Naslouchání vědcům v otázce ekologické změny

26. 4. 2019 / Boris Cvek

čas čtení 5 minut
Greta Thurnberg má jednoznačně pravdu v tom, že na vědecké úrovni není prakticky pochyb o tom, že probíhá globální změna klimatu, která je způsobena vypouštěním skleníkových plynů do ovzduší, že to má a hlavně bude mít katastrofální následky pro lidstvo a že je nutné „něco dělat“ pro radikální snížení emisí skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého, ale i metanu. My už dobře víme, že lidská činnost může mít velký vliv na atmosféru, dokonce víme, že tento globální vliv lze úspěšně řešit. Jde o tzv. ozonovou díru. Zakázali jsme freony a zvrátili jsme trend. Jde to.

 

Greta ovšem uznává, že pro klimatickou změnu nemáme žádné řešení. Vyzývá nás, zejména naše politiky, k tomu, abychom naslouchali vědcům. Já vědcům naslouchám. Čtu už přes 10 let časopis Nature (dříve i Science), který vychází každý týden a v jehož téměř každém čísle je něco, co se týká změny klimatu. Upřímně řečeno: nemám vůbec pocit, že by vědci věděli, jak efektivně, drasticky snížit množství emisí skleníkových plynů. Nemáme žádné revoluční technologie, které by byly snadno dostupné, aby mohly nahradit fosilní paliva.

V Nature se občas diskutuje o tom, že by se dalo odsávat oxid uhličitý z atmosféry. Nadějí mohou být alternativní zdroje energie. Ale to všechno je běh na mnoho, mnoho let (a i za 50 let můžeme být stále na začátku). Ve hře může být i jaderná energetika, ale chtěla by Greta masivní výstavbu nových jaderných elektráren? Když se člověk podívá na potíže s výstavbou a na předpovědi rentability takovýchto nových elektráren, tak má hlubokou skepsi. U nás, v Česku, jsme navíc dokázali udělat tunel dokonce i z fotovoltaiky.

Jistě, můžeme dělat politická rozhodnutí, třeba výrazně zdražit benzín a naftu. Jenže to postihne hlavně chudší střední třídu, která se nejspíše vzbouří jako ve Francii tzv. žluté vesty. V Nature jsem četl články, které popisují, jak se daří udržet sociální smír i při zvýšení daní za vypouštění uhlíku tím, že výtěžek z daní jde zpátky místní komunitě (příklad byl z Kanady). To se mi zdá jako velmi chytré řešení, ale bude asi možné jen ve vyspělých společnostech, kde instituce dokážou být silnou hrází proti korupci. A navíc: jakkoli politicky chytrý je tento přístup, zřejmě nebude znamenat žádný citelný úbytek v globálních emisích ani v případě, že by se masově uplatnil jak v celé EU, tak v USA.

Kéž by řešení klimatické krize bylo tak jednoduché jako zakázat freony. Někdo může říci, že hlavní problém je společenské uspořádání. Ano, ve zkorumpovaných zemích, kde nefungují svobodná média a občanská společnost, bude nesmírně obtížné, ba nemožné, prosazovat ať už jakékoli účinné řešení změny klimatu. Ideálním příkladem mohou být naopak skandinávské země. Ostatně Greta není ze Švédska náhodou, naopak její hnutí ukazuje, jak v těchto zemích změna klimatu veřejnost zajímá, jak rezonuje médii i politiky, ve srovnání s jinými zeměmi.

Jinde ale mohou hlad, korupci nebo násilí považovat za důležitější problémy. Zajímavý je postoj Číny, která se v mnoha ohledech staví na přední místo v boji proti změně klimatu (ačkoli je to zkorumpovaná země, kde nefungují svobodná média). Letos v časopise Nature Communications vyšla studie („Assessing the Policy gaps for achieving China’s climate targets in the Paris Agreement”), která odhaduje, že Čína může vskutku dosáhnout toho, co si vytýčila: ukončit růst emisí oxidu uhličitého do roku 2030 a pokrýt do téhož roku 20% své potřeby energie z ne-fosilních zdrojů. Je to ambiciózní cíl z hlediska reálných možností, ale dost malý z hlediska toho, co by bylo potřeba.

Tím vůbec nechci říci, že je lépe nedělat nic. Naopak. Pouze opakované snahy a hledání nás mohou dovést dále a umožnit aspoň nějaké zmírnění katastrofy. Budou zapotřebí chytrá a také citlivá řešení, a to jak na úrovni vědy, tak politiky. Nicméně dnes, v současné situaci, opravdu nevíme, co máme dělat. A to ne kvůli nějakému zlovolnému spiknutí, ale proto, že problém je – na rozdíl od freonů a ozonové díry – velmi složitý. Zakázat vypouštění oxidu uhličitého prostě nelze, a i kdyby to nějaký diktátor prosadil, zničil by naši společnost, způsobil by obrovskou bídu a rozvrat.

Je pravda, že času máme málo. Trochu mi to připomíná organizaci pacientek s metastazující rakovinou prsu, která působí v USA (Metup – Dying for a Cure). Jsou to velmi aktivní ženy, upozorňují na to, že umírají. Taky mají málo času. Publikují nekrolog za nekrologem. A chtějí více peněz na výzkum. V roce 2021 to bude už rovných padesát let od chvíle, kdy prezident Nixon vyhlásil oficiální „válku proti rakovině“. Společnost to vnímá jako jasnou prioritu. Jdou do toho miliardy dolarů. Výsledek? V USA umírá každý rok 40 tisíc žen na rakovinu prsu. A bude tomu tak nejspíše i dalších mnoho let.

0
Vytisknout
10423

Diskuse

Obsah vydání | 2. 5. 2019