K rizikům redukcionistických ideologií:

Tváří v tvář nekontrolovatelné změně klimatu vypadá většina světových politiků jako pitomci. Čeští ovšem mimořádně vynikají

26. 4. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 5 minut
V roce 1988 vydal Joseph A. Tainter své Kolapsy složitých společností. 4. kapitola nazvaná "Jak porozumět kolapsu: mezní produktivita socio-politických změn" obsahuje pododdíl "Zpracování informací". V něm autor upozorňuje, že složité společnosti musejí nezbytně vynakládat na shromažďování, ukládání, zpracování a šíření informací stále větší a větší díl dostupných zdrojů, ačkoliv výnosy z takové činnosti postupně klesají. Je jen logické, pokud Tainterův závěr vztáhneme i na informace, které složité společnosti shromažďují samy o sobě. - Rok po vydání zmíněné studie, aniž většina tehdejších Čechoslováků cokoliv tušila o Tainterovi, se vlastní vahou zhroutil čs. satelitní komunismus. Krátce nato většina rozhodla, že mandát k provedení zpětné "transformace" na kapitalismus získají vyznavači ideologie "trhu bez přívlastků".


Přitažlivost představy, podle níž stát co nejrychleji rozdá majetek a trh poté už sám vyřeší vše, spočívala kromě minimální vyžadované občanské angažovanosti (příjemně kontrastující s komunisty vynucovanými demonstracemi loajality) také na faktu, že vulgární hayekismus tehdejší ODS byl u většiny svých vyznavačů redukcionistický až primitivní. Druhou zmíněnou přednost navíc i velmi agresívně hájil: Útočil vztekle nejen na tradiční levici, která komplikovala obraz světlých čistě tržních zítřků, ale také na environmentalisty. Iluzi dokonalé samoregulace volnotržní společnosti, do níž žádný arogantní "sociální inženýr" nesmí zasahovat, bylo nutno udržovat za každou cenu.

Jakmile se názorně ukázalo, že trh bez přívlastků nefunguje dokonce ani v postkomunistickém Česku, navrch získal druhý - a jedině přípustný - protipól oposmluvní "plurality". Namísto hesla "Více trhu!" začali politikové vykřikovat "Více státu!". To ovšem vůbec neznamená, že by se z poměrně dlouho vládnoucí ČSSD postupem času stalo něco na způsob západních poválečných catch-all parties usilujících o přízeň co nejširšího spektra voličů, což by ji přinutilo starostlivě míchat programy typu "něco pro každého". Naopak, až po spolupachatelství na Babišově tažení proti živnostníkům se vedení strany vždy snažilo měnit samu společnost. Usilovalo o zjednodušení struktury společnosti vytvořené po klausovsko-zemanovské "transformaci" tak, aby v ní co nejvíce přibývalo závislých klientů sociálního státu, kteří mají důvod stranu volit - a ubývalo všech ostatních. Zatímco však otec zakladatel ODS Klaus senior stále otevřeněji dštil kouř a síru na environmentalisty ohánějící se "nikým nevoleným" klimatem a další "vyčnívající", situace v ČSSD byla v daném ohledu výrazně méně průhledná. S výjimkou expertní menšiny a několika málo špičkových politiků (např. Vladimír Špidla) panovala uvnitř strany podobná hostilita vůči "zeleným", jako v ODS nebo v Institutu Václava Klause. Jenomže vysvětlovat zahraničním partnerům, proč členská strana Socialistické internacionály a PES nesnáší ekology, by bývalo bylo mnohem a mnohem těžší, než když se podobně projevovala protržní sekta bez reálných zahraničních vazeb, které by stály za řeč.

Pokud jde populistickou sektu koblihářů, která po letech nakonec rozbila oposmluvní rutinu: Je veřejným tajemstvím, že s mandátem od třetiny voličů lobbuje za možnost dále zamořovat spodní vodu a půdu pesticidy, včetně rakovinotvorného glyfosátu, snaží se podkopat již tak nepříliš ambiciózní strategii EU v boji proti klimatickým změnám, nebo v českém legislativním procesu prosazuje "práva" velkých znečišťovatelů ovzduší.

Environmentalismus samozřejmě není žádným nositelem "úplné pravdy", která by v ČR stála v opozici proti záměrně parciálním perspektivám trhovců, zaopatřovatelů či koblihářů. Představuje však bohužel příklad (nikoliv ojedinělý) takového parciálního hlediska, které je nemožné dlouhodobě ignorovat, aniž dojde k těžko zvladatelnému průšvihu zasahujícímu nakonec všechny. Pakliže rozhodující politické síly plus voličská většina ve složité rizikové společnosti desítky let systematicky pracují na vytěsňování informací o rizicích ohrožujících budoucnost, místo aby s takovými informacemi pracovali a adaptovali se, de facto se ze všech sil podílejí na přípravě vlastního společenského kolapsu. A to ať už je řeč o rostoucím deficitu průběžného důchodového systému, zpravodajské a politické válce Ruské federace proti ČR, nebo o klimatické změně.

"Složité společnosti se nevyvíjejí podle vrtochů jednotlivců. Vnímání určované okolnostmi hraje patrně důležitější úlohu: vládci vypadají dobře, když mezní výnosy investic do složitosti stoupají... Naopak: když mezní výnosy klesají, zbývá jen velmi málo, co by mohlo vedení udělat, aby tento trend aspoň krátkodobě zastavilo. A proto veškeré počínání, o které se vedení pokouší, je předem odsouzeno k tomu, aby bylo vnímáno jako nekompetentní", napsal Joseph Tainter v závěru výše zmíněné studie.

To ovšem ještě neznamená, že vedení společnosti, které je - jako v současné ČR - opravdu extrémně nekompetentní a vyniká pouze v pěstování falešných nadějí, nemůže již tak neradostnou situaci zcela zbytečně zhoršit, krizi uspíšit a dokonce výrazně prohloubit.

0
Vytisknout
10850

Diskuse

Obsah vydání | 2. 5. 2019