Apatie české společnosti vůči tak dráždivým podnětům, jako je otevřený fašismus, je nebezpečný symptom

Ta naše krásná národní identita...

26. 11. 2015 / Bohumil Kartous

Nebýt pár očekávatelných komentářů v médiích a demonstrace studentů na Albertově týden poté, kdy tam Miloš Zeman - údajně zcela nevědomky - zpíval českou hymnu bok po boku s fašistou, jakoby v české společnosti neexistovala dostatečná míra protilátek v okamžiku, kdy se tu rozmáhá velmi silná infekce. Už několikrát se za posledních 25 let sešly desítky tisíc lidí na Václavském náměstí, např. v rámci politické kampaně Děkujeme, odejděte!, nebo při tzv. televizní stávce. Obojí se pravda odehrálo už dávno, před patnácti lety. Společnost pravděpodobně byla zjitřená a ochotná jít postát chvíli v zimě a trochu zahalekat. Míra apatie od té doby narostla do neuvěřitelných rozměrů a tam, kde se lidé byli ochotni brát za politické zájmy jiných, dnes nejsou ochotni brát se za podstatu demokracie. Něco je špatně...

Kryštof Kozák mi napsal, že ti lidé (myšleno tu část české společnosti, která nechce pomoci uprchlíkům) se prostě něčeho bojí a že bychom měli vědět, co to je. Ano, má jen malý smysl spílat lidem, že dělají chybu, když jim nikdo pořádně nevysvětlil, jakou chybu že to vlastně dělají. To je mimochodem zcela prokazatelný zločin českého školství, že místo aby učil děti s chybou pracovat, trestá je za ni. Z těch dětí pak vyrostou lidé s tak omezeným sebevědomím, že než aby se do něčeho pustili a třeba jen řekli, co si skutečně myslí, jdou s davem. Nebo - a to je nejčastější řešení - mlčí. 

Málokdo v této společnosti umí pracovat s vlastní chybou, málokdo si ji umí dostatečně přiznat (škola naučila, že to je trestné), málokdo uvažuje s tím, že chybu udělá a že to prostě je nutná součást lidského jednání.

Dalším zločinem české školy je, že učí děti podléhat umělým, neskutečným autoritám. Učitel, který uvalí na děti kolektivní trest, není oprávněná autorita. Je to někdo, kdo evidentně selhal. Česká škola ale naučila tyto lidi respektovat bez ohledu na to, co dělají. 

Více než polovina této společnosti nyní respektuje prezidenta, který opakovaně selhal, stejně jako tomu dělali ve škole. Řada z nich dokonce hledá naprosto bizarní argumenty, aby si svou patologickou závislost na despocii odůvodnili. 

Považte, Miloš Zeman prý nevěděl, kdo to vedle něj stojí, když zpíval hymnu 17. listopadu na Albertově. Připomíná to postoje negramotných mužiků v Rusku, kteří také dobře věděli, že báťuška car (případně soudruh Stalin) by se nikdy ničeho špatného nedopustili. Vždy to byli pouze ti zlí a neschopní lidé okolo těchto géniů dobra. 

Čeho se tedy ti lidé tak bojí, že jsou ochotni chválit fašisty za podněcování k nového holocaustu a bez nejmenšího studu řeknou, že by uprchlíci před válkou mohli po cestě umrznout? Nevím, nedokážu na to úplně odpovědět. Mám dojem, že to už přesahuje hranice pochopitelného strachu, že jde o čirou nenávist, těžko omluvitelnou tím, že se bojím o ztrátu čehosi cenného, niterného či pro život nepostradatelného.

Vedl jsem před dvěma dny zajímavý rozhovor s lidmi, o nichž soudím, že jsou vzdělaní, patří k elitě této společnosti. Jeden je právník, druhý psychiatr, oba velmi zkušení. I oni mají dojem, že se lidé bojí, bojí se podle nich o svou kulturní identitu, přesně řečeno identitu "národního státu", o její často velmi jemné nuance, jako je třeba hospodský humor. Pokud se ale ti lidé skutečně bojí o svou identitu, pravděpodobně si vůbec nejsou jisti tím, zda jsou schopni svou identitu ubránit. Notabene v situaci, kdy jim nikdo reálně nehrozí nějakou násilnou asimilací. 

Ptal jsem se, pokud tedy tato společnost skutečně ta lpí na své jedinečné identitě, proč se ji nesnaží viditelně reprodukovat? Jestli tato společnost něco zoufale postrádá, pak to jsou spontánní hnutí, která by měla potřebu něco z té jedinečné české identity nacházet, redefinovat pro současnost, uchovávat pro budoucnost. To aby člověk skutečně pohledal...

Obávám se, že ti vzdělaní lidé mají částečně pravdu. Je to problém české identity. Je to ale spíše problém její reálné absence, neschopnost definovat silným a přesvědčivým způsobem, že tato kultura je dostatečně vitální, aby přešila byť jen hypotetický a marginální nápor odjinud.

A je to taky problém naprosto formálního pojetí demokracie, které tato společnost uchovává spíše ze setrvačnosti než proto, že by se na tom vážně a explicitně shodovala. 

Podívejme se na ústavu a listinu lidských práv. Sebere někdo tu odvahu a položí v průzkumu veřejného mínění jednotlivá práva k posouzení této společnosti, přeformulovaná tak, aby nebylo jasné, že jde o ústavu? Sebere někdo odvahu zjistit, jak velká část této společnosti vlastně souzní s fašistou, kterou chce muslimy mlít do masokostní moučky a zbavovat práv ty, kdo s ním nesouhlasí? Sebere někdo odvahu zjistit, jak velké části společnosti vadí, že prezident zpívá českou hymnu bok po boku s fašistou?

Je velmi důležité něco takového udělat. Podle všeho je tato společnost ve stádiu naprosté apatie, z níž ji vybudí jedině animální strach o dobré bydlo, převlékaný za kulturu nebo identitu. Jinak by se na Václavském náměstí musely sejít desetitisíce lidí, kteří budou hlasitě protestovat proti tomu, že se nejvyšší ústavní představitel této země hrdě staví za to, co na adresu řešení sociálních krizí blábolí poblouzněný entomolog Konvička. Až na akademickou demonstraci nikde nikdo, žádné davy lidí obávajících se o to, co reálně hrozí, tedy o ztrátu demokracie a svobody v této zemi. To podle mě není strach, to je infekční apatie a nemohoucnost.

Prý se v evropských politických kruzích říká České republice "light Hungary". Všechno tu je podobné, jen prý trochu mírnější. Může být, že za dalších deset let dospějeme k "plnotučné" verzi moderní despocie. Zatím tomu jdeme směle vstříc...

0
Vytisknout
5420

Diskuse

Obsah vydání | 27. 11. 2015