Útěšná legenda Střední Evropy a nekonečný tanec v kole

20. 10. 2015 / Karel Dolejší

V delší perspektivě je logika středoevropského prostoru logikou vztahů mezi Ruskem a Německem. Vzájemný poměr mocenských faktorů utváří jakési základní silokřivky. Obrat směrem na jih a vytváření obrazu nepřítele ležícího údajně tímto směrem - "nepřítele", který při veškerém fanatismu českých islamožroutů na bezvýznamné Česko v zásadě kašle - je jen dočasným odvedením pozornosti od trvalých determinant osudu středoevropských národů.

Zesnulý britský historik Tony Judt v rozhovoru s Timothy Snyderem nazvaném "Promýšlet 20. století" (česky "Intelektuál ve 20. století", Praha 2013) upozornil na umělost Kunderova pojmu Střední Evropy. Tato zkonstruovaná Střední Evropa, říká Judt, je idealizovaným obrazem metropolitní části rakousko-uherské monarchie. Je obrazem, z nějž bylo vyretušováno náboženství, z nějž zmizel venkov, ve kterém nenarazíte na zaostalost a barbarství východňárské mentality. Zamlčení středoevropského "Balkánu" (ve smyslu kulturním, nikoliv geografickém - na reálném Balkáně žije řada nepochybných Evropanů, ve střední Evropě naopak mnoho mentálních "Balkánců") vzniklo u Kundery kompenzačně, jako reakce na ponížení invaze ze srpna 1968.

Jednalo se o typickou emigraci intelektuála do vlastní kultivovanosti, v níž se cítí "morálním vítězem" povýšeným nad dominující brutální násilí. Ale právě proto bylo od počátku třeba maximální opatrnosti při zacházení s produktem takového kompenzačního úniku, s útěšnou mytologií básnící o údajně "avantgardních" Středoevropanech. Údajné nevčasné náležení střední Evropy budoucím hodnotám i zdůrazňovaná kulturní vyspělost budou vždy zasluhovat stejnou dávku podezření jako záchranné mytologie srbské či chorvatské.

První kapitola knihy amerického geografa Jareda Diamonda "Svět předvčerejška: Co se můžeme naučit od tradičních společností" (New York 2012) pojednává o tom, jak tradiční společnosti rozdělují lidi kolem sebe. Dělení je původně velice striktní: Zahrnuje přátele (jsou bezprostředně či alespoň zprostředkovaně známí, "naši"), nepřátele (také ti jsou osobně známí) a cizince, tj. dosud neznámé nepřátele. S postupným přechodem od archaických tlup přes kmeny a pohlavárství (chieftainships) k moderní státní existenci ustupuje tradiční přístup k cizincům a ti přestávají být vnímáni coby ohrožení. Naopak je stále obvyklejší, že si mezi nimi lidé individuálně nacházejí přátele a celkově na ně pohlížejí spíše jako na obchodní partnery než coby na zdroj nebezpečí.

Údajně avantgardní a kultivovaný středoevropský prostor kunderovského mýtu se ale dnes ani dost málo neblíží logice, kterou Diamond načrtl. Naopak, mnohem více se podobá logice obyvatel Nové Guiney, lidí, kteří před osmdesáti lety vesměs ještě žili na úrovni neolitu a o vnějším světě nevěděli téměř nic.

Ve výše zmíněném rozhovoru Tony Judt také poznamenal, že ve skutečnosti existují dva hlavní typy konformismu. První lze ilustrovat proslulým Havlovým zelinářem z "Moci bezmocných", je to konformismus utilitární a sobecký. Takový ale nemívá delšího trvání, poněvadž je opuštěn ihned v okamžiku, kdy pominou tlaky, jež ho vyvolaly. Jakmile zelinář nebude muset, přestane do výlohy vkládat hesla z komunistických "klasiků". Nikdy těm heslům nevěřil. Věnoval se jim jen proto, aby měl klid od dotěrných úřadů.

Druhý typ konformismu představuje kolektivní posedlost Kunderových "tanečníků", skupiny přesvědčené o tom, že "pochopila pravou realitu" a navzájem se v tom utvrzující. Takoví se dívají jeden druhému do obličeje, zatímco ke světu se obracejí zády ZDE. Takový konformismus nemá vratký základ, sdílená iluze naopak vytváří kolektivní identitu, jež je atraktivní - a opustit ji znamená zřetelnou psychologickou ztrátu.

V souladu s křesťanským personalismem, kantovským kriticismem či nietzscheovským "gnoseologickým heroismem" je to vždy výhradně jednotlivec, kdo dokáže usilovat o poctivou sebereflexi. Skupiny a instituce takovou schopnost postrádají. Groupthink typický pro všelijaké kroužky "zasvěcenců" a vyznavače náhradních politických náboženství k reflexi zpravidla nedospěje, ba často se na ni nezmůže ani v podmínkách zjevného debaklu. Podmínkou schopnosti myslet poctivě je zanechat tance a vystoupit z kruhu. Kdo to nesvede, například z obavy, že by mohl zůstat sám, groupthink ve skutečnosti nikdy nepřekoná.

***

Jedním z mála skutečných plus minulého režimu byla neexistence masové nezaměstnanosti. A jednou z nesporných výhod "kapitalistické" Západní Evropy byl zase fakt, že na kontinentě nedocházelo k hrozbě silou a k dobyvačným válkám. Evropa se vedle Severní Ameriky stala místem, které by právě proto bylo jinde napodobováno, kdyby totiž existovala taková možnost.

Nihilismus, který to vše odbývá mávnutím ruky, nebo dokonce přichází se lží o "evropské občanské válce", jež má být údajně nevyhnutelná; který z resentimentů a kompenzací vaří otravnou propagandistickou směs; takový nihilismus se o mír v Evropě v nejmenším nestará. Ať už mu dominuje zavilý antiamerikanismus, nenávist ke "kapitalismu", neschopnost strávit "multikulti a politickou korektnost" či jakýkoliv jiný motiv, sedmdesátiletý mír v Evropě již není žádnou hodnotou. Vzestup velmocenského revizionismu s bezskrupulózními ofenzívními strategiemi, které nerespektují zásadu, že v Evropě se neválčí, není považován za žádný problém, vše se "řeší" průhlednou projekcí vlastní agrese na protistranu. Cesta do pekel je vydávána za důkaz dobrých úmyslů.

Mnozí kunderovští tanečníci pozměnili směr a tempo, ale neodvážili se z kruhu skutečně vystoupit. Kolektivní zaslepenost však není méně zhoubná jen proto, že se píše rok 2015, nikoliv 1950.

Neexistuje žádná efektivní náhrada za vystoupení z kruhu tanečníků. Nepomáhá, že kdysi se tančilo kolem "překonání imperialismu", kdežto nyní se vyvolení svíjí u tyče "války civilizací". Jedno i druhé jsou rituální tance neolitické tlupy ohřívající vyplašená srdce v teple předsudku.

0
Vytisknout
3733

Diskuse

Obsah vydání | 23. 10. 2015