Proč Obamovy USA prohrávají a ztrácejí vliv ve světě

22. 4. 2015 / Karel Dolejší

Právní názory Baracka Obamy na problematiku arménské genocidy se prokazatelně formovaly nejpozději v roce 2006 v korespondenci s Condoleezou Riceovou. V roce 2008 pak byly prezentovány v rámci první volební kampaně. V obou případech Obama přesvědčivě argumentoval ve prospěch označení tureckého vyvražďování Arménů v roce 1915 za genocidu.

Letos, v době stého výročí arménské genocidy, americký prezident své někdejší názory zcela popírá ZDE.

Spojené státy v politické rovině prohrály všechny války od invaze do Panamy. Proč se tak stalo už rozebrali jiní ZDE, takže stačí stručně shrnout: Američané nedokáží přinutit protivníka k rozhodující bitvě, která by jej mohla skutečně odzbrojit a tak donutit, aby se vzdal; nedokáží naplánovat operace tak, aby dosáhli svých cílů hned na začátku a protivníkovi nezbylo, než to prostě uznat (fait accompli); a neumějí ani nabídnout protivníkovi ústup se ctí, protože na to jsou příliš arogantní a ideologičtí. Kromě válek však postupně prohrávají také své mezinárodní postavení. Proč k tomu dochází lze dobře studovat třeba právě na Obamově oportunismu ve vztahu k arménské genocidě. To je sice nepochybně - čistě politicky vzato - samo o sobě minoritní téma, ovšem s ohromným symbolickým významem.

V současných USA se považuje za normální hovořit o vině Poláků za události, při nichž byli sami v roli perzekvovaných a vyvražďovaných a při nichž zemřela pětina polského národa ZDE. V souvislosti s tímto přísným etalonem o to více vynikají dvojí standardy uplatňované nyní Barackem Obamou. Stručně řečeno, pokud Turci "nespáchali" genocidu, protože jsou americkými spojenci, ředitel FBI, jenž obvinil Poláky z nacistické genocidy Židů, měl už předvčerejškem přijít o místo.

To se ovšem nestane. Polsko je spolehlivým americkým spojencem a tak se nikdo nenamáhá podniknout více, než nechat velvyslance v Polsku, aby z osobní iniciativy přednesl omluvu. Turecko, to je na druhé straně úplně jiná záležitost: Že tamní režim přestává jakkoliv připomínat západní demokracii i sekulární stát a směřuje k vlastní variantě islámského autoritářství je jedna věc; ještě jiná věc ale je, že pomalu přestává být americkým spojencem. Rostoucí vojenská spolupráce s Čínou a Pákistánem, mírně řečeno pochybná role Ankary při vzniku islamistických struktur v Sýrii nebo soupeření s Íránem o pozici hlavního sponzora hnutí Hamas - to jsou jen některé známky toho, že se Turecko necítí být vázáno rámcem nějaké společné politiky a dělá už de facto politiku vlastní, značně nezodpovědnou a sobeckou, s cílem stát se nezávislou regionální mocností.

Je prakticky vyloučeno, že by americká administrativa pochybným zohledňováním turecké neochoty přiznat vlastní zločiny přiměla prezidenta Erdogana k větší spolupráci při stabilizaci Blízkého východu, k dodržování embarga na Krym či obecněji ke spolupráci na projektu na Rusku nezávislého zásobování Evropy zemním plynem. Turecko bude nadále sledovat pouze ty zájmy, které osobně schválí Erdogan, pokud si myslí, že prospějí jeho vlastnímu mocenskému postavení.

Nejde přitom o nějaký ojedinělý případ. Také v Iráku Obamova administrativa vojenskou podporu svěřuje proíránskému režimu v Bagdádu, který se dopouští na civilistech stejných zvěrstev jako "islámský stát", zatímco skutečně spolehlivého kurdského spojence odbývá zbytky smetenými se stolu. Kyjev, který je při všech ohromných nedostatcích prozápadně orientovaný, na druhé straně odmítá Bílý dům vyzbrojit a odkazuje ho tak na pomoc druhořadých mocností a Izraele.

V tom se jednoduše projevuje obecně zbabělý a také velmi narcistní modus operandi dosluhující administrativy: Tam, kde se jí někdo rozhodně staví na odpor a dává zřetelně najevo, že ji tak úplně "nemiluje", nabízí i protivníkovi dalekosáhlé koncese a neúnavně usiluje o smír (jen aby už nemilost ustala...), zatímco vůči dlouhodobě spolehlivým partnerům jedná často arogantně.

Tímto způsobem Spojené státy zajisté nezískají ve světě žádné nové spojence, na něž by se mohly spolehnout; zato ty stávající naučí velmi názorně, že loajality si v Bílém domě necení a proto nemá smyslu to s ní přehánět. Tam, kde nastane dilema, zda dát v nějaké konkrétní otázce přednost spíše svazkům s USA, nebo zvolit rozvíjení vztahů s jinou mocností, i nepochybní američtí spojenci nyní budou častěji volit druhou možnost. Vidí, že pokud by postupovali opačně, nikam by to nevedlo a nikdo to neocení.

Tato otázka má ještě jeden obecnější rozměr. Je jím vztah USA ke spojencům vůbec. Když USA na vrcholu krize vztahů s Ruskem stahují z Evropy 24 bitevních vrtulníků Apache, "aby ušetřily" ZDE, zajisté má takový krok i zajímavé souvislosti v pokračujícím šetření naprosté většiny evropských členů NATO na obranných rozpočtech, o tom není sporu. Na druhé straně lze vážně pochybovat o tom, zda právě teď je skutečně nutné přesouvat dvě roty bitevních vrtulníků zrovna na Aljašku. Vedle toho nedochází v Evropě ke skutečnému a trvalému posílení americké přítomnosti na východním křídle NATO, ale v první řadě k posílení rotací jednotek, jejichž základny nadále zůstávají za Atlantikem.

Stručně shrnuto, spoléhat se na Spojené státy není příliš moudré ani bezpečné. Kauza licoměrného spláchnutí otázky arménské genocidy kvůli pochybným a i v tom nejlepším případě krátkodobým výhodám ve vztahu k Turecku znamená svého druhu pedagogický čin ve sféře diplomacie. Ukazuje celkem jasně, že mnohem výhodnější je manévrovat nezávisleji, než preferovat jednoznačnou loajalitu - a v žádném případě si nepěstovat oddaný psovský přístup, jaký opakovaně prokazuje značná část českých médií i politické elity.

0
Vytisknout
6676

Diskuse

Obsah vydání | 27. 4. 2015