Střední třída a bydlení

24. 11. 2015 / Aleš Zuzaňák

čas čtení 4 minuty

Ve 43. čísle časopisu Euro byl uveřejněn článek „Čínská střední třída vpřed!“. V úvodu článku je uvedeno, že nejpočetnější střední třídu má od letošního roku 2015 Čína. Vyplývá to ze zprávy švýcarské banky Credit Suisse. Procentuálně je na tom nejlépe Japonsko, Austrálie a překvapivě Itálie, kde do kategorie střední třídy spadá téměř polovina obyvatel.

Credit Suisse definuje střední třídu jako lidi, jejichž majetek přesahuje dvojnásobek a zároveň nepřesahuje desetinásobek jejich ročního příjmu.

Jak by to vypadalo v České republice, nebylo bankou Credit Swiss zpracováno. Výsledky by byly patrně velmi překvapivé a Česká republika by vykazovala určitě 80% střední třídu a předhonila by téměř všechny vyspělé země.

Podívejme se, jak by toto šetření dopadlo v ČR. Ze statistik ČSÚ z roku 2014 totiž vyplývá, že přibližně 80 % obyvatel s příjmem a 80 % obyvatel bez příjmu vlastní nějaký byt nebo rodinný domek (blíže „Příjmy a životní podmínky domácností – 2014“).

Tržní ceny uvedených bytů jsou určitě vyšší než dvojnásobek ročního příjmu a v některých případech i vyšší než deseti násobek. Průměrná měsíční mzda je okolo 26 tisíc korun (cca 20 tisíc po srážkách a odvodech na daních; za rok cca 250 tisíc Kč) a nedosáhne na ni asi 60 % zaměstnanců.

Zatím co po roce 1989 si většina obyvatel pořizovala živnostenské listy a vrhala se na soukromé podnikání, jiná část obyvatel si v pohodě privatizovala státní byty. Byly to zejména státní úřady a ministerstva a logicky i státní firmy. Například v Praze se dal počátkem 90. let zprivatizovat 100metrový být za 500 tisíc Kč na 20letý úvěr. Dnes má takový byt tržní hodnotu minimálně 5 milionů Kč, což je 20násobek průměrné čisté roční mzdy nebo 10násobek příjmů dvou manželů s průměrnou čistou mzdou. Tím se lidé, kteří získali tímto způsobem byty v devadesátých letech, v dnešní době nacházejí, podle výše uvedených kriterií, ve střední třídě.

Dlužno poznamenat, že privatizace státních bytů nepostupovala všude stejně rychle, ale řídila se zejména zájmem samotných nájemníků nebo státních subjektů vlastnících příslušné byty. Dnes v poslední vlně privatizace například v Praze 6 nebo Praze 2 úřady městských částí prodávají současným nájemníkům 100metrové byty za cca 2,5 milionů Kč, přičemž neregulované nájemné v nájemních bytech vlastněných soukromými osobami činí cca 200 Kč na čtvereční metr.

O obálkových metodách v jedné městské části v Praze byl dokonce v ČT natočen dokument. Úředníci věděli, že dům bude privatizován a volné byty byly obsazovány tzv. obálkovou metodou, znamenající, že volný byt dostal zájemce (samozřejmě z řad příbuzných a známých), který nabídl nejvyšší nájemné. Po krátké době byl pak dům prodán levně nájemníkům.

Soukromé byty s vysokým nájmem, zejména ve čtvrtích blízko metra nebo s dobrou dopravní obslužností, jsou dnes většinou noclehárnami. V každém pokoji bytu bydlí jeden až tři nájemníci a sdílejí kuchyň a sociální zařízení. Jen takovým způsobem získá vlastník těchto bytů 200 Kč na čtvereční metr. Tato skutečnost ale nahrává například záměrům magistrátu hl. m. Prahy, který hodlá do center městských částí umístit stoly a židle, u kterých by si mohli občané „tak nějak po sousedsky poklábosit“.

V nově postavených domech pak menší byty do 50 čtverečních metrů si na hypotéku pořizují Češi, větší pak cizinci, zejména rusky mluvící. Bez nich by patrně developerský trh stagnoval. Tato problematika je složitější a vyžaduje odborníka v branži. Obyčejný občan jen sleduje rostoucí stavby nejrůznějších kancelářských budov, přičemž stávající jsou zaplněny jen z části. Zákon nabídky a poptávky zatím nefunguje, čeká se patrně na byznysmeny z Číny.

K této zjednodušené úvaze je třeba poznamenat, že do majetku není zahrnut další movitý a nemovitý majetek. Lze se však domnívat, že střední třída podle kritérií banky Credit Swiss je početnější než v ekonomicky vyspělejších zemích.

0
Vytisknout
9981

Diskuse

Obsah vydání | 26. 11. 2015