně ano. Zatím se ovšem otázka vůbec racionálně nediskutuje. V prostředí bývalých amerických zpravodajců se například momentálně řeší, proč bývalý prezidentský kandidát Mitt Romney tak trval na tom, že hlavním geopolitickým protivníkem USA je nadále Rusko. "Ví snad něco, co my nevíme?", ptají se lidé nepochybně mnohem inteligentnější, než nějaký Romney, se silnou distancí k politice současné administrativy. Mitt Romney toho nejspíše nevěděl a neví o mnoho více, než Sarah Palinová, a jeho názor je pouhým echem studené války. Jenže v jistém prostředí jde stále ještě o to sbírat informace, ne prosadit vlastní velmi silný názor postavený na nulové znalosti problematiky a uřvat oponenta. Proto dokonce i Romney je předmětem vážného tázání.

Ostatně americká slovanská studia se dlouhodobě věnují jak Duginovi, tak Jurjevovu projektu ruského Reichu. Podobně panuje mnoho let zájem o ruské geopolitické plány například mezi polskými politology, a koneckonců v poslední době i u nás. Neexistuje tedy žádná výmluva, pokud tyto koncepce někdo soustavně ignoruje a vydává se přitom za experta na Rusko.

Je dobré všímat si, kdo v české politice funguje jako prodloužená ruka Viki "Fuck the EU" Nulandové, manželky neokona Roberta Kagana. Je užitečné registrovat, kdo jako autoritu vytahuje Anne Applebaumovou, manželku polského ministra zahraničí Radosława Sikorského. To jsou zastánci krajních amerických pozic. Nemají se zájmy Evropanů téměř nic společného a prosazují neodpovědné destruktivní přístupy.

Ale také je dobré vědět, jak bylo koneckonců otevřeně řečeno na nedávné zahraničněpolitické konferenci v Senátu, že v České republice léta působí desítky ruských "novinářů", kteří v životě nepublikovali ani řádku v ruských médiích. A nejen to. Těžko třeba věřit inteligentnímu akademiku tvrzení, že v Rusku (kde se nepohodlní novináři vraždí) je větší svoboda slova, než na Západě (kde teď může nepohodlný hnít léta bez soudu v kriminále).

Českou veřejnou debatu se nesnaží prostřednictvím AMO a Člověka v tísni účelově tvarovat jen americká strana. Zrovna tak to platí i pro druhou expanzívní velmoc.

Je ostatně vskutku úlevné, když masky spadnou.

Racionální debata o rizicích vyplývajících z ruského mezinárodněpolitického revizionismu musí vycházet z pochopení ruských záměrů a současně z jasné definice zájmů EU a České republiky. Nemůže a nesmí vycházet z nevysloveného sloganu "Všichni slušní lidé bezvýhradně podporují USA".

Ale také nemůže být blokována těmi, jimž úkol nedopustit žádnou věcnou debatu zadala druhá strana - ať už jsou jejími užitečnými idioty, nebo placenými spolupracovníky.

0
Vytisknout
8663

Diskuse

Obsah vydání | 10. 3. 2014