Babiš, aneb Lekce z postkomunismu

5. 6. 2019 / Karel Dolejší

čas čtení 3 minuty
Milovan Djilas ještě v roce 1957 seděl v jugoslávském kriminále, když na Západě vyšla jeho kniha Nová třída: Analýza komunistického systému. Podle Djilase byli novou třídou příslušníci komunistické nomenklatury, kteří navzdory režimní ideologii a propagandě kolektivně představovali to, čemu dnešní angličtina přidělila označení "beneficial owner". Právě oni - nikoli z řídkých frází utkaný přelud "vládnoucí dělnické třídy" - v praxi podle svého uvážení užívali (formálně) národního majetku, disponovali s ním a těšili se z něj. - Djilasova kniha jednou provždy rozvrátila marxistickou iluzi, podle níž je nerovnost v moderní společnosti založena na institutu soukromého vlastnictví a s jeho odstraněním automaticky vymizí.


Konkrétní ekonomická analýza, má-li být vůbec k něčemu, musí být schopna identifikovat skutečného vlastníka (právě takto běžně překládáme do češtiny výraz "beneficial owner"). Pokud si někdo opravdu dá tu práci v kauze Agrofert, logicky dospívá k závěru, že Andrej Babiš, ač formálně od holdingu nějaký čas oddělen, nadále zůstává faktickým vlastníkem, kterému z hospodaření subjektu plynou příjmy ZDE. Stejně jako v případě vládnoucí vrstvy starého režimu zde nakonec není důležité, zda osoba či osoby jsou nebo nejsou kdesi zapsány coby vlastníci; na čem naopak extrémně sejde je jejich moc majetku fakticky užívat a disponovat s ním.

Avšak Andrej Babiš tím, že prostřednictvím funkce premiéra a funkcí jemu podřízených rozhoduje o přidělování evropských i českých dotací vlastním firmám, nevystupuje jako faktický vlastník jen ve vztahu k holdingu Agrofert. Stejně přece zachází také s příjmy státního rozpočtu a státním majetkem, který do svých firem libovolně přelévá.

Rozdíl oproti starému režimu spočívá v tom, že někdejší vládnoucí třída (složená ze zástupců aparátu komunistické strany, managementu státních podniků a bezpečnostního aparátu) formálně státní majetek užívala a rozhodovala o něm kolektivně, kdežto v soukromém politickém subjektu ANO, jím kontrolované vládě atd., dnes rozhoduje jediný faktický vlastník Andrej Babiš výhradně sám, bez jakéhokoliv dalšího alespoň vzdáleně rovnocenného partnera.

Pro ty ultralevicové propagandisty, jimž se v marném čekání na převzetí moci ještě nedávno Babiš jevil coby ledoborec ničící "pravicovou antikomunistickou hegemonii", bude teď nesmírně těžké vysvětlit, že marasmus, který pomohli zaštítit, je vlastně jen "produktem samovolné krize kapitalismu".

Babiš je v prvé řadě typický postkomunistický oligarcha, který přišel k majetku díky konexím získaným ještě za starého režimu, když se za Klause zhaslo a za Zemana se loupeže posvětily.

Ve všem všudy typický produkt východoevropského postkomunismu, včetně zúročení přebohatých zkušeností staré vládnoucí třídy s faktickým výkonem formálně neexistujícího vlastnického práva.

Právě proto bude vždy kauza Babiš také bojem s odkazem starého režimu, proti všem zjevným či zakrytým formám jeho rehabilitace.

Přirozeně vůbec ne kvůli tomu, že by snad byl k něčemu dobrý fanatický antikomunismus.

Z prostého důvodu, že je zcela zbytečné opakovat prokazatelně fatální chyby - a i nejméně chápavému voliči by mělo stačit sáhnout si holou rukou na žhavá kamna jednou za generaci.

0
Vytisknout
14003

Diskuse

Obsah vydání | 11. 6. 2019