Život po „Andym“

6. 6. 2019 / Albín Sybera

čas čtení 6 minut


Zbaví se česká oligarchická struktura Babiše a společně s ním i hnutí „Milion chvilek pro demokracii“? Anebo maskota „Andyho“ podrží přiznáním mu titulu českého Orbána ?

V polistopadovém Česku je mobilizace obyvatelstva akcemi svolávanými spolkem „Milion chvilek pro demokracii“ už teď jedním z nejzajímavějších fenoménů, který se ve veřejném prostoru podařil vytvořit. Po úterní demonstraci na Václavském náměstí na chvilku zaplápolaly obrysy i jiného Česka, než toho „silného“ bez nezávislé justice, hospodářství v rukou několika oligarchů a státní správy s „konfidenty“. Při střízlivém pohledu českou krajinou je ale jasné, že se jedná především jenom o neuvěřitelně hezký pocit.

Ve skutečnosti znamená více než šest let působení hnutí ANO napříč klíčovými úřady české státní správy mnohem větší problém, než to, zda zůstane Andrej Babiš premiérem, anebo ne. Je přitom jasné, že Andrej Babiš učiní cokoliv, aby premiérem zůstal včetně jeho „přechodu do tábora extrémních nacionalistů a separatistů“, jak výstižně napsal Jiří Leschtina (viz. „Babišovo Adié Evropské Unii“ ZDE).

Babiš totiž ani moc dalších možností nemá. Ani Prezident Zeman, ani předseda Senátu Kubera (natož kapitáni českého hospodářství jako PPF, co se nechtějí plést do politiky – viz. například ZDE anebo ZDE) nemají jediný důvod se Babišova konce obávat. Naopak, kdyby se v Babišově případě podařilo materializovat jedno z hesel úterních demonstrací „tepláky“, tak je to zřejmě i pro ně vítaná varianta.

Jako lídr hnutí ANO totiž Andrej Babiš sehrál roli užitečného maskota tomu, na co si roky mysleli ti, pro které se vžilo označení „kmotři“ v pozadí ODS, ČSSD, anebo KDU-ČSL, či VV. A sice pevnější vytěžení potenciálu, které skýtá ovládnutí státní správy. V duchu nejlepších tradic narativu českých dějin se tak stalo v poklidu, „demokraticky“ a bez boje.

Například na resort životního prostředí se vrátili vysocí úředníci, jako například náměstek ministra pro sekci EU fondů Jan Kříž, anebo ředitel Státního fondu životního prostředí Petr Valdman, kteří o své posty přišly v době krátkého ministrování Pavla Drobila (předtím než Drobila potopila kauza Ústřední čistírny odpadních vod v Praze, kterou se za působení ANO podařilo v klidu a bez většího hluku postavit – viz. například ZDE).

Úředníci se přitom v r. 2014 na resort vrátili s aurou odborníků a mnozí z nich jimi skutečně byli. Navíc s pocitem křivdy, které v nich obsazování mnohdy méně zkušených úředníků na jimi uvolněné posty po právu vyvolalo. Nastolení „spravedlnosti“ je přeci báječný způsob, jak si lidi-úředníky naklonit na svou stranu, či přímo zavázat.

Poukazování ministra životního prostředí Richarda Brabce během jeho vystoupení ve Sněmovně minulý pátek, že po jeho nástupu do úřadu bylo společnostem Agrofertu prostřednictvím Státního fondu životního prostředí proplaceno nesrovnatelně méně peněz, než po jeho nástupu do úřadu není nic nepravdivého. Na to, jak přesně Richard Brabec plánuje žalovat poznatek auditu EK, že před nástupem na MŽP pracoval ve vedení chemiček žádajících o stamilionové dotace, a tudíž se jeho kariéra v chemickém průmyslu a roli ministra životního prostředí mohla protnout (čti „musela“, pozn. autor) si také budeme muset počkat (např. ZDE).

O svém setrvání v nejvyšším postu exekutivy ČR (a o podporu Miloše Zemana) tak bude muset Andrej Babiš zabojovat především sám. Svým vlastním verbálním útokem na EU a Evropskou komisi dal jasně najevo, že ví jak a je ochoten otevřeně se stát proto-putinovským politikem Orbánova střihu.

Předtím, než se na Babišovu hlavu spustí salva liberálních komentářů odsuzujících jeho křivý charakter, tak by bylo poučné zamyslet se jestli křivý charakter je hlavním faktorem v jeho uvažování, anebo jestli v něm mohou hrát roli i další skutečnosti. V kritice Babišova charakteru v souvislosti s nedávnou kauzou pobytu jeho syna na Krymu totiž úplně zanikla děsivá představa, že ve svých vyjádřeních mohl být motivován především čirým strachem o svého potomka (například ZDE).

Uvažování lidí, kteří se do podobné situace dostanou, totiž připomíná nechutný rasistický vtip, ve kterém parta skinheadů nabízí své romské oběti hod hrací kostkou jako alternativu před násilím. „Vtip“ spočívá v tom, že aby se oběť vyhnula vydání se na milost a nemilost přesile, tak musí hodit šestku a tím si vyslouží možnost házet znovu. Děsivá realita pak spočívá v náznaku, že přes racionální marnost takového počínání, tak i přesto většina lidí si v takové situaci zvolí hod kostkou.

Tím se dostáváme k oblíbenosti „asijských“ hodnot mezi západními bohatými elitami, nad kterou se ve svých textech často zamýšlí Slavoj Žižek (srov. například „Living in the End Times“, či „First as Tragedy, then as Farce“). Tantra v západním pojetí nám totiž nabízí duchovní svobodu snoubenou s neomezeným nákupem. Jenom by občas bylo užitečné si konečně uvědomit, že její autor (či autoři) by nikdy takový text nenapsali, kdyby žili v současném globalizovaném světě, kde už nejde o jednotlivá pohoří, říční údolí, či pobřeží, ale o planetu Zemi jako takovou.

Proto je třeba věřit, že „Milion chvilek pro demokracii“ teprve nabírá vítr, a nepadá s tragickým osudem Andreje Babiše.

0
Vytisknout
11132

Diskuse

Obsah vydání | 11. 6. 2019